Film Grety Gerwigové Barbie byl jednou z nejpozoruhodnějších filmových událostí roku. Po celém světě se konaly vyprodané projekce diváků v kinech oděných do růžové barvy a pomohly komedii s Margot Robbie získat největší tržby roku 2023. Téměř okamžitě se také stala součástí popkulturní mluvy, protože „Hey Barbie!“ se upevnilo jako standardní pozdrav mezi přáteli a její hudba se dostala do playlistů mnoha lidí na Spotify Wrapped.
Hodně se mluvilo o jeho úspěších při přenášení pořádné dávky zábavy na velké plátno a také o tom, jak pomohl přilákat diváky na sedadla v letním blockbusteru. To vše je pravda a nepochybně to tvoří hlavní část odkazu všech věcí kolem Barbie. Ale pro mě pohled zpět na premiéru s Gerwigovou a Noahem-Baumbachem vykouzlí mnohem víc než jen memy – a je tu vlastně jedna konkrétní scéna, na kterou nemůžu přestat myslet.
K čemu jsme byli stvořeni?
(Obrázek: Warner Bros.)
Zmíněný moment přichází těsně ke konci Gerwigové příběhu o hračkách. Robbieho Stereotypní Barbie zachránila zemi Barbie a pomohla Kenovi Ryana Goslinga uvědomit si, že je Kenough sám o sobě, ale zbývá ještě jedna věc – co ji čeká dál? Od chvíle, kdy objevila svůj existenciální potenciál, ji realita lidského bytí šokuje i oslovuje, a tak se konečně rozhodne.
S vynálezkyní Barbie Ruth Handlerovou v závěsu vstupuje do dimenze typu limbo, když zazní první struny písně „What Was I Made For?“ od Billie Eilish. Zde Ruth říká Barbie, že chce, aby pochopila, co znamená být člověkem, než se rozhodne opustit život v plastu. Ukazuje jí šustění listí na stromě, než film přejde do sekvence plné radosti, kdy ženy, dcery a rodiny oslavují život ve všech jeho podobách. Jak se hudba rozléhá, v klipech se objevují úsměvy, narozeniny, tanec a příroda. Zkrátka je to snímek krásy obyčejného života.
Gerwigová při této scéně čerpala ze skutečného života, což z ní dělá nejvíce uzemněný moment jinak jasného a vybroušeného filmu. Tento moment má daleko k vizuálně úchvatné růžové radosti Barbieho světa, byly v něm použity skutečné, zrnité záběry natočené herci a štábem, kteří Barbieho natáčeli (a také vlastní záběry Gerwigové ze Super 8).
„Napadlo mě, že chci, aby ten moment ve filmu byl skutečně vytvořen lidmi, kteří ten film natočili,“ řekla Gerwigová na začátku tohoto roku moderátorovi Andrewu Freundovi. „Tak jsem všem – hercům, štábu, všem ze střižny – řekla: „Pokud máte věci, o které se můžete podělit, je to nápad.“ Dostali jsme ty nejkrásnější momenty ze života lidí. Byli to přátelé lidí, tety, matky, dcery, sestry. Bylo to prostě mimořádné.“
Současná reflexe
(Obrázek: Warner Bros.)
Byl to pro mě okamžik, který vystihuje podstatu zastavení se a pohledu na to, co život může nabídnout. Moje osobnost je přirozeně fixátor – neustále se dívám dopředu na stresy v budoucnosti nebo se zdržuji minulými chybami. Jednou z věcí, se kterou se snažím bojovat, je být v přítomnosti a najít si čas podívat se na život takový, jaký právě je, a ocenit ho. Když se mi to však podaří, téměř vždy jsem ohromen tím, co to znamená prostě být.
V této rovině mě oslovila tato scéna, která ukazuje sílu rozhlížení se kolem sebe a zkoumání toho, co je přímo před vámi. Od šustění listí až po prostý úsměv vyměněný s někým, koho máte rádi, to byla připomínka, že je třeba se zastavit a vážit si toho. Příval pocitů, který ve mně vyvolal, nepochybně umocnilo i kouzelné prostředí kina. Sledování filmů v temně osvětleném sále je jednou z mála příležitostí, kdy jsem schopen být zcela přítomen. Bez rušivých vlivů telefonů nebo notebooků je to prostor, kde se můžete cítit otevření emocím a myšlenkám, které máte před sebou, a často je sdílet s místností plnou cizích lidí.
Asi není v mnoha ohledech překvapivé, že mě tato část Barbie tak dojala; v minulosti jsem se přistihl, že jsem s díly Gerwigové hluboce spjat. Jako filmařka má vzácný smysl pro zvláštnosti lidských citů v celé jejich kráse i ošklivosti. Ať už jde tedy o bolesti dospívání ve filmu Lady Bird nebo proslov Jo Marchové „Jsem tak osamělá“ v Malých ženách, momenty v jejích filmech ve mně dlouho zůstávaly i po závěrečných titulcích. Když Barbie sklouzla slza po tváři při nevinném úžasu nad tím, jaký život může být, upevnila se tato sekvence jako další z nejlepších Gerwigové.
A tak zatímco Barbie si možná budu pamatovat kvůli hojnému množství růžové, tiskovému turné jako žádné jiné a, no, kvůli Kenovi, já budu poslouchat podmanivý vokál Eilish a snažit se neslzet. Koneckonců Barbie je film ani ne tak o hračkách, jako spíš o existencialismu a smrtelnosti, a tento niterný domácí film uprostřed blockbusteru to dokazuje. Jak řekla Gerwigová, když o této sekvenci mluvila pro TIME: „Je to jako vkrádat lidskost do něčeho, co všichni považují za kus plastu.“
Další informace o uplynulém roce najdete v našich průvodcích nejlepšími filmy roku 2023 a nejlepšími televizními pořady roku 2023.