Nemám ve zvyku hrát hry znovu. Když už, tak mám ve zvyku hry znovu nehrát. Je pro mě těžké sednout si k něčemu znovu a přitom bojovat s myšlenkou, že bych místo toho mohl zažít něco úplně nového a odbourat svůj backlog. Takže když říkám, že mám vážnou chuť si Lži z P zahrát znovu, ujišťuji vás, že to není žádná malá pochvala. Jsem si téměř jistý, že jediné další hry, které jsem si letos znovu zahrál, byly Armored Core 6 a Elden Ring – poslední mistrovské kousky od FromSoftware.
Lies of P je nejlepší Soulslike, jaký byl kdy vytvořen. Je nejblíže tomu, aby někdo zvládl dnes již ikonický styl akčních RPG od FromSoftware, a v drobných, ale přesto významných ohledech občas překonává hry, z nichž vychází. Je to nový vrchol tohoto malého podivného subžánru a jedna z nejlepších her roku 2023. A k mé nesmírné radosti není ani zdaleka jedinou skvělou Soulslike, kterou jsme letos dostali.
P znamená vrchol
(Obrázek: Neowiz)
Když jsem se loni naivně pokoušel upřesnit definici tohoto žánru, přistihl jsem se, že přemýšlím o tom, jak herní vývojáři definovali Soulsliky. Poukazovali na věci jako nekompromisní akce, smysluplný průzkum, svoboda činit špatná rozhodnutí, tísnivá samota, vodotěsné bojové mechanismy s nelítostnými animacemi a všudypřítomné riziko.
Lies of P má všechny tyto věci a také něco, co se mi těžko formuluje. Je to atmosféra. Je to nezaměnitelný pocit, který máte, když vidíte svou postavu na obrazovce, zbraň v její ruce a blížícího se nepřítele. Je to vaše pozice ve světě, fyzicky (některé rande) i příběhově (také některé rande). Je to způsob, jakým se do tohoto světa zapojujete (s chladným mečem) a co od něj očekáváte (chladnější meč, o tom si troufáme snít).
Ať už je to cokoli, Lies of P to má. Čiší to z ní, a kdybych měl vybrat příchuť, chutná jako Bloodborne. Je to v excentrických NPC se sklonem k emocionálním výbuchům, ve zbraních typu sekni a vyměň, v hrůzostrašných nepřátelích, v agilních bossech, v orchestru hudebníků, kteří v pozadí ztrácejí rozum, a ve fatalistickém nadpřirozeném výplachu toho všeho. Lies of P by se sotva mohla více podobat Bloodborne, aniž by byla Bloodborne 2. Je to možná ten nejkrásnější milostný dopis, jaký byl kdy napsán. Ale vnější podoba, tato pokřivená pohádková utopie, tento motiv tragických monster a ještě tragičtějších loutek, je tak odlišná a tak nápadná, že barví známé myšlenky do nových barev a utváří chytré zvraty, které ji odlišují.
Jak už jsem řekl dříve a jak řekla Jasmína v naší recenzi Lži z P, není to dokonalé. Dodnes to nikdo nedělá tak jako FromSoftware, nyní a navždy jediný tvůrce Souls her a ne Soulsliků. Je však úžasné, že hra Lies of P je díky několika neuvěřitelným aktualizacím po uvedení na trh blíže k dokonalosti než kdykoli předtím.
Brutální bufet
(Obrázek: CI Games)
Lies of P se pohodlně povaluje na soulsovském vrcholu, ale pod ním se letos objevil fascinující gradient her, kterým stále neodolávám. Výjimečně jsem si oblíbil Lords of the Fallen, které by se mělo zapsat do dějin jako hra s nejvyšším hodnocením 3,5 z 5, která kdy dostala 3,5 z 5. Je to důstojný návrat jednoho z prvních a nejhorších napodobitelů Dark Souls. Je to tak dobré a tak špatné a tak dobré a pak zase tak špatné. Křivka kvality, stejně jako křivka obtížnosti, se kymácí jako nákupní vozík, kterému chybí dvě protilehlá kolečka. Ale mám ji rád, blbost a všechno.
Jsou hry, které mám rád, protože jsou tak dobré, že je jedno, jestli jsou vysloveně podle mého gusta, a pak jsou hry, které mám rád i přes zjevné chyby prostě proto, že mám pocit, že byly vytvořeny pro mě. Lords of the Fallen patří do toho druhého tábora a může děkovat svým šťastným hvězdám, protože jinak bych se s jejími kecy nesmířil.
K čertu s jemnou chválou, Lords of the Fallen vypadá neuvěřitelně a hraje se dobře. Gotický zevnějšek prosycený kvazináboženskými dogmaty a krvavými rouháním působí, jako by se někdo snažil Dark Souls 2 nakreslit zpaměti hned poté, co pečlivě prostudoval všechna metalová alba, která kdy byla vytištěna. Pravidlo chladu tu dělá hodně těžkou práci. I když bossové zklamou, když zbraně působí příliš stejně, když se úrovně ukážou jako plytké, když je v poslední třetině hry odhozen veškerý smysl pro herní vyváženost, je to všechno prostě tak ujeté. Nechápejte mě špatně, Lords of the Fallen většinou umí chodit. Má skvělé parry, několik nápaditých kouzel, intuitivní systém staggeru a trik s dvěma světy, který vizuálně ohromí, a to způsobem, jakým to moderní hry dělají jen zřídka. Nakonec její chyby toleruji, protože zbožňuji její úspěchy.
(Obrázek: Gunfire Games)
O dost sladší jsem u Remnant 2, vzácné Souls-like střílečky. Původní Remnant byl definován přesně tím druhem blbostí, které postihly Lords of the Fallen, takže Remnant 2 je skvělým Soulslike a upřímně řečeno úžasným pokračováním. Je dramaticky lepší než jeho předchůdce ve všech myslitelných ohledech a je to jedno z mých nejoblíbenějších RPG tohoto roku, z nemalé části proto, že naprosto zpívá v kooperaci – což je stále bolestivá slabina Soulsliků. Rafinované procedurální generování úrovní přináší překvapivou hloubku při vícenásobném hraní a závěrečný boss pokaždé nakopává zadek – skoro stejně jako upilovaná brokovnice, která od chvíle, kdy jsem ji dostal při prvním spuštění, neopustila mé ruce.
A to se ještě musím těšit na Soulsliky. Moje slepá místa pro letošní rok naštěstí pokrývají naše recenze Wo Long: Fallen Dynasty a Star Wars Jedi: Survivor. Jako člověk, který má obecně neutrální postoj ke Star Wars, ale několik her se mu líbilo – a hry s Jedii se mi zdají být blízké, i když jde spíše o konvenční akční RPG -, si nejprve nejspíše vyzkouším Wo Long. Pokud mi ve vaší videohře dovolíte parryovat impozantní bossy, budu hrát vaši videohru, a Wo Long je pestrý, parryovaný mix her Sekiro a Nioh od Team Ninja.
A co víc, příští rok už to vypadá silně. DLC Elden Ring určitě všem vytře zrak, ale chci i další DLC Remnant 2 a DLC Lies of P. Dejte mi Black Myth: Wukong. Ukažte mi Kristalu, Enotria: The Last Song a Deathbound. Chci to všechno a ještě víc. Soulsliky jsou moje pohodlné hry a 2023 byl mocně pohodlný. Na ještě lepší rok 2024.