Ve své recenzi Armored Core 6 jsem uvedl, že jsem hru porazil dvakrát, než jsem ji definitivně odložil, a i když jsem si užíval jemné příběhové rozdíly New Game+, většinou jsem se držel, abych bojoval s více mechy pro zábavu z boje s více mechy. Nedlouho poté jsem začal slyšet šuškandu o New Game++, která má mnohem větší příběhový náboj, a tak jsem se do ní znovu ponořil, abych dosáhl toho, co jsem považoval za skutečný konec. Do třetice všeho dobrého, že?
Přátelé, nebyl jsem připraven na to, že mé třetí spuštění Armored Core 6 bude jedním z mých nejoblíbenějších herních příběhů tohoto roku, nemluvě o jednom z nejlepších zážitků NG+, které jsem kdy v nějaké hře zažil. Můj seznam přání pro mecha bojovku od FromSoftware byl v podstatě jenom 1) obří roboti a 2) parádní zbraně na těchto robotech. Těch jsem rozhodně dostal dostatek, takže bylo obrovským a překvapivým bonusem, že jsem dostal také rozvíjející se příběh, který opakuje a dokonce soupeří s proslulým vrstevnatým vyprávěním Nier Automata. (Vyhnu se velkým zápletkám, ale drobné spoilery pro Armored Core 6 jsou před námi).
Šlápněte na plyn
(Obrázek: FromSoftware)
Mám za to, že takováto horská dráha NG+ není u her Armored Core nijak neobvyklá, ale jako relativně nového fanouška FromSoftware, který zná vývojáře jen díky éře Demon’s Souls – Elden Ring, jak ji budoucí archeologové budou nazývat, mě to zaskočilo. Myslel jsem si, že vím, jak FromSoftware funguje. NG+ v Sekiro a Elden Ring jsem si velmi užíval, přestože hry samotné se kromě zvýšení obtížnosti funkčně nezměnily. Z velké části proto, že jsou tak náročné, že ohýbat nad nimi své těžce vydobyté mistrovství bylo nesmírně uspokojující – vítězné kolečko mého vlastního designu.
Podobného uspokojení se mi dostává i v Armored Core 6. Základní obtížnost se na NG+ vlastně nezvyšuje, ale můj mech je rozhodně silnější a hra mi teď jde mnohem lépe, takže likviduji bossy, kteří mi kdysi dělali peklo. Pan Střela tentokrát neměl šanci, stejně jako Mecha Malenia. Navíc jsou tu úplně noví bossové a mise, kterým je třeba čelit, včetně patřičně ducha drtícího skutečného finálního bosse, a také nové zbraně a součástky, které mohu poskládat do své sestavy. Přesto je pro mě zábava zde spíše o tom, že konečně překonám intenzitu toho všeho. Teď se to zdá tak jednoduché. Armored Core 6 představuje krkolomný posun v jednání postav, na který jsem si musel chvíli zvykat, ale stejně jako Neo v Matrixu se můj mozek konečně aklimatizoval.
Je to podivně klidný zážitek pohodlně proplouvat válečnými boji. Létají střely, kulky rachotí v mém střídači, v ruce mi hučí věrný energetický meč a můj polovojenský velitel už po milionté křičí do vysílačky, ale všechno se ode mě odráží jako voda od kachny. Vidím čáry, začínám věřit. Zběsilost s bílými klouby a stříkáním je minulostí. S nacvičenou přesností teď pomocí minimálního množství munice a pohybů likviduji vše od vrávorajících po nepřátelské velitele. Pocit uchopení řádu v chaosu boje v Armored Core je něco, co jsem jinde nezažil, dokonce ani ve všech Souls RPG. Nejbližším srovnáním je podle mě asi zapamatování si hektického boje v raidu Destiny 2, jako je Oryx the Taken King, ale v sólo měřítku, a to není malá pochvala.
Kapitola 5.5
(Obrázek: FromSoftware / Bandai Namco)
Pokud mi demolice bossů v NG+ připadala jako odříkávání knihy, kterou jsem se naučil nazpaměť, nový vývoj příběhu v NG++ mi připadal jako hledání chybějících stránek knihy, o které jsem si myslel, že jsem ji přečetl od začátku do konce. Jsou představeny masivní nové příběhové oblouky, které začínají tak geniálně malými a jednoduchými, malými vráskami na povrchu. Je jich tak akorát, abyste věděli, že něco není v pořádku. Jedno z prvních znamení přichází už v první kapitole. Uprostřed mise mě kontaktuje konkurenční frakce a nabídne mi obchod: zradím svého klienta za dvojnásobný plat. To vede k náhlému dvojnásobnému atentátu, který přehodnotí můj vztah k silám Rubikonu, a je to první jiskra požáru, který nakonec pohltí všechny v ději, včetně mě. Tento moment vám více než cokoli jiného napoví, jak drobná rozhodnutí mohou mít obrovské následky, a to je klíčový bod při dalších dohráních.
Zpočátku jsem jen automaticky a poměrně bezmyšlenkovitě volil jakékoli nové příběhové možnosti, abych viděl jiné věci. Kdokoli na Rubikonu mě mohl přimět k čemukoli, pokud mi slíbil alternativní misi. Ale už na konci pouhé první kapitoly na NG++ jsem si uvědomil, jak vysoko se zvedla sázka. Byl jsem hladový po tom, co se bude dít dál, takovým způsobem, jakým jsem nebyl na prvních dvou čistých misích. NG+ byla dobrá, ale připadala mi jako druhá strana téže mince – přinejlepším 80 % starého a možná 20 % nového. Prostě tak nějak vidíte ty samé věci z nového úhlu. NG++ je úplně jiné zvíře. Je to 100% a pak se přidá ještě 30% navrch a ten kousek navíc je nejsladší.
Máte pocit, že vás po celou dobu hraní sledovali.
Nejde jen o to, že NG++ přináší nové postavy, mise a bossy. Tajnou omáčkou je způsob, jakým známé mise za běhu mutují. To mě upoutalo a neustále jsem vyhlížel další změnu. Někdy jsou tyto změny masivní a zjevné. V jedné misi jsem skončil při obraně pozemního tanku, na který jsem byl v předchozích dvou hrách najat. Tedy, měl jsem ho bránit, ale když jsem dorazil, byl už zničen někým jiným. To mimo jiné vedlo k boji s – a to si pište, že ne – armádou mechů, kteří jsou obdobou nechvalně proslulých kostlivců z Dark Souls. Hidetaka Miyazaki si opravdu nemůže pomoci. Tento okamžik znamenal pro příběh i boj obrovský zvrat – dvě porce nového obsahu najednou.
(Obrázek: FromSoftware)
Brzy jsem se dostal k další misi s mnohem lépe ukrytou odchylkou. Úplně nová postava se objevila odnikud hned na konci, když už jsem si myslel, že jsem skončil a stále jsme na normálním území. Díky tomu, jak se chová k vaší postavě Raven, se stala jednou z mých nejoblíbenějších postav a její představení přišlo s epilogovou bitvou s bossem, která připravila další odbočku doleva do mnohem pozdější mise. Nové údery jsou pravidelně škádleny mezi výplatami za stávající příběhové nitky a kadence tajemství mě nutila hádat. Nejlepší je pomalu rozplétat tuto entitu číhající v pozadí, zejména proto, že máte pocit, že vás po celou dobu hraní sleduje. V tuto chvíli mám za sebou hodně přes 40 hodin hry, o které jsem si myslel, že bude trvat 15 hodin, a upřímně nemůžu uvěřit, že Armored Core 6 stále tahá další králíky z klobouku.
Armored Core 6 začíná jako poměrně přímočarý válečný příběh o tragickém vojákovi, který dělá špinavou práci pro toho, kdo má nejhlouběji do kapsy. Jakmile se dostanete na koleje pravého konce, změní se v thriller ve stylu kočky a myši, kdy osaháváte nepřátelské síly a přemýšlíte, koho a jak zradíte příště. V této válce máte přesně jednoho opravdového přítele a ani jeho motivace není jasná. Je to mnohem přesvědčivější a znepokojivější než cokoli jiného, co jsem od FromSoftware viděl – z velké části proto, že jde skutečně o souvislý, do sebe zahleděný příběh, a ne o snůšku budování světa, který sotva drží pohromadě éterický smutek. Velké finále je zároveň vtipné, epické, hloupé, přiléhavé i dechberoucí a rozhodně ho musíte vidět.