Hru Baldur’s Gate 3 jsem královsky zpackal tím, že jsem hrál za Dark Urge. Ne proto, že by mě nebavilo být ve hrách zbytečně zlý – naopak, je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Ale když vkročím do Měsíčních věží jen se třemi společníky po boku a zírám na celkem asi 90 nepřátel, skoro cítím, jak se celé mé partě začínají podlamovat kolena. Za chvíli se dozvím, že existuje velký, velký důvod, proč vývojářské studio Larian Studios nedoporučuje dělat přesně to, co právě dělám: hrát Dark Urge hned napoprvé.
Být zlý je v této hře občas ohromně příjemné, zvlášť když za to dostanete odměnu v podobě unikátního vybavení, behemotí podoby a dokonce vlastního sluhy. Ale v Baldur’s Gate 3 mohou být následky opravdu hrozivé. Při hraní Temné touhy jsem se poprvé cítil opravdu zkažený až do morku kostí, když jsem hrál RPG, poprvé jsem zíral na obrazovku s otevřenou pusou na výsledky některých svých ohavných činů. Je to tak: na příkaz své Temné touhy jsem zabil několik mocných spojenců a jediné, co jsem získal, byly nějaké mizerné předměty. A hádejte co? Udělal bych to všechno znovu.
Varování: Spoilery k Baldur’s Gate 3 až do konce druhého aktu.
Hodní lidé končí poslední
(Obrázek: Larian Studios) „Nový zlatý standard pro RPG hry“
(Obrázek: Larian Studios)
Podívejte se na naši recenzi hry Baldur’s Gate 3 a zjistěte, co si o ní myslí GR+.
Trápí mě nechutný pocit, že možná přece jen nejsem stvořený pro život padoucha. Málokterá hra vás donutí čelit této pravdě tak jako Baldur’s Gate 3. Verze hlavní kampaně Dark Urge je důkazem naprostého mistrovství autorů, kteří vytvořili hratelného záporáka, jenž působí střídavě zábavně a děsivě, jak postupujete příběhem.
Pro začátek je hra velmi dobrá v tom, že mě donutí zapomenout na svědomí. Volba těch nejodpornějších možností mi chvílemi připadá docela snadná – logická, plynulá, pro mou postavu přirozená. Poddávám se svému nutkání a popravím milou kleričku Isobel, ochránkyni hostince Poslední světlo a potenciální hlavní hráčku pro závěr druhého aktu. To je něco, co dělám zcela z rozmaru, jen abych zjistil, co se může stát. Koneckonců hraji Temný pud; dlužím si to, abych to dotáhl do konce.
Tedy samozřejmě do chvíle, než mi zmíněné svědomí připomene rána do břicha. Zabít Isobel bylo dost snadné, zvlášť když šlo o boj čtyř proti jednomu. Teprve když se pustím do boje s jejím drahým starým otcem Kethericem Thormem, najdu na jeho mrtvole vzkaz. „Tati, mám tě rád. Iz,“ stojí na něm. Au.
Právě takové drobnosti ukazují, s jakou láskou scénáristé napsali každý výsledek upřímně matoucího, rozlehlého spektra možností. Zavraždit Isobel a všechny v hostinci Poslední světlo – včetně potenciální společnice Jaheiry – rozhodně není to, co byste chtěli udělat při dobrém hraní. Ale jako Dark Urge může Baldur’s Gate 3 stále působit odměňujícím dojmem, když uděláte ty nejpochmurnější věci.
Chlapec je můj
(Obrázek: Larian Studios)
Tím, že jsem se držel zpátky, byť jen jednou, mi vrstvy složitosti přidané do Temného pudu připadají monumentálně důležité.
Obvykle se docela rád oddávám svému Temnému pudu, ale když se mě malý skřetí sluha Sceleteritas Fel snaží dostat z mého vlastního nápadníka, udělám tlustou čáru. Přiznám se: Wyll nebyl mou první volbou, pokud jde o záležitosti mého chladného, zlého srdce, ale když už jsem musela zabít Karlachovu pekelnou mechaničku a ona se mě technicky vzato nebude moci vůbec dotknout, říkám si, proč sakra ne? Mnich Temného pudu, jako jsem já, může udělat mnohem horší věci než Čepel Hranic. Navíc mít za přítele ďábla zní docela drsně.
Když mě Sceleritas přijde navštívit uprostřed noci a řekne mi, že se chystám zabít svého oblíbeného společníka, rozhodnu se, že si nic z toho nenechám líbit. Ať se propadnu do pekla, nehodlám zavraždit jediného člověka v celém táboře, který mě skutečně považuje za slušného. To, co se stane potom, je jedna z nejstresovějších sekvencí se srdcem v krku ze všech her, které jsem kdy hrál.
Probudím Wylla a řeknu mu o Sceleritasově proroctví: že pokud usnu, pokusím se ho zabít. Abych to neudělal, musím provést sérii záchranných hodů s vysokou pravděpodobností a zadržet svou touhu, aby mě nepohltila a neroztrhla mu hrdlo. Wyll mě celou dobu konejší a já na okamžik zvážím, že by jeho samolibý jednooký obličej možná opravdu vypadal lépe, kdyby mu byl utržen. Jeho otravná povaha je ale tak nějak součástí jeho kouzla, takže s tím dál bojuju. Následující chvíle ubíhají horečnatě, jak se drápu zpátky z okraje, než konečně usnu.
Druhý den se probudím a Wyll je naživu. Já jsem naživu, pes Scratch je naživu a všichni ostatní taky. Tedy všichni kromě Isobel Thormové. A Alfiry, vášnivé tieflingské bardky, kterou jsem chladnokrevně roztrhal. A všech, které jsem původně zachránil ve Smaragdovém háji v prvním dějství a které jsem byl později nucen zabít v Posledním světle. Přesto jsem na sebe pyšný, že jsem svého přítele nevykuchal.
Tím, že jsem se držel zpátky, byť jen jednou, mi vrstvy složitosti přidané k Temnému pudu připadají monumentálně důležité, a to je odměna sama o sobě. Odmítnu svou krvežíznivou povahu i nadále, nebo je čas přijmout svou roli pravé rozené Přemožitelky? Ještě si nejsem jistá. Některé věci v Baldur’s Gate 3 stojí za zabití, ale autoři vás nikdy nenechají zapomenout, že klíčem ke každému dobrému příběhu je rovnováha.