Následující článek vyšel poprvé v říjnovém čísle časopisu SFX z roku 2023. Tištěnou verzi si můžete zakoupit zde.
Šest ze sedmi epizod dobrodružství Doctora Who „The Evil Of The Daleks“ z roku 1967 bylo zničeno během čistky televizních archivů v 70. letech. Přesto se příběh dočkal pozoruhodně zdravého posmrtného života a může se pochlubit množstvím vydání včetně soundtracků na vinylu a CD a celobarevné animace.
Po vydání románu Frazera Hinese byla Doktorova výbušná konfrontace s jeho největšími nepřáteli vyprávěna z pohledu jeho společnice Jamie McCrimmonové. Nikdo nezná Jamieho lépe než Hines, který dokázal poskytnout jedinečný pohled na tuto postavu, díky němuž příběh ožívá zcela novým způsobem.
Přinášíme vám knihu
(Obrázek: BBC)
Původní přístup BBC Books se však setkal s určitým hercovým váháním. „Řekl jsem: ‚Nemůžu napsat knihu,'“ říká Hines v rozhovoru pro SFX. „Normálně jsem zvyklý repliky říkat, ne je psát.“ Nabídka praktického editora však byla povzbuzením, které potřeboval.
„Byla tam spousta věcí, které jsem musel zahrnout,“ říká. „Když se díváte na seriál v televizi, jsou tam dva muži, kteří se rozhlížejí kolem sebe, pak přijede auto, jeden z nich vystoupí, kývne na druhého a nastoupí. Pak za nimi běží Jamie a Doktor. To všechno jsem musel napsat: ‚Tak a tak se rozpačitě podívá. Vyskočí ven, praští ho do hlavy…'“
Hinesův román je věrnou adaptací příběhu. „Měl jsem někoho, kdo mi ne zrovna koukal přes rameno, ale dohlížel na to, abych se udržel na správné cestě,“ říká. „Scénář se nepovažoval za vytesaný do kamene, takže jsem měl určitou flexibilitu.“ Přitom „jsem nemohl přidat monstrum nebo jinou postavu“.
Fanoušci si mohou všimnout řady vtípků. Některé Hinesovy obskurnější vstupy však chybí, věří, že se setřou. „Bylo to, jako když jsem psal svou autobiografii Hines Sight,“ říká. „Byl tam editor, který z ní něco vyškrtával. Říkal jsem: „Ale je to moje kniha!“ A oni říkali: „Ano, ale tohle nesmíš říct a tohle tam nesmíš dát.“ Takže jsem byl takříkajíc pod jurisdikcí – někdo na mě dohlížel!“
Čtyři měsíce psaní byly pro „společenského“ Hinese zábavnou, i když „osamělou“ zkušeností. „Jsem zvyklá lidi rozesmívat, odrážet se od nich a vtipkovat. Být na to sama je velmi disciplinující. Jsem také docela líný člověk. Nemůžete si jen tak říct: „Aha, příští týden udělám knihu.“ Člověk je pak tak trochu roztěkaný, mlátí hlavou do zdi.“
„Zlo Daleků“ přímo navazuje na „The Faceless Ones“, dobrodružství odehrávající se na letišti Gatwick. V tomto příběhu Jamieho vyděsí pohled na „létající bestii“.
Horalův nekonečný zmatek a údiv nad novinkami z 60. let i z viktoriánské Anglie mohl snadno narušit plynulost románu. Hines proto přišel s mazaným řešením. „Jednou mi někdo řekl: „Všiml jsem si, že Jamie má hodinky.“ „Určitě by v roce 1746 neměl hodinky?“ A já na to: „Víte, že tenhle seriál vychází v sobotu večer?“ „No a co myslíte, že se v neděli stane v TARDIS?“ „Tehdy Doktor učí Jamieho, jak určovat čas.“ Takhle se to dá obejít.“
(Obrázek: BBC)
Podobně si bude románový Jamie vědom Daleků, přestože se s nimi poprvé setká až v televizním seriálu. Musíme předpokládat, že mu Doktor během nedělního seznamovacího večera prozradil, co je jeho největším nepřítelem.
„Nemohl jsem se dočkat, až se s Daleky setkám,“ říká Hines o televizní produkci. Během přestávky ve zkoušce skutečně neodolal a zblízka si prohlédl jednoho ze svých hereckých kolegů. „Šel jsem do studia, otevřel jsem jednoho Daleka, skočil dovnitř a stáhl víko. Chodil jsem kolem a říkal: ‚Já jsem Dalek! Ale pak jsem uslyšel, že někdo přichází.
„Napadlo mě, že by to mohl být rekvizitář, tak jsem zůstal na místě. Existuje nepsaný zákon, že na rekvizity se nesmí sahat. Ale byli to dva z herců. Vlastně se o mě opřeli, protože mě neviděli – z Daleka je vidět ven, ale dovnitř nikdo nevidí. Začali mi nadávat: „Scénář je na hovno“ a tak.
„Po dvou minutách jsem řekl: ‚To jsem slyšel!‘ a odskočil jsem si. Oni spadli, protože se o mě opírali!“ „Dostal jsem na týden pivo zdarma,“ směje se.
V dnešní době je „Zlo Daleka“ všeobecně považováno za klasiku Doctora Who. V roce 1967 byl scénář dostatečným lákadlem, aby přilákal vysoce postavené herce včetně Johna Baileyho a Brigit Forsythové. „Věděl jsem, že s takovým obsazením to bude fantastický seriál,“ říká Hines.
Uznávaný herec Marius Goring, který hrál vědce Theodora Maxtiblea, „okamžitě propadl všem těm vtípkům a žertům,“ vzpomíná Hines. „Na zkouškách pořád říkal: „Vložím do Daleka tenhle suppositronický mozek.“ Pořád to opakoval. Nakonec mu Derek [Martinus, režisér] řekl: „Není to pozitronický mozek, ne suppositronický?“ On na to: „Ano, viděl jste mou úmyslnou chybu.““
Tetiny květiny
(Obrázek: BBC)
Na stopě ukradené TARDIS se Doktor a Jamie ocitnou v módní kavárně Tricolour café. Byl Hines součástí swingující scény 60. let? „Určitě,“ přikývne. „Když jsme v pátek nebo v sobotu večer skončili ve studiu, chodil jsem do nočního klubu Hatchetts nebo The Scotch of St James. Můj kamarád byl bubeník skupiny Marmalade, Alan Whitehead. A Mike Wade, popový zpěvák. Prostě jsme se poflakovali a chodili do nočních klubů, protančili noc – a klábosili s holkama!“
Dům Grim’s Dyke House v Harrow Wealdu nedaleko Londýna poskytl Maxtibleovi vhodné viktoriánské interiéry. „Nejsem velkým milovníkem kulis,“ přiznává Hines. „Při natáčení cítíte pořádné těžké dveře a prašnost.“ Tyto zkušenosti přetavil do sugestivních popisů v románu.
Victoria Waterfieldová, Doktorova budoucí společnice na cestách, je v domě uvězněna Daleky. „Líbila se mi jako blázen, protože byla krásná,“ usmívá se Hines o zesnulé Deborah Watlingové. „Viděli jsme ji v televizním seriálu Telátko lásky [součást seriálu Středeční hra], kde hrála někoho velmi podobného Victorii, což je docela zábavné. Byla prostě krásná.
„Ta malá panenka – člověk se o ni chtěl tak nějak starat. A my jsme to dělali. Moje první věta k Debbie byla: ‚Rychle, slečno Waterfieldová, nahoru na chodbu‘,“ pokračuje Hines. „Všichni jsme tenkrát měli špinavou hlavu. Nemohli jsme to říct.“ Derek říkal: „Proč to nemůžeš říct?“ A Debbie na to: „To mi nemůžeš říct, to je tak vtipné!“ Měla skvělý smysl pro humor, Debs, opravdu měla.“
V klíčové scéně Dalekové nastražili na Jamieho past tím, že mu na podlahu položili kapesník s iniciálami VW – „Victoria Waterfield, ne Volkswagen“ -, který měl najít a zvednout. Hines neodolal příležitosti, aby si z Watlinga vystřelil.
„Dostal jsem pár kalhotek,“ říká. „Zvedl jsem je se slovy: „To jsou slečny Waterfieldové, poznal bych je kdekoli!“ A Debbie samozřejmě řekla: „Nejsou moje!““ Původní vtip se později objevil v Goringově horní kapse. „Ano, dnes je velmi horký den…! Řekl Marius a otřel si kalhotkami čelo. ‚Tyhle patří slečně Waterfieldové, poznal bych je kdekoli!
„Přídavkem byl Dalek, který přišel na scénu s kalhotkami na konci pístu.“ Hines imituje Daleka: „‚To jsou kalhotky slečny Waterfieldové, poznal bych je všude! Jak jsme vůbec mohli představení dokončit, to nevím!“
Historie se opakuje
(Obrázek: BBC)
Když byli Dalekové zničeni ve výbušné bitvě, Doktor prohlásil, že je to „definitivní konec“ jeho nejsmrtelnějších nepřátel. Spoilery: nebyl.
O jedenáct měsíců později, na konci dobrodružství „Kolo ve vesmíru“ z roku 1968, se k posádce TARDIS připojila astrofyzička Zoe Herriotová. Stalo se tak ale až po Doktorových pokusech odradit černou pasažérku tím, že prostřednictvím telepatické čelenky přenesl na skener TARDIS celý film „Zlo Daleků“. Ve skutečnosti šlo o chytrý trik kontrolora BBC1 (jak se tehdy pořad jmenoval) Paula Foxe, který chtěl naplánovat opakování, aby se pořad vysílal i v době, kdy stálí členové odjeli na dovolenou. „Celou dovolenou jsme strávili tím, že jsme si říkali ‚Na zdraví, Paule!‘,“ směje se Hines. „Dostali jsme zaplaceno za to, že jsme byli pryč. Úžasné!“
Příběh zcela kategoricky vychází z tohoto opakovaného vysílání, čímž se „Zlo Daleků“ stává první novinkou Doctora Who. Velká část děje bude vyprávěna ve třetí osobě z Doktorova pohledu, jak vypráví události nadšené Zoe – která má sama hrát významnou roli.
Mezi jednotlivými epizodami se pak budeme vracet do TARDIS, abychom byli svědky Jamieho vyprávění z první ruky o probíhajícím dobrodružství. Pokud Jamie ani Doktor nebyli přítomni televiznímu ději, nastoupí TARDIS.
Jak? To nebudeme prozrazovat. „Musel jsem použít hodně básnické licence,“ směje se Hines. „Jinak bych musela vynechat spoustu věcí z příběhu, protože Jamie a Doktor tam nebyli.“
(Obrázek: BBC)
Hines nahrál audioknihu románu, což, jak přiznává, si vyžádalo trochu úsilí. „Řekl jsem si: ‚Už nikdy více,'“ směje se. „Jsou to dva dny na vlastní pěst. Když děláte [audiohru] pro Big Finish, máte herce, se kterými můžete hrát a odrážet se od nich, ale tady jste jen vy a režisér v jiné malé kabince a čtete od první stránky až do konce a přestanete, když uděláte chybu. Je to velmi osamělý život.
„Bylo to docela těžké, protože to má 70 000 slov,“ pokračuje. „Původně po mně chtěli, abych to nahrála za jeden den. Řekl jsem, že to nejde. Dokázal bych přečíst knihu za den sám pro sebe, ale ve chvíli, kdy začnete něco číst nahlas, je to složité.
„Udělal jsem spoustu chyb.“ Ten chlapík říkal: „Ale vždyť jsi to napsal!“ To, že jsem to napsal, ještě neznamená, že jsem se naučil 70 000 slov. Je to těžké.“
S trochou kroucení rukou se Hines možná nechá přesvědčit, aby napsal další knihu. Silným kandidátem by byla jeho úplně první a nejoblíbenější povídka „Horalé“, která má pro něj drahé místo.
„Kdybych to neudělal, nejel bych do Austrálie, na Nový Zéland, do Ameriky… do Milton Keynes,“ odtuší. Mezitím se chystá pokračování knihy Hines Sight. „Začal jsem s tím, ale pak přišlo ‚Zlo‘, takže to zabralo čas.“ „Definitivní konec“? Pro „Zlo Daleka“ je to teprve začátek.
Doctor Who: The Collection Season 20 je k dostání již nyní. Další sci-fi zábavu najdete v našem seznamu nejlepších sci-fi filmů všech dob.