Jako doktorka Grace Hollowayová v televizním filmu Doctor Who z roku 1996 byla Daphne Ashbrooková katapultována do světa, o jehož existenci neměla ani tušení. Nejenže měl tento britský sci-fi seriál v té době za sebou 33 let historie, ale na „zadním pilotním“ filmu pro americkou stanici Fox spočívala obrovská tíha očekávání – vzhledem k tomu, že od posledního natáčení pořadu uplynulo sedm let, naděje na novou sérii byly veliké. V tomto dosud nepublikovaném archivním rozhovoru Ashbrooková hovoří o svých zážitcích z natáčení…
SFX: Věděla jste před natáčením hodně o Doctoru Who?
DA: Původně ne. Na place probíhalo vzdělávání. Hned první tři dny natáčení ve Vancouveru byl seriál v bytě Grace. Majitel věděl o Doctorovi Who, takže když jsme tam byli na zkouškách, měl spuštěný počítač, stahoval věci z internetu a říkal: „Vidíte…“ Tehdy jsem začal získávat trochu informací. Na place mi pak Paul [McGann] a Sylv [McCoy] a Philip [Segal, výkonný producent] a Geoffrey [Sax, režisér] začali o tom všem trochu vyprávět. Pořád jsem tomu nerozuměl. Pořád jsem tomu nerozuměl. Stále to nechápu. Pořád jsem si tak nějak říkal: ‚Dobře, paráda. Hodně jsem se bavil, bylo to skvělé představení. Líbil se mi scénář, postava a všechno. Takže jsem v pohodě se vším, co pokračovalo dál. Vlastně mám velké štěstí.
Produkce vám neřekla, jak je to velké?
Ne! Byl jsem úplně mimo. Přečetla jsem si scénář, šla jsem na konkurz, měla jsem zpětné volání a pak jsem dostala roli a byla jsem nadšená: „Jé, já pojedu do Vancouveru.“ A pak jsem si řekla: „Tak to je skvělé. Když jsem zjistila, že v tom hraje Paul, věděla jsem o filmu Withnail a já, takže jsem si řekla: „Tak jo, tohle je super.“ A pak jsem si řekla: „Tak jo.“ To je asi tak všechno, co jsem věděla, když jsem tam šla. Ve Vancouveru jsem už několikrát natáčel, takže jsem byl nadšený, že tam budu měsíc a půl. Je to tam moc krásné. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč tam jezdí natáčet tolik lidí, máte tam v podstatě všechny faÇade, které potřebujete. Můžete to tam udělat tak, aby to vypadalo jako na spoustě jiných míst. Vždyť to tam vypadalo jako v San Francisku, to není tak snadné. Ale dokázali to.
Copak jste se neptali, co to má znamenat?
Líbily se mi mimozemské věci, pár takových pořadů jsem dělal. Rozhodně mám sklony k rozvíjení představivosti. Myslím, že jsem to ani pořádně nepochopil, když jsem to četl, bylo to jako: „Policejní krabice, to je roztomilé,“ víte? Celá ta regenerace, mám rád věci, které vás tak trochu nutí drbat se na hlavě a přemýšlet. Někteří lidé říkali, že to možná měli začít nanovo a bez regenerace, ale mně se ta část líbila. Myslím, že to je ta nejúžasnější část. Lidé se opravdu velmi snažili – vím, že Philip a scénárista [Matthew Jacobs] a BBC se velmi snažili -, aby seriál zůstal věrný svému jádru. Takže předpokládám, že právě proto o tom neuvažovali. Opravdu si myslím, že je to velmi zvláštní malý kousek skládačky uprostřed těchto dvou obrovských živých, dýchajících věcí. Je tu celá ta spousta, spousta, spousta desetiletí a pak je tu ta nová. A pak je tu tahle věc, která podle mě ty dvě verze tak nějak přemosťuje.
Jste jedním z mála herců, kteří hráli jak v Doctoru Who, tak ve Star Treku…
Moje zkušenost z natáčení Deep Space Nine, to byla těžká práce. To byla těžká práce, bylo tam hodně dialogů. A oni vám nedovolili vynechat ani slabiku, a tím myslím slabiku. Navíc jsem byl po celou dobu fyzicky omezován. Měl jsem být postižený, takže jsem měl po celém těle falešné ortézy z umělé hmoty a musel jsem nosit svetr. Takže na záchod si člověk musel všechno sundat a pokaždé, když si všechno sundal a šli jsme a přestávku, tak mě přelepovali izolepou. Na konci toho představení už jsem byla jenom izolepa.
(Obrázek: Getty)
Takže Doctor Who byl jednodušší zážitek?
Doctor Who byl svoboda, člověče! Jo, měl jsem pěkné pohodlné oblečení. Byla zima a bylo to v noci, ale jakmile jsem se aklimatizoval na to spaní, tak to vlastně nebyl žádný problém. A boty… měl jsem na sobě placky. To je přece neslýchané! Obvykle máte na nohou nějakou ohavnou botu a běžíte potmě ulicemi. Měla jsem pěknou teplou bundu, kterou jsem měla celou dobu na sobě. Jediná věc – je tu výhrada – šaty, ty velké modré šaty… Vypadávala jsem z nich a bylo to těžké. Tu věc mi postavili. Odvedli krásnou práci. Ale jo, špatně se mi v tom dýchalo. I kvůli tomu jsem se dostala k opeře. A pak se do toho pustil i Paul. Vždycky mi říkal: „Tady, poslechni si tohle…“.
Věděla jste, že existuje šance, že by to mohlo být natočeno jako seriál?
Myslím, že ano. V té době jsem věděl, že doufají, že to bude něco jako pilotní díl, což jsem dělal hodněkrát, takže vím, co to znamená. Nemyslím si ale, že původně mysleli na to, že se toho budu účastnit. To si opravdu nemyslím. Myslím, že jsem to pochopil tak, že Yee Jee [Tso, v roli Chang Lee] bude možná tím společníkem. Vlastně během natáčení za mnou někdo z BBC přišel a řekl: „Myslíš, že bys měl zájem, kdyby to vzali?“. A já jsem řekl: „Ano!“ Vyděsilo ho to k smrti. Myslím, že jsem ho objal a on zalapal po dechu. Ale jo, to by se mi líbilo.
Není postava Grace zapletena do právních problémů?
Musí to být jeden z těch podivných „vlastněných společností Universal“. Pak jsem se dozvěděl, že tu postavu vlastní scénárista. Ani nevím, že by toho spisovatele někdo požádal: „Nevadilo by vám vydat tuhle věc? Abychom mohli udělat nějaké audioknihy?“. Nakonec to musí někoho zajímat natolik, aby skutečně zvedl telefon nebo cokoli jiného a vyřešil to.
Eric Roberts předvedl v roli Mistra docela dobrý výkon…
Šel do toho naplno. Šel do toho naplno. Natáčeli jsme myslím tři týdny, než vůbec přišel na plac. Takže už jsme měli rytmus, všichni jsme spolu trávili noci. Po jakkoli dlouhé době se z vás stane taková malá jednotka, když zbytek světa spí. Pak přišel Eric a po třech týdnech byl outsiderem. Musela to pro něj být vážně zábava! Měl prostě úplně jinou energii a navíc hrál záporáka. To všechno určitě nějakým zvláštním způsobem pomohlo tomu, co jsme museli splnit. Takže jo, bylo to trochu zajímavé. [Směje se]
I se Sylvestrem jste musel pracovat se dvěma Doktory…
Je to ten nejmilejší člověk, jakého jsem kdy potkal. A já jsem si to uvědomoval. Dokonce jsem to věděl už tehdy. Jakmile mi všechno vysvětlili, byl jsem si vědom, že tenhle člověk má seriál a že sem přijde, aby svůj seriál prozradil. Sledoval jsem ho ještě předtím, než jsem ho poznal, než jsem ho opravdu poznal, a opravdu jsem sledoval cokoli, co by bylo jako „To je ono“, a nic tam nebylo. On si to užíval. Byl nadšený, že tam může být.
O tom, jak velký film to byl, jste zjistil mnohem víc až po zhlédnutí dokumentu na DVD o mnoho let později.
Panebože, jsem tak rád, že jsem nic z toho nevěděl, protože bych dostal infarkt. Těch hor, které se pohnuly, aby se to uskutečnilo. Byl jsem prostě ohromen a pokořen a ohromen tou prací, sedmi lety lopocení a téměř ne, ano, ne, a všemi různými verzemi věcí a snahou Neříkejte to nikomu, ale je to paruka! TARDIS má gotické období… …a Grace taky, no tak. Panebože, bylo to prostě intenzivní a vzdělávalo mě to. Opravdu to bylo asi nejlepší vzdělání, které jsem kdy dostal, co se týče toho, co jsem dělal, čím jsem se zabýval v roce 96. Moje konkurzy tam nebyly. Byl jsem skvělý! To je vše, co potřebujete vědět. A vypadal jsem báječně!
(Obrázek: BBC Pictures)
Vaše paměti se jmenují Mrtvá žena se směje. Má to nějaký důvod související s Who?
Myslím, že je to docela vtipné a chytlavé, ale upřímně ten název vznikl proto, že jsem ležela na podlaze klášterního pokoje a jsem mrtvá. Natáčejí tu věc a já se začnu chichotat a nemůžu přestat. Byli jsme profesionálové. Hodně jsme se smáli, ale vždycky jsme tam byli v akci, střih, byli jsme profíci, během toho natáčení jsme se s Paulem neflákali. Takže teď jsem tady já a kazím záběr. Směju se a mám být mrtvý. Takže to není dobré. Hodně jsme toho zažili, tohle je ke konci natáčení. Říká se: „Neflákej se, dodělej to.“ A já se směju. Už jsem byl mnohokrát mrtvý a mnohokrát jsem se smál, když jsem byl mrtvý. Tak jsem řekla něco jako: „Mrtvá žena se směje, panebože.“ A Paul řekl: „Tak se jmenuje tvoje kniha.“ A to jsem nikdy nezapomněla. Takže když přišel nápad udělat knihu, Mrtvá žena se směje je perfektní, protože jsem tolikrát umřela!
Jak se vám líbil hotový film?
Poprvé jsem film viděla na [premiéře] Directors Guild. Všechny kolem sebe jsem varovala: „Možná nebudu moct zůstat v místnosti, protože se na to nebudu dívat.“ A tak jsem se na to podívala. Jakmile jsem se chystal zabít Sylva, vstal jsem, vyšel ze sálu, napil se vína a čekal, až všichni vyjdou ven. Pak jsem se na to o pár týdnů později dívala sama a říkala jsem si: „Panebože,“ říkala jsem si, že to nestojí za nic a že je to hrozné. O deset let později jsem se na to podíval. A říkal jsem si: „Víš co?“ Zvládl jsem to dobře, zvládl jsem to dobře. Byla jsem s tím smířená a bylo mnohem jednodušší jít na srazy a říct si: „Udělala jsem, co jsem mohla, Grace byla docela v pohodě.“ A pak jsem se s tím smířila.
Doctor Who: The Movie se nyní vysílá na BBC iPlayer. Další informace najdete v našem výběru nejlepších nových televizních pořadů, které se k nám chystají.