Při pohledu na vzlétající Nightsong mi stále běhá mráz po zádech. Už jsem tu jednou byl, když jsem se díval na zlatavou aasimar Baldur’s Gate 3, jak se vznáší na obloze stíny prokletých zemí, a znám všechno, co příběhově následuje. Během 350 hodin strávených ve hře jsem viděl slušný kus Pobřeží mečů, ale když se rozehřívám na páté hraní, těším se na Baldur’s Gate 3 jako nikdy předtím.
Dialogy specifické pro danou třídu nebo rasu utvářejí to, jak na mě svět reaguje. Stále jsem ještě nevyzkoušel všechen materiál k vedlejším úkolům, a to ani nezačínám s nesčetnými romantickými cestami BG3. Je pro mě těžké sednout si a soustředit se na většinu věcí, pokud nemám aktivní zájem o to, co dělám, ale zdá se, že moje příšerná pozornost si konečně odpočine. Pocit, že jsem nikdy neviděl všechno, co Baldur’s Gate 3 nabízí, mi stačí k tomu, abych se k ní vracel, a mimořádně dobře to sytí mé nenasytné ADHD.
V zóně
(Obrázek: Larian Studios)Pád domu naděje
(Obrázek: Larian Studios)
Stále přemýšlím o nejlepším souboji s bossem ve hře Baldur’s Gate 3.
Nejsem jediný, jehož dobrodružství v BG3 neskončilo, když se poprvé objevily titulky. Rozsáhlé RPG od Larianu zřejmě normalizovalo vícenásobné hraní jako žádné jiné (možná kromě Skyrimu), ale já jsem vždycky rád opakoval některé hry už jen proto, že jsem jimi byl vyloženě posedlý.
Resident Evil Village je poslední hra, kterou jsem dohrál k smrti. Něco na známosti jejích postav, systémů a prostředí je pro mě uklidňující, navíc s přidaným impulsem v podobě speedrunových výzev nebo omezení specifických pro zbraně, které mi dodávají pocit splněného úkolu. K akčním hrám se obvykle vracím nejčastěji, protože jsem náchylný k únavě z RPG a dávám přednost kratším běhům před několikaměsíčními kampaněmi, ale chaotický způsob, jakým hraji Baldur’s Gate 3, znamená, že se mi tak nějak dostává obojího.
Obvykle, jakmile ze hry vyždímám poslední kapku dopaminu, zapomenu na ni. Od loňského vydání DLC jsem se Vesnice ani nedotkl, přestože jsem ji během jednoho měsíce v roce 2021 hrál dvanáctkrát za sebou. Takové jsou požadavky mé neklidné prefrontální kůry: chci stejnou měrou známost, pohodlí i něco úplně jiného. Jinak mě považujte za znuděného k smrti.
A právě v tom se Baldur’s Gate 3 dostává na vrchol. Těžko se mi hledá jeden důvod, proč tomu tak je, ale rád jí dám šanci. Je to už více než tři měsíce, co vyšla, a zatím mě nejlepší hra od Larianu neomrzela. Společníci mi připadají jako staří známí, ke kterým se mohu kdykoli vrátit a komunikovat s nimi novými, ale známými způsoby. Hlášky několika postav jsem si zapamatoval – Rafael, dívám se na tebe – do té míry, že je to jako sledovat znovu oblíbený film a odříkávat ho slovo od slova.
(Obrázek: Larian Studios)
Prožívání příběhu každého společníka BG3 novýma očima může stále přinášet nová odhalení. Randění se Stínovým srdcem v roli její dokonalé nemesis odhalilo dějový bod pozdní hry daleko dříve, než bylo plánováno, zatímco randění s nejhodnějším chlapíkem v táboře v roli mé postavy z BG3 Dark Urge odhalilo i některé temnější stránky jeho osobnosti. Tyto postavy mají nezaměnitelný život a skutečnost, že se stále dozvídám, kdo jsou, přestože jsem se s nimi piplal 350 hodin, je jedna z věcí, která mě nutí se k Baldur’s Gate 3 vracet.
Znovuobjevování map, které znám jako své boty, mi přináší hluboký pocit uspokojení, ale ještě lepší je, když narazím na něco úplně nového. Mnohým to přijde příliš kruté na to, aby to ospravedlnili, ale rekrutování Minthary v Baldur’s Gate 3 pro mě bylo geniálním způsobem, jak změnit druhý akt hry. Minthařina část útěku z vězení v Měsíčních věžích je tak trochu podobná té, kterou prožili tieflings, kdybych je všechny nevyvraždil, abych Mintharu získal na svou stranu, ale díky tomu, že jsem mohl prozkoumat hlubiny nejméně oblíbeného společníka ve hře, jsem si ho prostě zamiloval ještě víc.
Tam, kde jiné módní záliby vyprchaly, Baldur’s Gate 3 obstála.
Verbování Minthyho byla sice krvavá práce, která zabila spoustu zadavatelů úkolů, ale nedostatek vedlejšího obsahu druhého aktu mi dal spoustu času na prozkoumání jeho stinných hlubin. Právě zde jsem narazil na tajemného Toho, který byl, a také na tajný podzemní oltář Shara ukrytý v prokletém centru města. Je to malá odbočka, ale působila kouzelně skoro jen proto, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se vůbec dozvěděl, že existuje.
Baldur’s Gate 3 zkrátka konečně umlčel můj ADHD. Tato porucha mi byla dlouho největším trnem v oku, ať už tím, že můj mozek tváří v tvář nepříznivým úkolům vyvracel betonovou zeď a důrazné „ne“, nebo tím, že se držel nejbližšího zdroje podnětů jako nějaký upíří netopýr, který touží po rozptýlení. Najít něco, natož velké RPG, co mi přináší trvalou radost, zájem a zaujetí, je pro mě vzácný objev. Tam, kde jiné módní zájmy vyprchaly, Baldur’s Gate 3 obstála a zdá se, že tomu tak bude i nadále. Samozřejmě alespoň do doby, než se mnou začne koketovat Hádes 2 a jeho úderná roguelike dynamika.
Lovení achievementů je základem mého opakovaného hraní BG3 a jeho nejnáročnější trofej je zároveň tou morálně nejvděčnější.