Kéž bych si dělal legraci. Opravdu bych si přál, abych měl méně trapnou anekdotu na zamyšlení, která by spojovala Mortal Kombat 1 s původní klasikou a která by nezahrnovala můj pád z vysoké stoličky, rachot hlavy o roh arkádové skříně a hvězdy na lepkavém koberci Hollywood Bowl na začátku 90. let. Ale je to tady.
Ať už se v historii MK orientujete dobře, nebo ne, možná už víte, že průkopník bojového žánru Mortal Kombat od Midway Games z roku 1992 vyvolal při svém uvedení na trh kontroverzi. Použití realistické digitalizované grafiky – která byla pro mě jako sedmiletého kluka tak špičková, že jsem ji považoval za něco podobného jako filmovou kvalitu – a zobrazení extrémního násilí, krve a dnes již charakteristických dokončovacích pohybů „Fatality“ ve hře vedlo k tomu, že mnoho médií, veřejných činitelů a politiků odsoudilo to, co považovali za bezdůvodnou a hanebnou brutalitu.
Ačkoli dnes není bez kritiků, násilí ve videohrách je mnohem přijatelnější – v neposlední řadě díky nesčetným vědeckým studiím, které ukazují, že ve skutečnosti neexistuje žádný empirický důkaz, který by dokazoval, že hraní násilných her může způsobit násilí v reálném životě. Ale i když jsme stále více znecitlivělí vůči krvi a vnitřnostem, které se na obrazovce rozlévají ze stále realističtějších humanoidů, nejnovější počin studia Netherrealm mě překvapil svou vrozenou přitažlivostí. Z příběhového a tematického hlediska je Mortal Kombat 1 restartem uznávané a trvalé série – ale pod novou nablýskanou fasádou se skrývá také velmi specifická nostalgie, která se dotýká minulé éry.
Sore one
(Obrázek: WB Games)FINISH HIM
(Obrázek: WB Games)
Systém Kameo v Mortal Kombat 1 znovuobjevuje sérii pro novou generaci bojovníků
Doslova knokautovat se kdysi dávno je uprostřed toho extrémní příklad, uznávám, ale původní Mortal Kombat byl jako nic předtím. O specifika hry Young Me vs. Arcade Cabinet se podělím za chvíli, ale předtím je třeba poznamenat, že ačkoli jsem v tak mladém věku pravděpodobně neměl hrát tak násilnou hru, dospělý obsah byl na začátku 90. let dětem pravidelněji předkládán a zpřístupňován. Vzpomínám si, že jsem měl například oficiální hračky z Terminátora a Beetlejuice, zatímco videohry byly v dobách největší slávy Maria a Sonica považovány spíše za hry pro děti než pro dospělé. Takový Pit Fighter byl tak blízko realistické grafice, jakou se pyšnil původní Mortal Kombat, že jsem se na něj nikdy předtím nepodíval, ale skok ve vizuální kvalitě mezi tátovým Atari ST doma a nablýskanou arkádovou skříní, kolem které tančili Raiden a Johnny Cage, byl nesrovnatelný.
S kamarádovou maminkou jsme se tedy s kamarádem nechali pohltit extravagancí bojových umění Earthrealm natolik, že jsme odhodili opatrnost – a zjevně i zdravotní a bezpečnostní opatření – do větru. Popravdě řečeno, po třech desetiletích si z toho incidentu už moc nepamatuji, ale můj kamarád se domnívá, že nějakým zázrakem, který se stal při mačkání tlačítek, na mě spustil Fatality (v době před rozšířením komerčního internetu nebylo jednoduché získat informace o tom, jak něco takového provést), a to nás úplně rozzuřilo. Seděli jsme na dvou vysokých stoličkách, houpali se vzrušením sem a tam, křičeli, mlátili do vzduchu a odráželi se jeden od druhého jako autíčka na dodgemu – než mě přemohla gravitace a já spadl dopředu a cestou dolů se praštil hlavou o levou stranu herní skříně.
(Obrázek: Warner Bros.)
„O chvíli později jsem se na podlaze probral z bezvědomí… proti tehdejší záplavě veřejné pozornosti to byla pro Mortal Kombat sotva zvonivá podpora, ale je to prostý moment, který pro mě vystihuje pocity a rozruch té doby.“
O chvíli později jsem se probral z bezvědomí na podlaze, kde byla kamarádova maminka, která na mě a svého syna panikařila a zároveň zuřila. Nebyla to zrovna zvonivá podpora pro lidi, kteří tehdy Mortal Kombat bránili před záplavou veřejné kontroly, ale je to jednoduchý okamžik, který pro mě vystihuje pocity a rozruch té doby a následný diskurz, který mi od té doby utkvěl v paměti. Přeskočilo více než 30 let a já to znovu pociťuji s Mortal Kombat 1. Navzdory mé lásce k původní hře mě žádný jiný titul z jedenáctičlenné hlavní série neuchvátil stejným způsobem, ale působivá úcta k novému i starému v Mortal Kombat 1 není ničím jiným než mistrovstvím.
Naše pětihvězdičková recenze Mortal Kombat 1 tomu rozhodně nasvědčuje. Upřímně řečeno, nemohu to říct lépe než sám náš autor Andi Hamilton, když říká: „Restartovaný vesmír Mortal Kombat 1 je nakonec příjemnou záminkou k tomu, aby se vrátilo klasické prostředí turnajů v bojových uměních a aby se do hry zapojily některé oblíbené postavy – bez ohledu na to, zda byly zabity, nebo je v předchozích dílech potkal jinak bizarní osud. Během zhruba deseti hodin, které vám zabere dohrání příběhu Mortal Kombat 1, vás čeká spousta zvratů, které ovlivní nedotknutelnost ‚mírové‘ verze vesmíru Mortal Kombat Liu Kang; je to hloupé, násilné a plné geniálních drobných přitakání a pomrknutí, kterých si zarytý fanoušek MK všimne.“
Právě ta mě v tomto případě chytla za srdce, ale je to také nádherná vizuální stránka Mortal Kombat 1 a fatality, z nichž se mi zvedá žaludek, které mě přenesly zpět v čase. Jedná se o zcela nový Mortal Kombat – nový příběh, kostýmy, movesety, mechanismy a vůbec – ale je to první MK hra, která se skutečně inspirovala minulostí, a ne nutně podle ní.
Přestože je dnes Mortal Kombat všudypřítomným pojmem, je snadné zapomenout, jak velkým průkopníkem Mortal Kombat na počátku 90. let byl, a jen díky zpětnému pohledu a samozřejmě dokonalému restartu v podobě Mortal Kombat 1 jsme schopni ocenit jeho přetrvávající přitažlivost. To je důvod, proč jsme tak nadšeni, když se hře podaří správně vyvážit minulost a současnost, a proč si i po letech pamatujeme, jak jsme tyto hry hráli poprvé. No, a proto si je pamatujete i vy. Já jsem naopak byl otřesen v glasgowské pobočce Finnieston Hollywood Bowl.
Zde jsou nejlepší bojové hry, se kterými si právě teď můžete nakopat zadek