Několikrát se mi stalo, že jsem v Baldur’s Gate 3 narazil na něco nového, co mě při předchozím hraní zcela minulo. Vlastně téměř každý průchod mi představil něco, co jsem ještě neviděl. Možná proto mě ani nenapadlo pocítit hrůzu, když se v mém táboře poprvé objevila Alfria, sympatická tieflingská bardka. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: jak jsem mohl celou tu dobu propásnout, že se ke mně přidá jedna z mých nejoblíbenějších NPC? Možná jsem v táboře nespal dostatečně dlouho na to, aby se to v prvním dějství spustilo, nebo možná moje akce v Háji spustila něco nového. Bláhově jsem se těšil, když jsem šel ke svému pelechu, abych ukončil den… ale, sakra, čekalo mě velmi nepříjemné probuzení.
Proč jsem proboha ani netušil, že to všechno souvisí s tím, že jsem poprvé hrál za Temný pud? Konečně jsem se odhodlal vyzkoušet jedinečný Origin, když jsem o něm tolik slyšel. Jako člověk, který si ve virtuálních světech vybírá „dobro“, jsem se té myšlence, přiznám se, dlouho vyhýbal. Jistě, v Mass Effectu jsem se vydal cestou odpadlíka a v jiných dobrodružstvích, jako je Zaklínač 3, jsem učinil pochybná rozhodnutí, ale Temný pud zněl tak… krvelačně. Přesto mě zvědavost přemohla a s takovou láskou k RPG od Larianu jsem byl odhodlán poznat Mečové pobřeží ze všech možných úhlů.
Ale jak jsem tam tak seděl s rukou pevně sevřenou před ústy v šoku, začal jsem si říkat, jestli jsem se rozhodl správně. Temné nutkání právě poprvé vztyčilo svou ošklivou hlavu a chudák Alfira byla mou nevinnou obětí. Vrozená touha zabíjet zřejmě přes noc vybublala na povrch tím nejzákeřnějším a nejkrvavějším způsobem a na mých rukou byla spousta krve. V tu chvíli jsem ještě netušil, že to, co se rozhodnu udělat dál, mě nasměruje na cestu k prožití nejuspokojivějšího a nejvděčnějšího způsobu hraní Baldur’s Gate 3.
Vzpurné dítě
(Obrázek: Larian Studios)
Krása hraní RPG, jako je Baldur’s Gate 3, spočívá v množství svobody a možností volby, které nabízí. Opravdu klade důraz na hraní rolí s nespočtem způsobů, jak utvářet své dobrodružství. Od výběru tříd, přes rozhodování, s kým chcete navázat románek, až po mnoho dalšího – jeho rozsah mě nutí vracet se znovu a znovu pro další díly. To samozřejmě platí i pro běh Dark Urge.
Můžete mít tyto násilnické pudy, ale nemusíte jim podléhat. Je jen na vás, zda je přijmete, nebo se jim budete bránit, a budou určovat, jak se bude vyvíjet vaše cesta za zbavením se palice z mozku a za postavením se proti Absolutním kultistům. A tak jsem se v krvavých následcích svého nešťastného vražedného záchvatu v táboře pevně rozhodl: Nevzdám se, budu proti tomu nutkání bojovat. Budu hrát roli Tava, který o toto prokletí nestojí a je odhodlaný zatlačit na ten hlas, který mu říká, aby zabíjel.
Hraní rolí:
(Obrázek: Larian Studios)
Počátky ve hře Baldur’s Gate 3 otevírají svět možností, které bych rád viděl u více RPG her
Mým prvním činem, kterým jsem to dotáhl do konce, bylo přiznat se členům své party. Nebudu schovávat tělo Alfiry ani čistit ruce od krve. Bez vzpomínek a bez jakéhokoli nápadu, proč mám tu vrozenou potřebu zabíjet, jsem usoudil, že říct jim to na rovinu bude nejlepší řešení. Možná by mi mohli pomoci vymyslet, jak s tím bojovat. Rozhovor samozřejmě vnesl do tábora určité napětí a všichni (kromě Astariona) se ke mně chovali dost ostražitě. Ale upřímnost je ta nejlepší politika.
Od té chvíle jsem proti Nutkání neustále bojoval, jak jen to šlo. Od vyhýbání se jakýmkoli dialogovým možnostem, které by živily ďábelské myšlenky, až po přímé odmítání brát životy, když mě k tomu nutil můj zlotřilý komorník Scelertias Fel
– který má na vás jednoznačně špatný vliv a snaží se vás instruovat, abyste se podvolili svému nutkání kvůli svému „dědictví“. Vaše činy samozřejmě budou mít následky, pokud se svým nutkáním vzepřete, ale o to víc se vám vlastně vyplatí.
(Obrázek: Larian Studios)
V jednom případě vaše odmítnutí zabíjet potenciálně ohrozí vašeho nejbližšího společníka. Nikdy jsem se v žádné hře, kterou jsem doposud hrál, necítil více na hraně, když jsem hodil úspěšnou kontrolu kostkou, ale tato scéna je jedním z nejlepších momentů v Baldur’s Gate 3. V mém případě to byl Astarion, který mi po zjištění, že se tak zoufale snažím vyhnout jeho zabití, pomohl bojovat proti mým temným touhám. Rozhovor, který se poté rozvinul, mi připadal tak důvěrný a smysluplný a ještě více nás sblížil, když se můj Tav podělil o své těžké břímě.
Nechci spoilerovat o moc víc, než jsem už udělal, ale věci začnou být opravdu zajímavé ve třetím aktu, kdy se konečně dozvíte pravdu o svém Původu a učiníte jedno poslední velké rozhodnutí, které jednou provždy určí vaši cestu – a s ní možná i osud Mečového pobřeží. Mé odhodlání vzdorovat však zůstává neotřesitelné a vidět, jak se mi moje snaha vyplácí v jedné z největších konfrontací, které vás čekají v závěrečné části hry, se postaralo o nejsilnější okamžik, který jsem zatím zažil při jakémkoli hraní, a to jak z hlediska příběhu, tak z hlediska hraní rolí.
Zjistil jsem, že hraní za Temný pud je uspokojující hned v několika ohledech. Opravdu to mění atmosféru dobrodružství, protože lze zažít mnoho jedinečných interakcí a dialogů, které jsou zcela zaměřené na Původce. Díky vašemu příběhu v pozadí se také stáváte nedílnou součástí děje novým a nečekaným způsobem, díky čemuž jsem konečně pochopil, o čem mluvila kolegyně Jasmine Gould-Wilsonová, když tvrdila, že Temný pud je kanonickým příběhem Baldur’s Gate 3.
Někdy je lepší jít cestou nejmenšího odporu, ale pokud jde o Temnou touhu, boj proti vrozeným instinktům je tím nejlepším způsobem, jak si Baldur’s Gate 3 užít. Možná někdy, pokud to zvládnu, se těmto pudům poddám při dalším spuštění a uvidím, jaký chaos dokážu zasít. Ale zatím si budu užívat vzrušení z toho, že jsem se vzepřel cestě, která mi byla určena, s jistotou, že Alfira byla poslední obětí pudu.
Po 400 hodinách strávených v Baldur’s Gate 3 jsem učinil jedno velké rozhodnutí, které mě dovedlo k bitvě ve stylu Pána prstenů.