Bez nadsázky lze říci, že Alan Moore jako autor a spolutvůrce Strážců, Z pekla, V jako Vendeta, Ligy výjimečných gentlemanů a nespočtu dalších klasických komiksů všech dob definoval, přetvořil a posunul komiksové médium do podivnějších míst než kterýkoli jiný autor za posledních několik desetiletí.
Ale jak každý, kdo sleduje jeho tvorbu, ví, jeho vztah k tomuto odvětví byl často napjatý. Před několika lety se Moore rozhodl, že je konečně čas odejít.
Přesto je ztráta komiksu ziskem literatury. V loňském roce vydal spisovatel Illuminations, úžasnou sbírku povídek, která ukazuje obrovský rozsah jeho fantazie a která ukazuje na novou vzrušující etapu spisovatelovy tvorby.
I tak ale komiks zůstává důležitou součástí Moorovy historie i samotné Illuminations, přičemž nejdelší příběh sbírky „Co můžeme vědět o Thundermanovi“ je kousavou satirou na superhrdinský byznys.
Nyní, když kniha vyšla v paperbacku, vydáváme delší verzi rozhovoru, který jsem vedl loni pro SFX #359, s dalšími citáty, které byly dříve z prostorových důvodů vystřiženy. Přečtěte si, kolik z „Thundermana“ je založeno na skutečnosti, jaké jsou jeho plány s kvintetem Long London a proč stále věří, že komiksové médium je „vznešené“.
(Obrázek: Bloomsbury)
Newsarama: Nejstarší příběh v Iluminacích pochází z počátků vaší kariéry, ale povídkami nejste příliš známý. Psal jste je celou tu dobu tajně?
Alan Moore: Obávám se, že můj pracovní život to opravdu neumožňuje. Trochu závidím, když slyším o spisovatelích, kteří dokážou jen tak odfláknout povídku, dát ji do kufru a dostat se do bodu, kdy mají na výběr stovky povídek. V podstatě všechno, co jsem kdy napsal, bylo okamžitě publikováno, což je dobře, ale díky tomu mi opravdu nezůstává obrovská zásoba nepublikovaných povídek. Takže povídky v Iluminaci, až na pár vynechaných, které se mi tam nehodily, to je v podstatě celý můj život v povídkách.
To je celý kánon…
V podstatě do té doby, než napíšu další, pokud k tomu někdy dojde.
Když jsme dali všechny povídky dohromady, nestačilo to ani na sbírku, a tak jsem si řekl: „Měl bych napsat čtyři nové povídky, to by to mělo tak nějak doplnit.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Poslední čtyři povídky [v knize] jsem využil k tomu, abych udělal spoustu věcí, o kterých jsem si myslel, že v předchozích povídkách nebyly. Trochu jsem se předváděl. Chtěl jsem lidem ukázat, že mám určitý rozsah.
Rozhodně to ukazuje rozsah. Najdete tu vše od duchařského příběhu přes satirickou novelu o komiksovém průmyslu až po „Nepravděpodobně složitý stav vysoké energie“, který začíná jako hard SF a pak se stává téměř romantickou komedií. Něco, co by lidé od Alana Moora možná nečekali…
Myslím, že je to asi nejvtipnější z povídek, i když to není jediný humor, který tam je.
Myslím, že si o mně lidé někdy vytvářejí představu jako o temném, drsném, dystopickém chlapíkovi. Já skutečně žiji v dystopii – bydlím v Northamptonu, což je zkrachovalé a zhroucené středoanglické město -, ale humor byl vždy v popředí mé tvorby. I v mých nejpochmurnějších dílech se obvykle najde pár dobrých vtipů.
Ta povídka byla tak trochu dárek. Prostě jsem začal přemýšlet o tom, jaké důsledky má entropie, že pokud všechno skončí v naprosto neuspořádaném nízkoenergetickém stavu mrazivé černi a zkázy, pak to tak trochu znamená, že to muselo začít ve velmi uspořádaném a složitém vysokoenergetickém stavu. Víme, že to tak nebylo – nebo alespoň ne tak, jak jsem si to představoval -, ale jakmile jsem tuto myšlenku získal a vzpomněl si na Boltzmannovy mozky, dostal jsem z toho docela dobrý příběh.
Vědu mám rád z mnoha velmi důstojných a úctyhodných důvodů, ale to, co na vědě opravdu miluji, jsou nápady. Nezáleží na tom, jestli jsou pravdivé, nebo ne – prostě jako myšlenky jsou často krásné a užitečné. Je to studnice prostě mimořádných konceptů.
(Obrázek: Future / Kevin Nixon pro SFX)
Co považujete na médiu povídky za náročné?
Je to výzva přijít s něčím novým a podat to na omezeném počtu stránek, a pak přijít s něčím dalším pro další povídku.
Román má úplně jiný charakter. Člověk musí přemýšlet: „Tohle budu nejspíš psát roky.“ Tohle je pro něj těžké. Je to spíš stavba. Ale povídky mají skutečnou energii, protože do nich neinvestujete roky svého času.
To se ukázalo v případě povídky „Co můžeme vědět o Hromovládci“, která je povídkou, protože kdybych ji začal psát jako román, bylo by to úplně jiné. Snažil bych se to pojmout mnohem vážněji. Stalo se to tak rychle, že se to ze mě jen sypalo. Myslím, že v poděkování říkám, že to bylo jako lancovat vřed. Takže jsem tu povídku napsal během tří měsíců a má rozsah románu. Takže povídky mohou být všelijaké – i převlečené romány.
Skoro mi připadá jako vtip, že tahle povídková sbírka v sobě skrývá celý tajný román Alana Moora. Bylo to záměrné?
Nebyl to záměr, i když jsem si to od té doby oblíbil.
Vždyť „Hromový muž“ byl zvláštní příběh. Něco takového jsem se snažil napsat už několik let a dokonce jsem začal psát příběh, ale všechno jsem to zahodil, protože to nemělo žádný reálný základ. Uvědomil jsem si, že to bylo proto, že jsem ho zasadil do Anglie, kde jsem získal první zkušenosti s komiksovým průmyslem. Ale tak nějak jsem si uvědomil, že ne, Anglie není místo, kde se komiksový průmysl skutečně odehrává. Musíte jít ke zdroji.
A také se mi hlavou honily další nejasné myšlenky. Přemýšlel jsem o superhrdinských kostýmech a neurologické závislosti od té doby, co jsem si přečetl několik zajímavých článků v New Scientist, které jako by naznačovaly, že logo se skutečně může vtisknout do dětského mozku, což by asi nemělo být překvapivé, k tomu jsou přece loga určena!
Většinu superhrdinů lze redukovat pouze na kombinaci barev a emblém na hrudi. Měl jsem podivný obrázek, který byl jako ze starého komiksu o Superboyovi, a netušil jsem, co znamená. Byl to obrázek normálně oblečeného člověka, který přichází zleva z jakéhosi archetypálního komiksového panelu ze šedesátých let s jakousi nevýraznou krajinou Středozápadu a na druhé straně fantasticky oblečený superhrdina, a oni si právě jdou naproti, jako by si chtěli podat ruku. To se stalo základem pro závěrečnou scénu. Psaní tohoto příběhu byla opravdu zajímavá zkušenost.
Položme si zřejmou otázku… „Co můžeme vědět o Thundermanovi“ je satirou komiksového průmyslu. Kolik z toho je pravda?
Některé groteskní scény jsem si přikrášlil a v některých jsem vyloženě lhal, ale myslím, že to vystihuje charakter komiksového průmyslu a spousta fyzicky nejodpornějších věcí je tam velmi blízko skutečné realitě.
Přesto to není roman a clef. Většina lidí v něm je složená nebo vymyšlená. Jedna z věcí, která mě na tom potěšila nejvíc, byla všechna ta jména. Vůbec netuším, odkud se vzala: Jerry Binkall. Brandon Chuff. Worsley Porlock. Když se objevují taková jména, víte, že jste na dobré cestě.
(Obrázek: Mitch Jenkins)
Jste v komiksovém důchodu a už dříve jste mluvil o svých špatných zkušenostech s komiksovou branží. Tak proč se k tomuto tématu vracíte teď? Je to vymítání ďábla?
To je přesně to slovo. Zřekl jsem se většiny své komiksové tvorby, včetně věcí jako Watchmen, V jako Vendeta, všech věcí z ABC, všeho, co nevlastním. Jediná aktivní věc, kterou jsem mohl udělat, bylo zříct se toho, což bylo bolestivé. Do všech těch projektů jsem vložil obrovské množství práce a energie a spoustu lásky a přišlo mi trochu jako amputace, když jsem se jich zřekl.
Zároveň to byl jediný způsob, jak se zbavit jedu. Nemám kopii žádného z těch děl. Už se na ně nikdy nepodívám. A i když o nich přemýšlím, mám jen vzpomínky na to, jak mi byla ukradena práva na duševní vlastnictví, a když jsem si na to stěžoval, byl jsem označován za bláznivého naštvaného chlápka: „Alan Moore říká: „Vypadni z mého trávníku.“ A ano, dobře, byl jsem docela naštvaný, ale nemyslím si, že bezdůvodně, a také naznačovat, že jsem naštvaný kvůli všemu, je vyhýbavé. Je to způsob, jak si říct: „No dobře, když je naštvaný na všechno, tak se nemusíme starat o to, co říká o tom, jak se v komiksovém průmyslu zachází s lidmi, prostě je naštvaný na všechno.“
A jakmile mi ty věci vezmou z rukou a udělají z nich franšízy, pak je mohou dát komukoli, aby si s nimi dělal, co chce, a pořád to bude nějak spojováno se mnou.
Komiksové médium je dokonalé. Je vznešené. Komiksový průmysl je nefunkční díra. Tak proč jsem se k němu chtěl v tomto příběhu vrátit? Jak říkáte, je to vymítání. Jak zjistí jedna z postav v Hromovládci, jedna věc je skončit s komiksem, ale skončit s komiksem je něco jiného než přestat na něj myslet. Napsání tohoto článku mě zbavilo strašně moc věcí. Řekl jsem v něm spoustu věcí, které jsem vždycky chtěl říct, ale nikdy jsem neměl ten správný kontext, abych je řekl. Ale když jsem to udělal v kafkovské satiře, fungovalo to dokonale. A když říkám kafkovská satira, myslím tím, že Franz Kafka se při čtení svých povídek svým stoupencům a zděšeným přátelům smál skoro až moc, než aby ze sebe ty věty dostal. Je to příšerné, odporné, děsivé – ale autor se nejspíš chechtal, když to psal.
Před chvílí jsi komiks nazval „vznešeným“ a opravdu je cítit, že navzdory všemu máš toto médium stále rád. Je to fér?
Rozhodně. Doufám, že se z toho moje láska k němu dá vyčíst; moje láska k Jacku Kirbymu a mnoha dalším výtvarníkům a několika spisovatelům jeho generace. Popisy šestiletého dítěte, které zahlédlo komiksový stojan, by nemohly být napsány, aniž bych se mohl opřít o své vzpomínky na to, jaké to bylo, první setkání s komiksem.
To médium dokáže všechno. Jeho potenciál je stále téměř zcela nevyužitý. Takže to byla snaha vyjádřit svou lásku k tomuto médiu, k některým skvělým lidem, kteří v něm pracovali, a také vyjádřit své zděšení nad tím, že se z této malé odnože, superhrdinského žánru, stala monokultura, které hrozí, že s sebou stáhne přinejmenším značnou část komiksového média, když superhrdinské filmy konečně nebudou zajímavé. Až k tomu dojde, obávám se, že spousta komiksových obchodů nebude moci pokračovat a spousta zajímavých nezávislých komiksů by možná neměla odbyt.
(Obrázek: Future / Kevin Nixon pro SFX)
Zaměřuješ se teď na literaturu a cítíš se spokojenější s tím, jak se to vyvíjí?
Mnohem šťastnější. Myslím, že ty poslední čtyři příběhy v Iluminaci mi připadají, jako bych měla jistou pružinu v kroku a spoustu nadšení. Mám teď svobodu a veškerá práce, kterou dělám, je práce, která mi patří, a jsem za ni právem odměňován. Takže ano, je to úžasné. Je to dobrý způsob, jak skončit, a práce, kterou dělám, mě opravdu, opravdu těší.
Další na řadě je kvintet Long London. Co nám o něm můžete říct?
Jsem zhruba v polovině první knihy, která se jmenuje The Great When. S tou jsem opravdu spokojená. Vůbec se nepodobá Iluminaci nebo Jeruzalému. Ta první se odehrává v roce 1949, takže se snažím vykouzlit mentalitu té doby. Je v ní osmnáctiletý hlavní hrdina, který toho o světě moc neví, a během dalších tří nebo čtyř knih dospěje a doba se změní. Předpokládám, že v každé knize bude pravděpodobně jiný styl.
Máte už celou sérii zmapovanou?
Mám funkční zápletku, která mě provede všemi pěti knihami. Ale zápletka je na knize to nejmenší. Postavy, samotná próza, vyprávění, to všechno jsou věci, které jsou – alespoň pro mě – mnohem důležitější a zajímavější. Pokud vím, že zápletka bude fungovat, je to skvělé a pak na ni mohu navršit jakékoliv báječné atributy.
U této první knihy jsem věděl, že budu muset nastavit věci, které budou rezonovat celou sérií. Ale na druhou stranu se snažím nechat co nejvíc věcí otevřených jen okamžité invenci, aby to bylo svěží. Přicházím s opravdu zvláštními nápady a říkám si: „No jo, to musím napsat,“ aniž bych měl jasnou představu, jak zapadají do děje, ale jsem si jistý, že ano, zapadnou. Takže se pomalu oťukávám na území Dlouhého Londýna a zjišťuji o něm, jak doufám, že to udělají i případní čtenáři. Je to docela dobré místo.
Iluminace od Alana Moora právě vychází v nakladatelství Bloomsbury.
Hledáte způsob, jak číst komiksy na cestách? Podívejte se na našeho průvodce 10 nejlepšími digitálními čtečkami komiksů pro Android a iOS.