Po 60 hodinách hraní Baldur’s Gate 3 potkávám první skupinu githyanki. Vyčištění Císařova doupěte pod krčmou Elfsong má být krátká záležitost, ale většinu času strávím brutálním vybíjením hordou bojovně připravených githských válečníků. Jsem ohromen jejich psionickou silou, tím, že se bez námahy dokážou postavit mému mnichovi Temného pudu BG3 – dokonce i s nesvatým požehnáním na mé straně. Tehdy si také uvědomím, že, světe div se, od chvíle, kdy jsem se po havárii nautiloidů rozešel s Lae’zel, jsem nepotkal jediného githyankiho.
Tím, že jsem Lae’zela v prvních hodinách hry nikdy nevypátral, postrádá nyní moje první cesta BG3 zásadní prvek: celou githyankijskou dějovou linii. Nikdy nenajdu crÈche, natož abych se dozvěděl o jeho existenci. Bez hrozby Vlaakithovy armády, která by mě přiměla pochybovat o záměrech Strážce, nemám potřebu osvobodit Orfea. Tím, že jsem zapomněl na Lae’zel, jsem omylem vytvořil verzi Baldur’s Gate 3, kde githové nejsou nic víc než otravné mimozemské bytosti, nevysvětlitelně číhající pod městem, a upřímně? Byla radost to tu bez ní strhnout.
Spoilery k dějové lince Dark Urge a 1., 2. a 3. aktu Baldur’s Gate 3.
Lae’zy dny
(Obrázek: Larian Studios)Mléčná královna
(Obrázek: Larian Studios)
Nejenže jsem zapomněl na klíčovou postavu, ale také jsem se v BG3 zdokonalil tím, že jsem ošéfoval každého bosse.
Teprve když jsem začal hrát úplně nové hraní, zjistil jsem, jak moc Lae’zel přispívá k hlavní dějové linii. A to natolik, že je v mnoha ohledech v podstatě hlavní postavou Baldur’s Gate 3.
Nejenže je Lae’zel úplně první nemozková bytost, se kterou se setkáte, ale také je to ona, s kým nemáte během úvodních scén na výběr. Shadowheart můžete z jejího modulu zachránit, ale stejně tak snadno ji můžete nechat být a vyzvednout si ji později. Lae’zel se také ztratí poté, co ztroskotáte na pláži, ale zřejmě není příliš daleko. To však nemohu vědět, protože poté, co jsem vyzvedl Gale, aby se přidala k mé veselé skupině následovníků vedle Shadowhearta a Astariona, jsem se obrátil na průzkum opačným směrem.
Zbytek prvního aktu ubíhá normálně a nic mu nechybí. Nikdy neslyším slovo „githyanki“, ani žádné Shadowheartovy nepříliš zastřené rasistické vtípky na jejich adresu. Dokonce se ani neodvážím do Waukeenova odpočinku nebo někam do blízkosti Horského průsmyku, protože poté, co mi Halsin dá na výběr mezi dvěma cestami, se rozhodnu zamířit rovnou do Podzemí. Díky tomu, že githský krč a jeho obyvatelé zůstávají neprozkoumaní, se také nikdy nesetkám s Kith’rak Vossem, nedozvím se o povstalcích z githyanki ani se nepotýkám s následky zrady Vlaakith na konci 2. dějství. Místo toho se mohu nerušeně vydat do Baldur’s Gate, aniž bych zahlédl jediný důstojný nos.
Bez Lae’zel ve hře vůbec, můj příběh je pevně soustředěn na mou cestu Temným pudem. Přijmout nebo odmítnout své rodové právo Bhaalova vyvoleného není lehká volba, ale ať už se chci nakonec vypořádat s Netherbrainem jakkoli, budu potřebovat Císaře, aby mě k němu přiblížil. Právě Lae’zel a githští rebelové tě nutí k podezření, že Císařovy záměry vůbec existují; nevšímaje si jejich osudu, je ole chapadlovitá tvář docela zdravý chlapík. Ba co víc, je to nejlepší možnost, jak se k tomu mozku dostat. Moje strana vyjadřuje nedůvěru našemu ochránci mozkových plamenů. Já jim všem vykám.
House of Nope
(Obrázek: Larian Studios)
Dostal jsem svůj šťastný, krví nasáklý konec. Lae’zel zemřel v kleci v prvním aktu.
Konečně začínám tušit, že jsem přišel o něco dost velkého, když mi Rafael učiní nabídku: dá mi Orfické kladivo, abych osvobodil uvězněného githského prince z astrálního hranolu, výměnou za to, že mu po konfrontaci s Netherbrainem dám Karsovu korunu. Ale proč bych vůbec měl chtít osvobodit Orfea?
Podle mých omezených znalostí je Orfeus to jediné, co mně a mým přátelům brání vyklíčit přísavky. V tu chvíli to ale zní dost důležitě, takže nabídku stejně přijímám a pokračuji v infiltraci do Domu naděje, abych porušil vlastní smlouvu. Souboj s Rafaelovým bossem je pro mě význačným momentem celé hry, ale je to zcela zbytečný podnik, když před závěrečným náporem na mozek vůbec nepoužiji kladivo.
Místo toho se nechám proměnit ve flayer mysli a kamarádím se s Císařem, protože proč sakra ne? Opět, bez Lae’zel není důvod, proč to neudělat. Dostávám poslední šanci vykoupit se a zničit Netherbrain, ale stejně se rozhodnu zotročit ho ve jménu Bhaala a zdecimovat Baldur’s Gate. Dostal jsem svůj šťastný, krví nasáklý konec. Lae’zel zemřel v kleci v prvním aktu.
(Obrázek: Larian Studios)
Při zpětném pohledu je neuvěřitelné, jak velký vliv má tento jediný společník na hlavní dějovou linii BG3. Bez Lae’zel se podzápletka s githyanki prostě nikdy nedostane do hry, čímž se Raphael, Koruna Karsu a celý Horský průsmyk stávají v podstatě bezpředmětnými. Možná to zní jako skvělý způsob, jak se připravit o některé fantastické herní momenty, ale dovolím si tvrdit, že absence Lae’zel byla v mém případě oprávněná. Dark Urge je pro mě „kanonickou“ dějovou linií BG3, která sklepává sázky dramaticky výš než standardní hraní s původní postavou.
Když teď vím, co vím, zajímalo by mě, jestli Lae’zelova cesta mohla odvést pozornost od té mé, nebo jí dodat ještě větší hloubku. Možná by mi nějaký mrtvolný vliv githů zabránil zaujmout své právoplatné místo Bhaalova vyvoleného. Možná bych ji nechal v táboře vylovit Stínové srdce. Jedno je jisté: nehodlal jsem z dobroty svého chladného, vražedného srdce pomáhat celé rase zotročených cizinců, takže je možná jen dobře, že jsem ji nechal těm tieflings.
Je tohle ta nejtrapnější smrt v BG3 vůbec?