Ve videohrách byste se rozhodně neměli snažit záměrně snižovat své zdraví, že? Přesto jsem tady, v Divinity Original Sin 2, a tuto logiku házím rovnou do koše. V tuto chvíli se aktivně snažím nechat se v zápalu boje zranit. Dokonce se ani nebráním, jen spamuju konec tahu pro každého člena party, dokud jedna postava nedostane dost zásahů. Všechno mi na tom připadá špatně – jako bych se připravoval na pád – ale poté, co jsem viděl, jak to může dopadnout, když to udělám jinak, musím se řídit instinktem. Když to prostě vydržím, mohu se vyhnout krveprolití. Prostě to vím. Tuto teorii si mohu s jistotou ověřit jen díky nejnovějšímu RPG od Larianu, protože jestli mě Baldur’s Gate 3 něco naučil, tak to, že řešení nebo způsoby řešení konfliktů nejsou vždy ty nejkonvenčnější.
Jisté je, že bitva nekončí mou smrtí, ale až když se ukazatel zdraví mé postavy dostatečně sníží. Všichni účastníci boje se dočkají dalšího dne a moje odhodlání zdržet se odvety je díky tomu okamžitě odměněno. Divinity Original Sin 2 jsem si chtěl vyzkoušet už roky a při setkáních, jako bylo toto, si vyčítám, že mi to trvalo tak dlouho. Jako zarytý fanoušek RPG jsem už dávno se zájmem upřel zrak na tolik opěvované dobrodružství od Larianu. Koneckonců má spoustu ingrediencí, které mě přímo oslovují: společníky, romantiku, volbu a důsledky a pořádnou porci hraní rolí. Od jejího prvního vydání v roce 2017 mi byla několikrát doporučena, ale teprve po zvládnutí Baldur’s Gate 3 jsem si byl skutečně jistý, že se s jejími systémy dokážu sžít.
Nový začátek
(Obrázek: Larian Studios)
Poté, co jsem se kvůli Baldur’s Gate 3 vrátil k Dragon Age Origins, svrbění vyzkoušet něco nového v podobném duchu jen zesílilo. Okamžitě mi v hlavě vyvstala myšlenka na Divinity Original Sin 2, a jak se ukázalo, Definitive Edition se shodou okolností zrovna prodávala na PS4. Zdálo se, že se všechny hvězdy sešly, a já to musel brát jako znamení; teď je ten správný čas se do toho konečně ponořit.
Ve videohrách byste se rozhodně neměli snažit záměrně snižovat své zdraví, že? Přesto jsem tady, v Divinity Original Sin 2, a tuto logiku házím rovnou do koše. V tuto chvíli se aktivně snažím nechat se v zápalu boje zranit. Dokonce se ani nebráním, jen spamuju konec tahu pro každého člena party, dokud jedna postava nedostane dost zásahů. Všechno mi na tom připadá špatně – jako bych se připravoval na pád – ale poté, co jsem viděl, jak to může dopadnout, když to udělám jinak, musím se řídit instinktem. Když to prostě vydržím, mohu se vyhnout krveprolití. Prostě to vím. Tuto teorii si mohu s jistotou ověřit jen díky nejnovějšímu RPG od Larianu, protože jestli mě Baldur’s Gate 3 něco naučil, tak to, že řešení nebo způsoby řešení konfliktů nejsou vždy ty nejkonvenčnější.
Jisté je, že bitva nekončí mou smrtí, ale až když se ukazatel zdraví mé postavy dostatečně sníží. Všichni účastníci boje se dočkají dalšího dne a moje odhodlání zdržet se odvety je díky tomu okamžitě odměněno. Divinity Original Sin 2 jsem si chtěl vyzkoušet už roky a při setkáních, jako bylo toto, si vyčítám, že mi to trvalo tak dlouho. Jako zarytý fanoušek RPG jsem už dávno se zájmem upřel zrak na tolik opěvované dobrodružství od Larianu. Koneckonců má spoustu ingrediencí, které mě přímo oslovují: společníky, romantiku, volbu a důsledky a pořádnou porci hraní rolí. Od jejího prvního vydání v roce 2017 mi byla několikrát doporučena, ale teprve po zvládnutí Baldur’s Gate 3 jsem si byl skutečně jistý, že se s jejími systémy dokážu sžít.
Nový začátek
(Obrázek: Larian Studios)
Poté, co jsem se kvůli Baldur’s Gate 3 vrátil k Dragon Age Origins, svrbění vyzkoušet něco nového v podobném duchu jen zesílilo. Okamžitě mi v hlavě vyvstala myšlenka na Divinity Original Sin 2, a jak se ukázalo, Definitive Edition se shodou okolností zrovna prodávala na PS4. Zdálo se, že se všechny hvězdy sešly, a já to musel brát jako znamení; teď je ten správný čas se do toho konečně ponořit.
Nejdříve jsem se musel rozhodnout, za koho budu hrát, což není nic jednoduchého, když vás ve hře čeká spousta zajímavých zavedených postav, z nichž si můžete vybrat. Stejně jako Baldur’s Gate 3 i Divinity umožňuje vytvořit si vlastní postavu nebo hrát za jednu z předpřipravených originálních postav. Po přečtení mnoha a mnoha redditových vláken panovala shoda, že hrát za origin postavu je pro začátečníky, jako jsem já, dobrá volba, a i když se na internetu objevuje spousta případů, koho je nejlepší si vybrat, rozhodl jsem se pro origin, který mě nejvíce oslovil. Nejčastěji mě přitahují jedinci se stříbrným jazykem, ti s rošťáckými vlastnostmi, atmosférou tajemna nebo kdokoli s tvůrčím talentem. Ve hře Baldur’s Gate 3 je bard zdaleka mou nejoblíbenější třídou, pokud jde o hraní rolí.
Vývoj postavy
(Obrázek: Larian Studios)
Moje nejoblíbenější NPC ve hře Baldur’s Gate 3 představuje vše, co mám na RPG od Larianu rád: „Netušil jsem, že budou existovat Rolanité nebo Rolanský národ nebo Rolanské císařství“.
S tímto vědomím pro mě Lohse zaškrtl spoustu těchto políček z možné sestavy. Nejenže je to hudebnice a umělkyně s vtípky šaška, ale má také docela zajímavé tajemství. Podle vlastních slov Lohseové je její tělo „hřištěm pro duchy, přízraky… a ještě horší věci“ a zdá se, že hlas, který je silnější než všechny ostatní, chce ovládnout její tělo. Ve skutečnosti, jak jsem později zjistil, právě tento hlas vedl k nešťastné potyčce, kdy jsem ji musel nechat několikrát zasáhnout, abych nezabil elfa, kterého jsem chvíli předtím pomohl zachránit.
Zatím jsem se sotva poškrábal na povrch jejího příběhu, ale hned zkraje se mi líbilo, jak mi Divinity Original Sin 2 představila dialogové možnosti, které jsou pro Lohse a její schopnosti jedinečné. Už od chvíle, kdy jsem se probudil na lodi, zajat a obklíčen Magistery, jsem měl pocit, že hraji roli na jejím místě. Celé zasazení dobrodružství je stejně lákavé jako v Baldur’s Gate 3, když se moje cesta na palubě plachetního vězení těžce zvrtne díky tajemné postavě rozpoutávající chaos a… krakenovi? Stále nevím, co se děje a co Lohse čeká, ale nemůžu se dočkat, až to zjistím.
Role, kterou si zahrajete
(Obrázek: Larian Studios)
Ve videohrách byste se rozhodně neměli snažit záměrně snižovat své zdraví, že? Přesto jsem tady, v Divinity Original Sin 2, a tuto logiku házím rovnou do koše. V tuto chvíli se aktivně snažím nechat se v zápalu boje zranit. Dokonce se ani nebráním, jen spamuju konec tahu pro každého člena party, dokud jedna postava nedostane dost zásahů. Všechno mi na tom připadá špatně – jako bych se připravoval na pád – ale poté, co jsem viděl, jak to může dopadnout, když to udělám jinak, musím se řídit instinktem. Když to prostě vydržím, mohu se vyhnout krveprolití. Prostě to vím. Tuto teorii si mohu s jistotou ověřit jen díky nejnovějšímu RPG od Larianu, protože jestli mě Baldur’s Gate 3 něco naučil, tak to, že řešení nebo způsoby řešení konfliktů nejsou vždy ty nejkonvenčnější.
Jisté je, že bitva nekončí mou smrtí, ale až když se ukazatel zdraví mé postavy dostatečně sníží. Všichni účastníci boje se dočkají dalšího dne a moje odhodlání zdržet se odvety je díky tomu okamžitě odměněno. Divinity Original Sin 2 jsem si chtěl vyzkoušet už roky a při setkáních, jako bylo toto, si vyčítám, že mi to trvalo tak dlouho. Jako zarytý fanoušek RPG jsem už dávno se zájmem upřel zrak na tolik opěvované dobrodružství od Larianu. Koneckonců má spoustu ingrediencí, které mě přímo oslovují: společníky, romantiku, volbu a důsledky a pořádnou porci hraní rolí. Od jejího prvního vydání v roce 2017 mi byla několikrát doporučena, ale teprve po zvládnutí Baldur’s Gate 3 jsem si byl skutečně jistý, že se s jejími systémy dokážu sžít.
Nový začátek