Právě jsem v Cyberpunku 2077 uskutečnil sérii telefonátů a každý rozhovor je jako rána do břicha, kterou dostávám znovu a znovu. Dovedly mě sem mé volby ve hře Phantom Liberty, takže si za to můžu jen sám, ale vybral jsem si je záměrně ve jménu prožití nového konce představeného v rozšíření. V době před vydáním špionážně-thrillerového dobrodružství v Nočním městě s Idrisem Elbou v hlavní roli mě nic nenadchlo víc než zpráva, že rozšíření otevře cestu k novému konci pro V. S upoutávkou na možný život zachraňující „lék“ mě zajímalo, jak by mohl příběh uzavřít a zda změní můj názor na to, co považuji za nejlepší konec Cyberpunku 2077.
Říkal jsem si, že spíše s nadějí, že Phantom Liberty by mohl dát V lepší rozloučení než některé závěry, které už máme v základní hře. Ale nic mě nemohlo připravit na to, jak mě ovlivní závěr, který skutečně přináší. Jak se ukázalo, lék skutečně existuje, ale pro mě je cena za něj zatraceně vysoká a jen mě ještě víc utvrdila v tom, že nejlepší konec v Cyberpunku 2077 je ten, který jsem zažil od samého začátku.
Upozornění: Cyberpunk 2077 a jeho rozšíření Phantom Liberty před sebou mají spoilery
Cizinec v davu
(Obrázek: CD Projekt Red)
Když jsem loni psal o možnosti nového konce, vzpomněl jsem si na otázku, kterou nám na začátku Cyberpunku 2077 pokládá fixátor Dexter DeShawn. Chceme usilovat o klidný život, nebo odejít v „záři slávy“? Netušil jsem, že se mi podaří zjistit, co bude klidný život pro V vlastně znamenat, protože v jistém smyslu právě to Phantom Liberty nabízí. Jen mě nikdy nenapadlo, že abyste ho získali, ztratíte při tom tolik. Jakožto expanze, která je celá o úskocích, o tom, komu můžete věřit, se neustále pochybuje a každé rozhodnutí v Dogtownu je morálně šedivé; ani jednou jsem si nebyl jistý, jestli dělám „správnou věc“. Věděl jsem však, že bez ohledu na to, co si o tom myslím, budu muset uzavřít dohodu se Solomanem Reedem a pomoci zajmout Songbirda, abych získal tolik slibovaný lék.
Právě jsem v Cyberpunku 2077 uskutečnil sérii telefonátů a každý rozhovor je jako rána do břicha, kterou dostávám znovu a znovu. Dovedly mě sem mé volby ve hře Phantom Liberty, takže si za to můžu jen sám, ale vybral jsem si je záměrně ve jménu prožití nového konce představeného v rozšíření. V době před vydáním špionážně-thrillerového dobrodružství v Nočním městě s Idrisem Elbou v hlavní roli mě nic nenadchlo víc než zpráva, že rozšíření otevře cestu k novému konci pro V. S upoutávkou na možný život zachraňující „lék“ mě zajímalo, jak by mohl příběh uzavřít a zda změní můj názor na to, co považuji za nejlepší konec Cyberpunku 2077.
Říkal jsem si, že spíše s nadějí, že Phantom Liberty by mohl dát V lepší rozloučení než některé závěry, které už máme v základní hře. Ale nic mě nemohlo připravit na to, jak mě ovlivní závěr, který skutečně přináší. Jak se ukázalo, lék skutečně existuje, ale pro mě je cena za něj zatraceně vysoká a jen mě ještě víc utvrdila v tom, že nejlepší konec v Cyberpunku 2077 je ten, který jsem zažil od samého začátku.
Upozornění: Cyberpunk 2077 a jeho rozšíření Phantom Liberty před sebou mají spoilery
Cizinec v davu
(Obrázek: CD Projekt Red)
Když jsem loni psal o možnosti nového konce, vzpomněl jsem si na otázku, kterou nám na začátku Cyberpunku 2077 pokládá fixátor Dexter DeShawn. Chceme usilovat o klidný život, nebo odejít v „záři slávy“? Netušil jsem, že se mi podaří zjistit, co bude klidný život pro V vlastně znamenat, protože v jistém smyslu právě to Phantom Liberty nabízí. Jen mě nikdy nenapadlo, že abyste ho získali, ztratíte při tom tolik. Jakožto expanze, která je celá o úskocích, o tom, komu můžete věřit, se neustále pochybuje a každé rozhodnutí v Dogtownu je morálně šedivé; ani jednou jsem si nebyl jistý, jestli dělám „správnou věc“. Věděl jsem však, že bez ohledu na to, co si o tom myslím, budu muset uzavřít dohodu se Solomanem Reedem a pomoci zajmout Songbirda, abych získal tolik slibovaný lék.
Jakmile se vše uzavřelo, zavolal jsem Reedovi ze střechy a zanedlouho mě odvezli na operaci, aby mě zbavili životu nebezpečného engramu, který mi uvízl v hlavě. Po hořkosladkém rozloučení s Johnnym Silverhandem se V probouzí o dva roky později na nemocničním lůžku, a i když žijí, život, který kdysi měli, je pryč. Jste v podstatě zbaveni všeho, co znáte. Pryč jsou implantáty i životní styl merkantila a všichni lidé, s nimiž jste se seznámili v předchozích dílech, odešli. Návrat do Nočního města, které už V nezná – sám a bez pouličního umu, který kdysi měl – mi prostě připadal tak srdcervoucí. Možná je to nejblíže klidnému životu, ale když se V těsně před závěrečnými titulky vytratil z davu, pořád jsem přemýšlel o tom samém: jak vlastně vypadá šťastný konec pro V?
Dobrou noc a hodně štěstí
(Obrázek: CD Projekt Red)Tvorba metra
(Image credit: CD Projekt Red)
Vytváření systému metra v Cyberpunku 2077: „Od prvního dne jsme NCART považovali především za prvek pro hraní rolí“
Pro mě je odpovědí na tuto otázku společník. Noční město může být velmi osamělé místo. Po ztrátě nejlepšího přítele pak V čelí neustálé hrozbě engramu a všem nebezpečím samotné metropole. Právě proto je důležité mít lidi, na které se můžete spolehnout, a neexistuje žádná jiná skupina, která by vám kryla záda tak jako Aldecaldos. Všechny mé oblíbené úkoly ve hře Cyberpunk 2077 se točí kolem kočovníků. Postupem času se Panam a Aldecaldos skutečně začnou cítit jako V. nalezená rodina a nabízejí místo mimo město, které se cítí jako domov. Nabízejí vám pomoc bez otázek a je z nich cítit taková komunita a kamarádství. K Panamovi, Mitchovi, Carol a zbytku nejbližší skupiny jsem tak přilnul a obrátit se na ně na konci prvního běhu mi přišlo jako přirozená volba.