Autor Hry o trůny George R. R. Martin před lety slavně položil (poněkud suchou) otázku: „Jaká byla Aragornova daňová politika?“. Je to zábavný, i když poněkud snadný výstřel na počátky moderní fantasy, který nám pomáhá konkretizovat jeho vlastní uznávaný přístup k žánru: postmoderní, eticky šedivé, dekonstruktivistické příběhy, zakořeněné v emocionálním realismu, historické zákonitosti a analogii.
Mezitím se ve Final Fantasy 16 objevuje scéna, v níž démon a fénix házejí stále větší lasery na fofrnického draka ve vesmíru a přitom na sebe pokřikují povzbudivé hlášky o sounáležitosti. Myslím, že o tom si budeme muset promluvit.
Píseň o eikonském ohni
(Obrázek: Square Enix)CO VÍTE?
(Obrázek: Square Enix)
Recenze Final Fantasy 16: „Stojí po boku největších postav série“
Tato přirovnání nevytvářím jen tak z ničeho nic – Final Fantasy 16 se od začátku otevřeně a jasně hlásila k tomu, že její hlavní inspirací je seriálová adaptace Hry o trůny. Ve skutečnosti se hlavní vývojáři na seriál „museli“ dívat (zajímalo by mě, jestli s vypoulenýma očima, jako by podstupovali léčbu Ludovicou), jak v rozhovoru pro Eurogamer vesele přiznal producent série Naoki Yoshida. Tady opravdu není co kritizovat – na čerpání inspirace není nic špatného a určitě existují horší zdroje, z nichž lze čerpat, za předpokladu, že se všechny Blu-Ray přehrávače týmů roztekly dřív, než se dostaly za šestou sezónu.
Přesto je na FF16 tato inspirace naprosto vidět. Abychom si odpustili zjevné spoilery, Clive je v podstatě Jon Sníh s poníženějším jménem: málomluvný, nejistý zarostlý druhorozený syn lorda, obtěžkaný trapným rodokmenem, který rozčiluje jeho matku, pronásledovaný velkým vlkem a nakonec vyslaný bojovat do nějaké vzdálené pekelné krajiny jako součást odmítnuté vojenské skupiny doslova složené z „bastardů“.
Mezitím drsného a hodného tátu brzy zabijí, protože je příliš drsný a hodný, a Clivova matka se rychle promění v postavu, kterou lze nejlépe popsat jako „máme doma Cersei Lannisterovou“ a která stojí za bohatou rodinou zámožných blonďatých aristokratek, skrývajících se v hlavním městě království. A nejen to, máme tu i skutečného herce z Hry o trůny, protože Ralph Ineson se objeví jako vůdce právně odlišného Bratrstva bez praporů v této hře! Je to jako hrát hru Kde je Waldo.
Když hrajete Hru o trůny…
(Obrázek: Square Enix)
Ať už to všechno vnímáte jako uctivou poctu, povrchní napodobování, důstojnou inspiraci, nebo jen oportunistické naskakování na lep, jako prosté vypravěčské maso to nefunguje. Martinovo psaní rozhodně není bez chyb, ale obecně svůj svět prodává tím, že se plně věnuje jeho semenným, odporným prvkům a té neustálé šedé morálce, stejně jako přijímá vrtkavé důsledky hlavních událostí – znovu, jaká byla Aragornova daňová politika? Události v Martinově světě mají vlny, které rezonují směrem ven, a být dobrý nebo zlý nebo významná postava není tak podstatné jako prosté pochopení mechanismu fungování tohoto světa.
Final Fantasy 16 takovou trpělivost nemá, nebo, řečeno na rovinu, nemá takovou vyspělost. Její události jsou téměř vždy velké, ojedinělé a mají patřičné důsledky pouze pro hlavní hrdiny. Člověk by si myslel, že neustálé ničení mateřských krystalů a božích dominantů v průběhu děje bude mít pro svět zásadní důsledky, ale Valisthea zůstává do značné míry statická a pasivní, obyvatelstvo se spokojí s tím, že je hovězí a poddajné, dokud se neobjeví hlavní postava a něco neudělá. V jednu chvíli Clive a titán Eikon zničí asi půlku země v hraniční apokalyptické rvačce, a i když je to vizuálně efektní, myslím, že se o tom potom už nikdo nezmíní.
A tomu všemu rozhodně nepomáhá ani to, že FF16 v průběhu přebírá některá obtížnější témata GoT – mimo jiné otroctví a rodovou nadřazenost -, ale postrádá inteligenci nebo odvahu k nim skutečně něco smysluplného říct, takže zůstávají nepříjemně viset ve vzduchu. Rozdíl mezi skutečnou zralostí a „zralými tématy“ nemůže být jasnější.
… Buď vyhraješ, nebo zemřeš
(Obrázek: Square Enix)
„Výsledek je dosti kostrbatý, zvláště když v polovině rezignuje na komplexní politické drama a stává se z něj jen hra o zvláštním hrdinovi s trapným účesem, který využívá přátelství k zabíjení boha, opět.“ (více)
Když se podívám zpětně na onen rozhovor pro Eurogamer, všiml jsem si, že Naoki Yoshida kupodivu mlžil o tom, proč si tolik berou z GoT, kromě toho, že západní fantasy „rezonuje se spoustou lidí“. Žádná zmínka o tématech nebo širších literárních myšlenkách, jen mlhavá představa, že lidi právě teď něco takového baví – nebo alespoň bavilo před nějakými pěti lety, když začala produkce FF16. Nepřekvapivě tak konečný výsledek působí jen jako standardní zápletka Final Fantasy, která občas z ničeho nic zařve „FUCK!“, když se obává, že si lidé nemyslí, že je pro dospělé.
Nemusíte dělat komplexní, náročné příběhy jako Hra o trůny, ani tradiční, heroické fantasy jako Pán prstenů nebo… no, Final Fantasy. Obojí volba je naprosto platná, ale FF16 přistupuje k prvnímu jako k druhému a výsledek je dost kostrbatý, zvlášť když v polovině zjevně rezignuje na složitější politické drama a stává se jen o zvláštním hrdinovi s trapným účesem, který používá přátelství k zabití boha, znovu. Pokud hledáte skvělou fantasy hru navazující na odkaz George R. R. Martina, raději zůstaňte u Elden Ring.
Zde je 25 nejlepších RPG her, které si právě teď můžete (a měli byste) zahrát.