Nedá se nic dělat, jsem naprostý strašpytel, pokud jde o hororové hry. V průběhu let jsem se pokoušel odvážně proniknout do tohoto žánru ve hrách jako Alien: Isolation, Resident Evil, a dokonce i Amnesia: The Dark Descent (v době, kdy tato hra vzala útokem nově vznikající Let’s Play scénu na YouTube). Ale bohužel jsem se s žádnou z nich nedokázal poprat. Trochu bláhově jsem doufal, že moje láska k filmům o Vetřelci mi alespoň pomůže překonat obavy z tolik vychvalovaného survival hororu od Creative Assembly. Jakmile mě však zachvátila hrůza z toho, že mě loví Xenomorph, musel jsem přiznat porážku.
Ať se snažím sebevíc, ve hrách prostě nezvládám lekačky. U filmů na tom nejsem o moc lépe, to je pravda, ale interaktivní povaha videoher vás zbavuje jisté míry bezpečí tím, že vás rovnou uvrhne do scénáře noční můry. Díky svému zbabělému srdci jsem se smířil s tím, že většinu hororových zážitků nemohu hrát, ale existuje několik výjimek. Ano, navzdory své přiznané „bojácné povaze“ naprosto miluji interaktivní příběhové hororové hody od Supermassive Games. Tím nechci říct, že nejsou plné strachu, to rozhodně jsou, tak proč mě tak baví, když tak často prchám opačným směrem při prvním náznaku hry, která má za úkol vás vyděsit?
Noc hrůzy
(Obrázek: Supermassive Games)
Myslím, že to všechno pramení z mé lásky k interaktivním hrám s příběhem, které se utvářejí na základě vašich rozhodnutí. Jako velký fanoušek Telltale Games jsem se k hororu The Walking Dead dostal nejblíže, ale vždycky jsem měl pocit, že je v něm určitá míra bezpečí, kterou nelze najít například v third-person akci jiného zombie-zážitku, jako je Resident Evil. Stále jste do značné míry aktivním účastníkem, ale můžete se posadit a do jisté míry si od hrůzy vytvořit odstup.
Poté, co jsem si zamiloval hry jako The Wolf Among Us a Tales from the Borderlands, jsem vždycky hledal další hry v podobném duchu, které bych si mohl zahrát. To mě přivedlo k objevení Until Dawn, filmové, interaktivní hry, která vypadala, že se trefí přesně do stylu hraní, který mě baví. Přestože se jednalo o žánr hororu, moje láska k tomuto druhu zážitku převážila nad jakýmkoli pocitem obav, který jsem mohl mít. Po dlouhých měsících šetření jsem si v roce 2016 konečně pořídil vlastní PS4 později než většina ostatních a hra Until Dawn byla na seznamu exkluzivit, které jsem chtěl vyzkoušet, na prvním místě. Ve skutečnosti se z ní vyklubala vůbec první hra, kterou jsem na konzoli hrál.
Strašidelné období
(Obrázek: Remedy)
Halloween 2023: Váš průvodce strašidelným obdobím
Until Dawn je jako interaktivní horor, který vzdává hold klasickým slasherům. Příběh sleduje osm mladých lidí, kteří se vracejí do izolované horské chaty, kde před rokem zmizeli dva jejich přátelé. Zní to naprosto bezpečně, že? Určitě se tam nemůže nic pokazit. Samozřejmě, že pod povrchem samozřejmě číhá nějaká neviditelná hrůza, která očividně touží po krvi. Postavy jsou jako tropy vytržené z análů hororů počátku 00. let, a o to je to zábavnější.
Ve hře bylo i několik zajímavých nápadů. Totemy dávající předtuchy dráždí potenciální smrtí jako něco z Final Destination, což přidává další vrstvu opatrnosti ke všemu, co děláte, aby se to nestalo doopravdy. Supermassive také využil pohybové ovládání PS4 DualShock, aby se pokusil hráče přimět zůstat co nejvíc v klidu a vyhnout se odhalení. Bylo to sice trochu trikové a někdy se mohlo zdát nefér, pokud sebemenší pohyb způsobil smrt postavy, ale šlo o neotřelý nápad, který zvyšoval napětí některých scén.
Ve hře Until Dawn se rozhodně objevují lekačky a intenzivní momenty a je těžké nebýt v napětí, když životy postav visí na vlásku. Ale způsob, jakým prostřednictvím řady voleb a QTE určujete, zda přežijí noc, nebo je čeká předčasná smrt, vám dává pocit, že se účastníte na bezpečnější vzdálenost. Nedokážu přesně vysvětlit, proč tomu tak je, ale z nějakého důvodu zvládám horor právě v tomto formátu.
Honička
(Obrázek: Supermassive Games)
The Quarry je dalším vrcholem hry Supermassive, a to hlavně proto, že mi připomíná kýčovitý, kultovní horor Pátek třináctého. Opět je tu spousta lekaček, ale zvládám je díky způsobu interakce založeném na volbě. Možná můj strach z konkrétních her pramení z mého vztahu k hororovým hrám v dětství. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se pokoušel hrát Clock Tower 3 na PS2 a na naprostou noční můru, kterou pro mě představovalo pronásledování hromotluckým zabijákem s kladivem. Živě si vzpomínám, jak jsem se v jednu chvíli schoval za závěsy jeviště a položil ovladač, abych se fyzicky ukryl před obrazovkou.
Další hrou, která žije v mé schránce nočních můr, aby se už nikdy neobjevila, je Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth. Stres z toho, jak jsem sledoval svého otce, jak ji hraje, když ho pronásledovali vraždící vesničané ve městě Innsmouth, se mi navždy vryl do paměti. Možná jsem jen navždy vyděšený z pronásledování ve hrách, ať už hororových, nebo ne, ale něco na těch hrách ve mně vyvolávalo pocit, že jsem fyzicky v nebezpečí. Jako bych byl skutečně v děsivém scénáři, a ne jeho účastníkem. Jistě, při hraní The Quarry jsem se stále krčil před obrazovkou, ale to bych bral jako lepší než pronásledování panem X v Resident Evil 2 Remake.
Vždycky jsem oceňoval řemeslnou zručnost her, které dokážou vyvolat opravdový strach nebo navodit atmosféru, která vás přivede do varu. Ale už dávno jsem se smířil s tím, že pokud jde o hry, tak mě ten hororový život prostě nebaví. Přál bych si, abych měl odvahu vrhnout se do takové hry, jako je Alien: Isolation, už jen kvůli tomu, jak skvěle zachycuje sci-fi estetiku a retro-futuristickou techniku filmů. Alespoň díky Supermassive se mohu stále pořádně vyděsit.
Hledáte něco, co byste si zahráli o letošním Halloweenu? Podívejte se na náš výběr nejlepších hororových her.