„Bylo to mnohem víc práce,“ říká představitel hlavní role Ty Simpkins o filmu Insidious: Červené dveře, v němž se poprvé po deseti letech vrací původní hrdinové série. „Byla to velká zábava. Bylo tam mnohem víc hlášek, ale s tím je zábava si hrát, a Dalton je teď plně zformovaný a komplexní. Byla to zábavná výzva.“
V roce 2010 strávil Simpkins většinu třítýdenního natáčení Insidious předstíráním, že je v kómatu, zatímco duch jeho postavy Daltona bloudil strašidelnou dimenzí, kterou jsme později poznali pod názvem The Further. V pokračování Insidious: Kapitola 2 měl sice o něco víc práce, ale i to bylo ve srovnání s jeho rolí v Červených dveřích stále málo.
Nový horor, který poprvé režíroval Patrick Wilson, jenž se vrací i jako Daltonův otec Josh, zastihuje Lambertovi devět let poté, co jsme je viděli naposledy. Po jejich střetu s démonem s tváří rtěnky a Joshově posednutí před téměř deseti lety se rodina rozpadla. Josh a Renai (Rose Byrne) se rozešli, Joshova matka Lorraine nedávno zemřela a Dalton se plánuje odstěhovat na míle daleko, aby mohl studovat na prestižní umělecké škole. Joshe začne podrážděného nově nabytou izolací trápit děsivá vidění – a poté, co byl na konci druhé kapitoly zhypnotizován, aby zapomněl na vše, co se stalo v předchozím roce, nemůže přijít na to, co znamenají.
Ve snaze znovu navázat s Daltonem kontakt se Josh nabídne, že ho odveze do školy, ale mladík brzy zjistí, že se jejich mlhavá minulost vrací i jemu, když ho jeho dotěrný profesor vybídne, aby se pro inspiraci pro svou práci zahleděl do sebe. I když Simpkins tentokrát většinu filmu nespí, stále má málo dialogů, protože většina jeho scén se odehrává buď před stojanem, nebo v The Further. Překvapivě si však tak trochu vykopal, že se při svém výkonu nemusí spoléhat na slova.
„Je to zajímavá věc, protože se zdá, že je to mnohem těžší, když musíte všechno jen ukázat ve tváři, ale pro mě je to vlastně mnohem jednodušší než se učit nazpaměť hromadu replik a podobně,“ říká Simpkins v rozhovoru pro GamesRadar+.
„To mi přišlo přirozenější. Patrick je také velmi technický režisér a dokáže vám říct, co musíte udělat fyzicky, abyste vyjádřili to, co vaše postava cítí, a pak už se stačí starat jen o to, jak vypadá váš obličej. Tak nějak to do sebe plynule zapadlo.“
(Obrázek: Sony/Blumhouse)
Když už má Simpkins nějakého partnera na scéně, je to převážně Chris Sinclaira Daniela, spolužačka z prvního ročníku, která s ním dostane přidělený stejný pokoj na koleji kvůli svému jménu, které není genderově specifické. Dvojice si rychle padne do oka, přičemž Chrisův neokázalý přístup vyvede Daltona z jeho stydlivé ulity, zatímco herci se stejně rychle sblíží i mimo kameru.
„Vzpomínám si, že když jsem se poprvé setkal se Sinclairem, kromě konkurzu jsme seděli u stolu, snídali a pak jsme si začali povídat,“ vzpomíná Simpkins. „Jak dny plynuly, rozhovory se rozrůstaly a byly hlubší a pak se z nás prostě stali kamarádi.“
„V tomhle filmu toho děláš tolik sám,“ přidává se Daniel. „A víte, máme podobné zájmy a jsme podobně staří, takže jsme si říkali: „Jsme tady. Jsme tu dva a naštěstí nikdo není moc kágébácký.“ Prostě jsme se tak nějak navzájem rozesmáli a bylo to.“
„Bavilo mě to,“ směje se Daniel, když se ho ptáme, jaké to bylo být ve filmu komickou postavou. „Víte, Patrick je tak vtipný člověk a má strašně rád horory. Takže dokázal obě tyhle věci opravdu vést se stejnou silou. Ty vtipy, na ty jsem se vždycky těšil, víte? Ty musel být pořád v takových těch temných duševních stavech, takže jsem ho v našich prostojích povzbuzoval, aby se rozjasnil a skoro se z toho dostal,“ dodává. „Myslím, že v reálném životě je přirozené, že když potkáte někoho, kdo je tak trochu na dně a snažíte se s ním kamarádit, zkusíte si z něj udělat legraci.“ Takže to byl dobrý pocit.“
Aby se Dalton a Chris pokusili přijít na to, co se s ním děje, narazí ve filmu na termín „astrální projekce“, což je teorie, která předpokládá, že vědomí člověka může cestovat do jiné sféry, zatímco podřimuje. Když Dalton poprvé znovu objevuje, jak na to, vplíží se do Chrisiny ložnice a zkusí si zahrát na její melodiku, ale kam by se Simpkins s Danielem vydali, kdyby měli možnost to udělat tajně?
„Myslím, že bych šel do archivu Metropolitní opery. Všechna ta muzea mají trezory s věcmi, které ani nejsou na podlaze,“ přiznává Daniels. „Myslím, že bych se tam rád prošel.“
(Obrázek: Sony/Blumhouse)
„To je dobrý, to je fakt dobrý,“ říká Simpkins. „Nevím, asi bych to udělal, ale se Smithsonianem ve Washingtonu kvůli všem těm vesmírným věcem.“
Naneštěstí pro Daltona a Chrise je však pokus o astrální projekci přivede k tomu, že se místo toho setkají tváří v tvář s několika mrtvými záporáky, včetně stávajících padouchů série Michelle a Nevěsty v černém a obzvlášť hrůzného nováčka v podobě zesnulého bratra z bratrstva.
„Byly to samé špagety,“ vtipkuje Simpkins s odkazem na zvratky, které nešťastnému studentovi stékaly po bradě a hrudi, a Daniel přiznává, že se osobně nejvíc bál ohnutého ghúlia, který se ke konci filmu vyklube ze skříně.
„Ta mě děsila nejvíc, protože je to skutečná kejklířka. Takže všechno, co dělala, jsme viděli v reálném čase. Je to moje nejoblíbenější i nejméně oblíbená postava zároveň,“ říká a trhne sebou, jako by se právě stala obětí lekačky. Hej, bez toho by to nebyl Insidious.
Insidious: Červené dveře je nyní v kinech. Více informací najdete v našem rozhovoru s hercem a režisérem Patrickem Wilsonem. Pokud nejste zrovna na horory, seznamte se s nejzajímavějšími chystanými filmy, které nás čekají v roce 2023 a později.