Něco na Europě je nepopiratelně zničující. Zpočátku jsem byl příliš roztržitý, než abych to dokázal říct, když jsem se procházel po svěže zelené louce a díval se na akvarelové panorama trávy, kamení a klenby modré oblohy nad hlavou. Se zasněným soundtrackem, který hraje, když šplhám po římsách a kloužu po mechem porostlých kopcích, působí Europa jako poklidná předělávka Zeldy Tears of the Kingdom – tentokrát bez Bokoblinů.
Jak ale sbírám stránku za stránkou zanechaných poznámek, čtu a uvědomuji si, že tahle ukázka Europy je mnohem víc než to. Vypráví příběh posledního lidského dítěte na terraformované planetě, která se nachází někde poblíž Jupiteru, prostřednictvím zápisků, které napsal jeho otec. Je to poklidný, ale hluboce smutný zážitek, který mě zanechal velmi blízko slzám ze všech nejlepších důvodů.
Čas a místo
(Obrázek: Future Friends Games)
Když se procházím po tomto tichém novém světě, úplně sám až na zahradníky připomínající roboty, kteří se starají o divokou přírodu, napadá mě vrozený smutek toho všeho. Jakkoli je Europa krásná, zdá se, že ji lidé, kteří se k ní nikdy neprobudili, nechali shnít. Mechem porostlé a stářím skřípající vnímavé struktury ne nepodobné konstruktům Slzy Království se zabývají podivnými úkoly, zatímco Zee klusá kolem. Tyto bytosti popisuje Zefyrův otec jako nový druh, který „napodobuje biodiverzitu staré Země“. Nyní se ospale věnují svým povinnostem, přestože v jejich blízkosti nejsou žádní lidé, kteří by je instruovali.
Někteří zahradníci zvědavě bzučí kolem Zeeho hlavy, tvarem připomínající obří šedé kousky zabalených bonbonů. Jiní se krčí a stahují se do svých ulit jako mnohem větší mořští plži. Není jasné, jestli měli kdysi důvod se lidí bát, nebo je mít rádi, ale Zee to zřejmě ani v jednom případě nevadí.
Já, hráč, cítím, že se tu něco děje. Dokážu říct, jak je to vnitřně hořkosladké, když vidím, jak takové krásné místo rozkvétá kolem selhání lidstva. Ale Zee to nevidí, protože je ještě malý kluk. Roztomile se potácí kolem a obdivuje to klidné místo, které mu nechce ublížit. Kromě sem tam nějakého chybného přistání, které způsobilo, že jsem neurvale narazil do země a, ehm, „začal znovu“, se zdá, že tady na Europě je velmi těžké zemřít. Žádní nepřátelé tu nečíhají, žádné hrůzy nejsou hned na první pohled patrné. Jste jen dítě, které se ponořuje do světa plného zázraků.
Osamělá planeta
(Obrázek: Future Friends Games)
Europa mě staví do podivného limbu. Nikdy se necítím úplně v klidu, přestože mě uklidňující ukolébavka přitahuje, a nejednou jsem se pokusil zaútočit na neškodného zahradníka, kdyby náhodou udeřil jako první. Opatrně se vydávám vpřed a nenacházím nic, čeho bych se měl bát, kromě neznáma. Sbírám křišťálové hvězdičky, které mi pomáhají plachtit déle výš a pohánějí malé udělátko podobné jetpacku připevněné na zádech, které mi umožňuje pohybovat se v těchto prostředích s ne zcela nulovou gravitací. Ani nepotřebuji jeden z Linkových věrných kluzáků, abych se mohl pohybovat, protože malému Zee stačí natáhnout ruce a vyskočit. Je to kouzelný svět s nevyužitým potenciálem, jak pro něco většího, tak pro něco úplně temnějšího.
Podaří se Zee v plné hře dostat zpět na Zemi, nebo najde společnost tam na Europě? Vím, že na samotné Europě musí být něco zlověstného a nějaký důvod, proč je toto dítě jediným zbývajícím člověkem. Vytváří to zajímavou dualitu: moje nechuť jako hráče je v takovém kontrastu k Zeeho dětské úctě, že mě to nutí ho okamžitě chránit.
Melancholické, nadějné a okamžitě okouzlující, na demoverzi Europa jsem našel jen velmi málo chyb. Přiznávám, že nejsem nejlepší v plošinovkách, moje nemotorná povaha se až příliš snadno odrážela skrze joysticky, ale něco na Europě působí dobře. Jsem jen malý kluk, který je na světě úplně sám a odhaluje tajemství národa, který záhadně zmizel. Myslím, že je v pořádku, když tu a tam zakopnu.
Podívejte se, co dalšího Future Games Show v létě chystá.