Když byl oznámen další projekt režiséra Christophera Nolana, životopisný film o otci atomové bomby J. Robertu Oppenheimerovi, vzbudila tato zpráva smíšené reakce. Volba teoretického fyzika jako dalšího námětu byla pro filmaře, který je dlouhodobě fascinován vědou (jeho nádherná odysea Interstellar) a již dříve se zabýval historickými díly (silný Dunkirk), přirozeným krokem. Ostatně sám Oppenheimer je dokonce zmíněn v předchozím autorském díle Tenet, přičemž hvězda Robert Pattinson pak Nolanovi daroval knihu fyzikových projevů jako dárek k narozeninám, čímž ho ještě více inspiroval.
Určité rozpaky však vyvolala volba slova „biografický“ v těchto novinových článcích. Řeč je o Christopheru Nolanovi, filmaři, který si nikdy nehraje na rovinu a neustále posouvá filmové vyprávění do nových, dosud neprobádaných výšin. Jeho loupežný film Počátek se odehrával ve světě snů, v akčním spektáklu Tenet na nás zaútočila přítomnost z budoucnosti, jeho superhrdinská trilogie Temný rytíř je mistrovsky uzemněnou kriminální ságou, zatímco ve vyvražďovačce Memento se objevil hlavní hrdina s předsmrtnou amnézií. Oppenheimer zkrátka nemohl být přímočarým životopisným filmem.
Důsledky posedlosti
(Obrázek: Universal)
Ačkoli je tedy výsledný film skutečně životopisný a zkoumá události Oppenheimerova života a jeho klíčovou roli při vývoji prvních jaderných zbraní na světě v rámci projektu Manhattan, životopisný film to rozhodně není. Místo toho všechny tyto žánrové konvence vyhazuje z okna a odehrává se jako psychologický thriller, místy dokonce jako horor. Vrhá diváky přímo doprostřed toho, co Matt Damon v roli generála Grovese přesně popisuje jako „nejdůležitější věc, která se kdy v dějinách světa stala“. Jsme svědky těchto bolestných a vzrušujících událostí očima těch, kteří byli přítomni, přičemž tím je především Oppenheimer.
Jak sám Nolan zdůrazňuje v rozhovoru pro GamesRadar+ před britskou premiérou: „Tohle není dokument, je to tvůrčí interpretace toho, jaké to muselo být žít tento výjimečný život a být v těchto neuvěřitelných, napínavých situacích.“ A „napínavé“ je skutečně to správné slovo, protože Nolan pokračuje ve svém dlouhém zkoumání posedlosti a následků v těch nejextrémnějších měřítkách – jak je vidět ve filmu, existovala „téměř nulová“, nikoliv „nulová“ šance, že výbuch bomby během testu Trinity může zapálit atmosféru a zničit svět. Zatímco fyzicky k tomu nedošlo, film rozhodně zpochybňuje, že obrazně ano. Nechvalně proslulá slova fyzika – „Stal jsem se smrtí, ničitelem světů“ – zaznívají po celou dobu filmu a ještě dlouho po skončení titulků.
Štěpení vs. fúze
(Obrázek: Universal)
Je však důležité, že se film nesnaží vynášet soudy nad Oppenheimerem nebo jeho činy, a totéž lze říci o všech zúčastněných mužích a ženách, místo toho nám představuje jejich různé pohledy na nejsložitější morální rozhodnutí. Jak nám Nolan říká: „Chtěl jsem diváky skutečně vtáhnout do Oppenheimerových dilemat, chtěl jsem, aby ho nesoudili, ale aby ho pochopili.“ Aby se to podařilo, je film prezentován prostřednictvím dvou sekvencí, které vykreslují rozsáhlý a zároveň živý obraz: štěpení proti fúzi, barevné proti černobílému, Oppenheimerův pohled proti pohledu Lewise Strausse (významné postavy jaderné politiky v USA, kterou ztvárnil neuvěřitelný Robert Downey Jr. a která bude v sezóně cen jistě usilovat o cenu za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli).
Chtěl jsem, aby ho neodsuzovali, ale aby ho pochopili.
Nolan even went to the extent of penning the fission scenes in first-person, something which is remarkably unusual for scriptwriting but allowed these to be very distinguished from the fusion sequences and really dive into Oppenheimer’s mind: „I wrote that, the fission portion, the color sequences, in the first-person and they’re very, very intensely subjective. It really is everything from Oppenheimer’s point of view. And then we contrast that with the fusion section, which is in black-and-white to just sort of orient the audience that yes, this is a slightly different point of view on Oppenheimer’s story, from a different point in time, more from Strauss’ perspective. Ultimately, the two things sort of come together. But for me, structure is very important. I really can’t embark on my script until I know the structure – then I know how it will play out across the film.“
Srážka
(Obrázek: Universal)
Jak Nolan napovídá, obě sekvence se střetávají, přičemž některé klíčové momenty jsou viděny z obou perspektiv – štěpení a fúze, Oppenheimerova a Straussova. Nicméně i když by se význam postavy Strausse neměl podceňovat (při mém druhém zhlédnutí se jeho role stala ještě zásadnější), nakonec je to celé o Oppenheimerovi, a proto drtivou většinu času žijeme za uhrančivýma, pronikavýma modrýma očima herce Cilliana Murphyho. Vzhledem k tomu, že Nolan píše tuto část z pohledu první osoby, bylo proto třeba si položit otázku – jak proboha vůbec začít pronikat do neklidné, trýznivé a ohromné Oppenheimerovy mysli?
No, Nolan přiznává, že je velmi vděčný za to, že měl skvělý výchozí bod v oceňovaném životopisu Americký Prométheus, který mu dodal sebedůvěru ponořit se do tohoto složitého příběhu: „Musel jsem jen interpretovat [smích]! Měl jsem velké štěstí, že jsem pracoval s neuvěřitelnou knihou Kaie Birda a Martina J. Sherwina, která byla napsána před více než 25 lety a získala Pulitzerovu cenu. Je to neuvěřitelné množství autority a informací, které vám poskytuje. Takže mi to dodalo sebedůvěru interpretovat odtamtud.“
Nehledali jsme žádné napodobení Oppenheimera, místo toho jsme se snažili interpretovat
Jakmile Nolan napsal svou interpretaci Oppenheimera, bylo na čase ji předat herci, který fyzika ztvárnil. Tím neměl být nikdo jiný než Murphy, který se ujal své první hlavní role pro režiséra poté, co se objevil v pěti jeho filmech.
Režisér, který se zná přes dvacet let, dlouho hledal pro irského herce ideální hlavní roli a svěřil mu právě tuto. Pro Nolana bylo zásadní, aby pak Murphy vnesl do scénáře a postavy svůj vlastní pohled, který navrství na filmařovu interpretaci: „Když Cillian do projektu přišel, první věc, kterou jsem mu řekl, byla, že nehledáme žádnou napodobeninu Oppenheimera, ale naopak chceme interpretovat a vytvořit vlastní postavu, která divákům zpřístupní, jaká mohla být zkušenost s prožíváním této doby.“
Ohromující síla
(Obrázek: Universal)
A my ve filmu skutečně žijeme v Oppenheimerově mysli a vidíme svět jeho očima, které jsou jiné, než jak ho vidí kdokoli jiný. Při pohledu na noční oblohu Oppenheimer vidí umírající hvězdy, které vytvářejí rozsáhlé černé díry, a uvnitř těch nejjednodušších objektů se srážejí atomy. Jeho už tak sugestivní, i když někdy vzrušující vize jsou po výbuchu bomby stále temnější, když místnosti náhle proniká oslepující bílé světlo a z tváří lidí stojících před ním se odlupuje kůže.
Je v tom cosi jaksi hrozivého, je to síla, která ho téměř přemáhá.
Za doprovodu plamenné hudby skladatele Ludwiga GÖranssona a důkladně pohlcujícího zvukového designu jsou tyto strhující obrazy často nesmírně zdrcující – zvláště pokud se díváte na plátně IMAX -, ale to je právě jejich smysl, který odráží Oppenheimerovo duševní rozpoložení.
For Nolan, it was the only way to show this unusual power that these physicists were exploring, as he passionately explains: „It’s letting us into his mind to at least see the radical and colossal nature of the shift from classical physics to quantum physics. These were wizards, visionaries, working at a time where they were completely reconceiving ideas about what the world is. They are looking into dull matter and are seeing energy there, energy that ultimately can be released as an atomic bomb. So, we needed this audiovisual thread from his innermost thought process as a young man that’s beautiful but inherently dangerous, there’s something kind of threatening about it, it’s a power that almost overwhelms him, he finds a way to channel it. That thread would run right the way through to the Trinity test, which is an outward expression of that power that he’s seeing everywhere around him.“
Krása v nebezpečí
(Obrázek: Universal)
Velká část obrazů použitých pro Oppenheimerovy vize se objevuje i během sekvence, na kterou bude mnoho lidí čekat – detonace testu Trinity. Když Nolan vstupoval do projektu, věděl, že tato scéna bude klíčová a vyžádá si mnoho náročné práce, zejména proto, že zůstává věrný praktickým efektům a v průběhu všech tří hodin Oppenheimera není použito žádné CGI. A pro filmaře bylo propojení Trinity s ranými vizemi fyzika klíčem k odemknutí tohoto vrcholného momentu: „Snažili jsme se propojit techniky. Jeden z prvních lidí, kterým jsem ukázal scénář, byl můj vedoucí vizuálních efektů Andrew Jackson a řekl jsem mu, že nechci použít počítačovou grafiku, ale potřebujeme přijít se sadou nástrojů, knihovnou obrazů, které mohou reprezentovat tyto koncepty vln, částic, energie, vesmíru a vnitřního prostoru, kontrast těchto věcí. A chtěli jsme, aby pocit v celém filmu byl analogický pocit, který spojuje všechny tyto věci až k testu Trinity včetně, který musel být naprosto krásný, ale zároveň naprosto nebezpečný. Muselo to mít tu reálnou hrozbu.“
Muselo to mít tu skutečnou hrozbu
Zatímco Nolanův film nenabízí žádné jednoduché odpovědi, žádné soudy, žádné závěry a nechává na divácích, aby se sami rozhodli, jaký mají pocit z událostí, které se odehrály, jedno je naprosto jasné – Oppenheimer čerpá z režisérova strachu z jaderné energie. Jak uvádí výše, je to „skutečná hrozba“, a to jak tehdy, tak i dnes, přičemž tento film pulzuje naléhavostí. Přestože se odehrává v minulosti, do značné míry vypovídá o světě, v němž žijeme dnes, a o tom, co nás čeká.
Oppenheimer vstupuje do britských a amerických kin 21. července. Mezitím se podívejte na našeho průvodce ostatními nejzajímavějšími chystanými filmy v roce 2023 a později.