Maureen O’Brienová netoužila hrát v seriálu Doctor Who. Už tak byla naprosto spokojená, když hrála v liverpoolském divadle Everyman Theatre, děkuji pěkně. „Neznělo to jako moc velký policajt. Neměla jsem zájem,“ říká v rozhovoru pro SFX. Ve skutečnosti měla o televizi pramalý zájem, tečka. „Když jsem byla malá, neměli jsme doma televizi. Prostě to nic neznamenalo. Jediné, na čem mi záleželo, bylo divadlo. Tam se měl ubírat můj život. Televizi jsem vůbec nebrala vážně.“
Přesto ji její učitel na Central School of Speech and Drama vybídl, aby se o roli Vicki ucházela. Následoval neochotný konkurz pro producentku Verity Lambertovou, která jí práci nabídla. O’Brienová nabídku přijala z jediného důvodu: byla by blíž svému londýnskému partnerovi Michaelovi. Bohužel se brzy projevila temnější stránka její nově nabyté slávy. „Najednou mi volali novináři, tábořili před domem, bušili na okno a křičeli, mluvili se sousedy – ‚Viděli jste ji někdy, jak vypadá? S Michaelem jsme se krčili na podlaze, závěsy zatažené, venku tyhle příšery.
„Bylo to traumatizující, nikdy jsem nic takového nezažila. říkala jsem si: ‚Co se to děje, co jsem to udělala?“ „To je trauma,“ říkala jsem si. Do studia nevkročila. „Od té chvíle jsem z toho měla hrůzu z publicity. Neměla jsem ráda, když jsem byla takhle slavná.“
Její první díl odvysílalo 10,1 milionu diváků a herečka se ocitla v situaci, kdy čelila nechtěné pozornosti a obtěžování. „Byla jsem z toho prostě zděšená. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem nemohla dělat nic jiného než brečet, pořád. Bylo to zhroucení. Byl to takový šok. Všichni jsme stejní a [sláva] vás tak trochu odstraní do toho ‚jiného‘. Bylo to děsivé. Nelíbilo se mi to.“ To byl jen začátek O’Brienova, dalo by se říci, komplikovaného vztahu k Doctoru Who.
Nové tváře
(Obrázek: BBC Pictures)
Naštěstí ji čekaly šťastnější časy, a to především díky vztahům, které navázala se svou novou „rodinou“, včetně Williama Hartnella, který byl rok po svém nástupu do role Doktora. „Nebyla jsem si vědoma ničeho jiného než vítání,“ říká o jejich prvním setkání, „ale on si nejspíš vyhradil úsudek, dokud se nepřesvědčí, jestli to zvládnu, nebo ne. Docela ho dojalo, jak vážně jsem brala herectví. Byl ke mně prostě neuvěřitelně milý. Miloval své herecké kolegy.“
Jaký byl její herecký kolega na place? „Byl náročný,“ říká rezolutně. „Byl neústupný. Byl vším, co je hrozné.“ Hartnell měl sklony k výbušnosti, prozrazuje, a dokázal vybuchnout i několikrát denně. „Plivající, se zlými zuby, se vztekem!“ Živě gestikuluje. „Říkal o lidech strašné věci.“ O’Brien se ujal role prostředníka a rozesmál ho. Přesto na něj vzpomíná jako na „milého muže a skvělého herce. Byli jsme přátelé od samého začátku. Měl mě velmi rád a já jeho“.
O’Brien vzpomíná na jedno zvláštní, za vlasy přitažené setkání s tvůrcem seriálu Sydney Newmanem. „Řekl mi: „Jak by se ti líbilo ostříhat se nakrátko a obarvit si vlasy na tmavo?“ Odpověděla jsem: „Účes si změním, až odejdu z Doctora Who, ne až v něm budu hrát!“ Netajila jsem se tím, že nejsem spokojená. Řekl: „Myslel jsem, že to bude silnější image.“ Odpověděla jsem: „Když chceš krátké tmavé vlasy, proč si prostě nevezmeš zpátky Carole Ann Fordovou?“ Zasmál se a bylo to.“ Šla jsem na plac.“
Vesmírná dobrodružství
(Obrázek: BBC Pictures)
V jednom z nejodvážnějších dobrodružství Doctora Who, „Pavučinové planetě“, ohrožuje TARDIS, její posádku i kamery Riverside Studios kolonie podivného a úžasného hmyzu. O’Brien se při vzpomínce na mravenčí mimozemšťany, Zarbi, v tomto příběhu usmívá. „Byli úžasní. Když se vztyčili, neměl jsem pocit, že je v nich herec, prostě vypadali jako skuteční. Byli obrovští. Vzpomínám si, jak ke mně jeden z nich přišel, když jsem stál na kraji natáčení. Tyčil se nade mnou a já byl zády ke zdi. Byli hroziví, opravdu jsem se bál.“ Přesto je tato historka stále jednou z O’Brienových nejoblíbenějších. „Byl to geniální koncept. Měl skutečnou filozofii a byl ambiciózní. Velmi ambiciózní.“
Jak vzpomíná na robota Chumlíka z filmu „Galaxie 4“? „Milovala jsem herce, kteří v nich byli,“ rozplývá se. „Hráli je malí lidé. Měla jsem pocit, že máme hodně společného! Mluvilo se s nimi, jako by to byly děti. Byli nejen dospělí, ale i ve středním věku, dokonce starší, ale mluvilo se s nimi, jako by to byly děti. Přišlo mi to bizarní, jak to mohou dělat? Ale bylo to tak…“
O’Brienovi dělala starosti především charakteristika Vicki. Scénáristé podle ní neměli představu, jaké dívky ve věku 15 let ve skutečnosti jsou. „Byla jsem liverpoolské dítě a liverpoolské děti jsou velmi bystré a zábavné a skeptické, ale já jsem se jen tak potulovala a říkala: „Ach, doktore, co je to? Ach, doktore, já se tak bojím!“ „Rozhodla jsem se, protože se mi zdála tak matná a,“ – ztiší hlas – „nudná, že jediný způsob, jak se s tím „Doktore! Doktore!“ vypořádat, je hrát ji velmi mladou. Připadala mi na svůj věk nepřirozeně mladá a nevinná, a tak jsem ji hrála. Proto jsem udělala ten strašně nevinný, holčičí hlas. Jen tak jsem si myslela, že to může fungovat.
„Když jsem se nedávno dívala na jeden díl,“ dodává, „jsem v něm docela drzá, pubertální rebelka a říkala jsem si, že je to ode mě chytré, že jsem to začala plíživě řešit. Dívala jsem se na to a říkala jsem si: „Dobře ti tak, holka. Máš tam nějaký skutečný život.“ Nespokojila jsem se s tím, že to budu hrát takhle na jedné úrovni, jako prostá holka.“
Po návratu z šestitýdenní letní přestávky O’Brienová zjistila, že ji ze seriálu vyškrtli. “My script was waiting, and I thought it was great, but normally you got two lots of scripts and I didn’t have the next one. I said to Peter [Purves], ‘What about the next script, have you got yours yet?’ He said yes! It gradually dawned that this was my demise and my goodbye. It was a bit of a surprise. I was very relieved because if there’s another script and another script, the temptation to keep going on is huge. It’s money, it’s a job, and you might be, as I was when I left, unemployed for a year. It wouldn’t happen now of course, but then, before the era of the celebrity cult, you were just Vicki in Doctor Who and nobody could use you in anything else. Not in television anyway. So off I went! I was very pleased.”
Život po seriálu Who
(Obrázek: BBC Pictures)
O’Brien se pochopitelně vyhýbal scéně Doctor Who Convention a účastnil se jen občasných autogramiád s odstupem několika let. V posledním roce se však přistihla, že do fandovských vod ponořila palec. „Už mi to nevadí,“ říká a dodává, že ji těší, že na její postavu vzpomínají tak rádi. „Jsem ráda, že lidem dělám radost.“
Sedm z devíti Vickiiných dobrodružství v seriálu Doctor Who nedávno debutovalo v nádherném HD rozlišení jako součást kolekce Blu-ray druhé sezóny. Pro O’Brienovou, která přiznává, že „neumí ani přehrávat DVD!“, tento formát mnoho neznamená. Bez ohledu na to se vydání plně chopila a natočila k němu speciální upoutávku. „Vypravěč“ znamenal, že O’Brienová – která se po odchodu do hereckého důchodu v roce 2003 začala věnovat psaní kriminálních románů – poprvé po pěti desetiletích ztvárnila Vicki před kamerou. „Bylo to tak úžasné, že jsem znovu skutečně hrála ve vidění,“ povzdechla si. „Být znovu vidět…“
V upoutávce Vicki (která opustila TARDIS a zůstala v Troji kolem roku 1200 př. n. l.) nadchne svou vnučku Sophii napínavými příběhy o starých přátelích a smrtelných nepřátelích. „Scénář byl naprosto úžasný. Je velmi krátký, ale je velmi dobrý. Je v něm toho hodně.“ O’Briena nadchly zejména její šaty v řeckém stylu. „Marcia Stantonová vyrobila něco tak krásného, tak klasického. Poslala jsem jí své míry a ona se objevila s kostýmem. Nemusela ho nijak upravovat ani sundávat, byl prostě dokonalý. Byl tak půvabný. Dokonalý návrh.“
Poté, co si znovu krátce vyzkoušela roli Vicki, byla by ochotná zopakovat si tuto roli v televizi ve spin-offu seriálu Doctor Who? „Ano, to by se mi líbilo! Kdyby mi to někdo někdy nabídl, samozřejmě bych to udělala! Dřív jsem často odmítala, teď už nikdy neříkám ne. Chci prostě pracovat. Bylo by to krásné.“ O’Brienová není příliš obeznámena se svými dějovými liniemi, ale přiznává, že když se zamyslí nad skrovností prostředků, je ohromena tím, co vidí. „Čeho všeho bylo dosaženo s tak malým množstvím, s lepenkou, lepidlem a představivostí,“ říká. „Představivost designéra, scénáristy i diváků.“ Své epizody Doctora Who přirovnává k divadlu, považuje je za „bezprostřednější, improvizovanější“ a ve srovnání s pořady natočenými dnes mnohem primitivnější. „Všechno se muselo dělat takříkajíc ručně. Nemohli jste si pořídit ty úžasné speciální efekty, které můžete udělat dnes. Všechno jste si museli udělat sami.“
SFX naráží na skutečnost, že po nesčetných dalších divadelních a filmových vystoupeních v průběhu let je O’Brienová v biografii svého posledního románu popsána jako „nejznámější díky roli Vicki v seriálu Doctor Who“. Ušklíbne se. „Ach, já vím, ani o tom nemluvte! Já to beru, ale dlouhá léta jsem kvůli tomu opravdu hořekovala, protože jsem udělala několik úžasných věcí, a to všechno je pryč, kromě jediné věci, kvůli které si mě pamatují, což pro mě byla úchylka. Nevěděla jsem, co si nechávám líbit, do konce života! Jedna malá práce v roce 1965…“
Přesto bude mít O’Brien v historii Who vždy zvláštní místo. Účinně vyzkoušela to, co se mělo stát velkou britskou institucí: systém otáčivých dveří pro společníky Doktora Who. Vickiin vstup dveřmi TARDIS znamenal vůbec poprvé, kdy byli diváci o krok napřed – už věděli, jaké kouzelné zázraky se za nimi skrývají. Diváci si sirotka z 25. století okamžitě oblíbili a O’Brienův odkaz zůstává v plné síle dodnes.
Druhou sezónu seriálu Doctor Who: The Collection můžete sledovat na BBC iPlayer a Amazon Video s předplatným BritBox. Další sci-fi zábavu najdete v našem seznamu nejlepších sci-fi filmů všech dob.