Po 120 hodinách hraní Baldur’s Gate 3 jsem si myslel, že jsem si uzamkl nejlepší tým. Shadowheart, Astarion a Karlach doprovázeli mého Barda v partě, kterou jsem považoval za nejlepší, jakou jsem v Baldur’s Gate 3 mohl sestavit, ale když jsem se postavil závěrečné bojové aréně hry, musel se téměř celý tým – stejně jako celý můj bojový styl – změnit.
Tento článek obsahuje spoilery k závěrečnému aktu hry Baldur’s Gate 3.
Závěrečná bitva hry Baldur’s Gate 3 je vyčerpávající hozenou rukavicí. Velký boss se tyčí nad městem a je na vás, abyste se k němu probojovali. Začínáte na hradním nádvoří, kde na vás z cimbuří prší palba nepřátel, a postupně se rozsah boje zužuje, z tradičních arén, které jste řešili od Druidského háje, na hru na centimetry.
Co se týče boje, možnosti, které máte k dispozici, zůstávají poměrně široké. Než se sem dostanete, už jste se v těchto velkých arénových soubojích ocitli a víte, jak je pro svou družinu využít. Z příběhového hlediska je však Vysoká síň Baldurovy brány součástí několika velmi specifických příběhů; Astarion a Stínové srdce by měli velkou část svého vyprávění zabalit, ale Lae’zel a Gale – dvě postavy, které jsem využil jen málo – se teprve dostávají k tomu dobrému.
Odhodlaný dotáhnout tyto příběhy do řádného konce, vyměnil jsem je do party. S jistotou, že Astarionovo poškození jedním cílem by mohlo být v nadcházejícím velkém boji jen omezeně použitelné, jsem přivedl Lae’zel, kterou jsem už dávno odsunul na vedlejší kolej ve prospěch Karlacha. A protože jsem věděl, že se blíží souboj s bossem, vyměnil jsem pravidelného náhradníka Galea za Shadowhearta, čímž jsem zopakoval svou strategii z nejtěžšího souboje s bossem ve hře Baldur’s Gate 3.
Mazaná akce
(Obrázek: Larian)
Vše začíná špatně, protože jsem omylem zamknul Galea v první bojové aréně. Na začátku bitvy se vaše družina dostane na velké hradní nádvoří, které je obklopeno zdmi a opěráky, z nichž shora útočí různí nepřátelé. Protože nechci, aby můj nejskromnější člen party padl příliš brzy, nechávám ho držet se zpátky a pak s hrůzou sleduji, jak se mezi něj a zbytek party po zahájení boje spustí portál. Naštěstí mi technicky vzato nepadl žádný člen party – v rámci Lae’zelova příběhu mě doprovází vyhnaný githyanský princ Orfeus. Ten se bohužel dobrovolně proměnil v Mind Flayer, ale to znamená, že v boji nabízí poměrně velkou pomoc, zatímco Gale se omezuje na střílení cantripů skrz díry v bráně.
Právě tady začínám poprvé tušit, jak celá bitva dopadne. Celé nádvoří je plné nepřátel, ale jen několik z nich je na začátku boje agresivních. Pokud však vykročím příliš dopředu, nejenže se dostanu z dosahu svého mága, ale začínám přitahovat některé ze stále nebezpečnějších protivníků, kteří číhají dál v hantýrce. Jednotlivě se s nimi bez problémů vypořádám, ale pokud posílí řady těch, se kterými už bojuju, útok stojící proti mně začne být zdrcující. Jsem nucen vyrazit vpřed a dávat pozor, abych sundal co nejvíc nepřátel, než udělám další krok. Je to dramatická změna oproti většině soubojů, kdy se mohu hnát vpřed a každého nového protivníka si přebírat, jak se mi zlíbí. Netrvá to příliš dlouho, než nádvoří utichne a já mohu postoupit (půjčím Galeovi lektvar letu, aby mohl odstranit zeď), ale je jasné, že se musím něco naučit, a to docela rychle.
Příval úderů
(Obrázek: Larian Studios)
Další část bitvy se zdá být docela snadná. Rozcestí mi dává na výběr, jestli se mám dát doleva, nebo doprava – vzhledem k tomu, že napravo je jen pár nepřátel, jsem podmíněně přesvědčen, že tudy cesta vede. Nedlouho poté, co se jich ujmu, však dostanou leteckou podporu. Pokud jste hráli doslova jakýkoli díl Baldur’s Gate 3, určitě si vzpomenete na Nautiloidy – obrovské chapadlovité vzducholodě, které dělají nepořádek ve městě před havárií, která hru odstartuje. Jedna z nich se objeví a začne se mě snažit rozstřílet na kusy. Má 10 000 zdraví, a i kdybych s ní chtěl bojovat, je příliš daleko na to, abych se s ní skutečně utkal. Místo toho začne ostřelovat schodiště, na kterém stojím, a pouští do boje posily.
V tu chvíli si uvědomím, že jsem se vydal špatnou cestou. Boj s těmito nepřáteli mě příliš zpomalí a schodiště, které by mi pomohlo v postupu, bylo odstřeleno. Galeův létající lektvar vyprchal, takže nemám naději dostat se nahoru a jsem nucen se otočit, ale v tu chvíli už mě počet nepřátel, kterým čelím, vážně brzdí. Většina z nich jsou jen Požírači intelektu – plazící se mozky s ubohými HP -, ale ve velkém počtu stále představují hrozbu, a navíc jsou doprovázeni dalšími Požírači mysli a dokonce i několika svalnatějšími společníky, kteří mohou explodovat, když se přiblíží.
I když se Lae’zel a Karlach prosekávají několika nepřáteli za tah, je třeba bojovat o každý krok.
Tady se můj postup začíná opravdu zpomalovat. Skutečným limitujícím faktorem je spíše početní převaha než síla jednotlivých jednotek, a i když si Lae’zel a Karlach razí cestu přes několik nepřátel za kolo, neustálé bombardování Nautiloidů znamená, že je třeba bojovat o každý krok. V některých tazích nemohu udělat ani krok vpřed, protože když to udělám, zasáhne mě střela, která mě může shodit z věže a připravit mě o důležitého bojovníka, jakmile se dostanu nahoru. V jednu chvíli strávím dvě kola s celou svou družinou přišpendlenou uvnitř Galeova glóbu zranitelnosti – chráněný před jakýmkoli příchozím poškozením, ale zcela neschopný pohybu vpřed, spoléhající na vedlejší poškození od Nautiloida, které ztenčí stádo protivníků, jež se na mě řítí.
Je to moment, který se v Baldur’s Gate 3 nepodobá žádnému jinému. I když na vás hra tlačí ve svých těžších zkouškách dovedností, je připravena oddat se vašim osobním mocenským fantaziím. Tady si však připadám, jako bych se prodíral bahnem hlubokým po pás, plazil se vpřed a přitom zoufale hledal jakýkoli otvor. Konečně přichází – právě když je Galeův glóbus na spadnutí, mohu se s Karlachem a Lae’zel vrhnout vpřed. Nejsem připraven nechat člověka za sebou, a tak použiji Dveře dimenze, abych teleportoval Galea k východu, a s Orfeem se vydám vzadu. Cesta, kterou jsem právě podstoupil, by v normálním čase trvala jen několik vteřin a v jakémkoli jiném boji by mě možná ještě na několik kol zdržela. Nakonec mi trvá 30 minut, než se dostanu přes nádvoří, a více než další hodinu, než se dostanu po dvou patrech schodiště k tomu, co předpokládám, že je závěrečný boj. Je jasné, že i Larian ví, že tohle není žádná triviální zkouška. Nahoře na mě čeká zařízení, které naštěstí vyléčí celou mou družinu. V celé hře se jich objevilo jen pár, takže o bitevní vřavě tohoto boje svědčí i to, že se tu jeden objevil.
Závěrečné zúčtování
(Obrázek: Larian)
A to ještě není konec. Mezi mnou a finálním bossem je ještě jedna rukavice – v kruhu kolem mě stojí Mind Flayers a bojovníci vysokých úrovní, které doprovází drak. Situaci ještě zhoršuje fakt, že Nautiloid už se staví do pozice pro další sadu náletů a že přímá cesta k bossovi je nebezpečná – pokud projdu po zemi přímo přede mnou, zrodí se chapadla, která mlátí blízké jednotky.
Vše, co zde hra dělá, je založeno na tom, aby mě připravila na opotřebovací válku. Nemohu se pohybovat po podlaze, takže musím pomalu obcházet úzkou „svatozář“ vyvýšené země, která existuje na okrajích této arény. Abych zde uspěl, musím dostat Orfea až na druhou stranu a pak na celý tah seslat kouzlo, ale to znamená vypořádat se se všemi Mind Flayery, z nichž každý má štít, který způsobí značné poškození všem útočníkům na blízko. Pokud jsem si draka nepodmanil, je to pro Orfea také zácpa – ale tahle věc se řadí k nejtěžším nepřátelům v celé hře.
Je jasné, že potřebuji pomoc. Naštěstí vám závěrečný souboj v Baldur’s Gate 3 umožňuje povolat přátele, které jste si v průběhu hry vytvořili – a já jsem docela kamarád. Začínám s Mizorou, Wyllovou ďábelskou patronkou, a používám ji k tomu, abych draka udržel přišpendleného mocným kouzlem Hold Monster – drží ji to v pozadí boje, ale je to klíčové pro to, abych mohl postoupit. I když bych toho rád využil k tomu, abych začal pochodovat se zbytkem družiny k cíli, musím však stále postupovat vpřed krok za krokem a vyčistit co nejvíce nepřátel, než se objeví Nautiloid. Situaci ještě zhoršuje fakt, že potřebuji více pomoci než jen Mizoru, ale přivolání spojence mi zabere jednu akci – pokud požádám o pomoc, obětuji na to jeden tah, což mě ještě více zpomaluje. Uchýlil jsem se k použití Karlachovy a Lae’zelovy schopnosti Akční příval, abych stihl „normální“ tah, než přivolám nového spojence.
Nakonec dostanu Orfea k bossovi, pomocí Mizory a dalšího vyvolávače vyčistím jednu stranu bojiště, zatímco s ostatními postupuju vpřed, a začnu sesílat jeho kouzlo. První tah proběhne bez problémů a díky jedovatému mraku od Galea se mi podaří draka zahnat, ale stále jsem v rozmarné moci Nautiloida. Pokud náhodou zamíří na Orfea, budu nucen přerušit kanál a začít znovu. Mým jediným plánem je znovu se spolehnout na Galeův glóbus nezranitelnosti, ale to by znamenalo zoufalý sprint, abych se dostal na dostřel. Naštěstí Nautiloid svůj výstřel odpíská a Orfeus dokončí své kouzlo. Odtud už je to poměrně jednoduchá záležitost, jak se vypořádat s finálním bossem a dokončit první hru Baldur’s Gate 3.
Sladké vítězství
(Obrázek: Larian)
V Baldur’s Gate 3 jsou technicky obtížnější souboje, než je tento: na vrcholu 2. aktu nebo u některých nejzáludnějších nepovinných bossů 3. aktu. Ale tohle byla fuška. Bylo to pomalé, metodické, s pocitem, že jediný chybný krok si vynutí reload – v této závěrečné rukavici nebylo možné vrátit se do tábora, abyste se vyléčili, nebo dokonce vyměnit mrtvého člena party za zdravého. Pokud jsem přišel o jedinou postavu, bylo to o jednoho člověka méně, kterého jsem si mohl vzít do závěrečného boje s bossem, a to nebylo riziko, které jsem byl ochoten podstoupit.
Pomalý postup však znamenal, že tento závěrečný souboj se všemi svými záškuby a rozběhy měl snad nejblíže ke skutečné bitvě než cokoli jiného v Baldur’s Gate 3. Byl to pocit, že se stále tlačíte dopředu na nepřátelské území a využíváte jakoukoli možnou výhodu, abyste získali další opěrný bod, který většina soubojů nenabízela. V této fázi hry už mi většina bojových střetnutí připadala jako hádanky, které je třeba vyřešit, přičemž obrovská škála nástrojů, které jsem měl k dispozici, znamenala, že musí existovat optimální přístup. To byl výrazný rozdíl oproti rychlejším, záměrně uspokojivějším „popcornovým soubojům“ z počátku hry, ale ani jeden z nich nebyl tak vyčerpávající jako moje cesta Vysokou síní.
Jsem si také vědom toho, že až na samém konci všeho se můj úspěch odvíjel od štěstí. Nakonec by se mi podařilo seslat to nasměrované kouzlo, ale byl to ohromně sladký pocit, když ten závěrečný hod kostkou vyšel v můj prospěch, aby více než dvě hodiny bojů nakonec rozhodujícím způsobem dopadly podle mých představ. Jakkoli je Baldur’s Gate 3 metodickou hrou, která se nutně nenaplňuje momenty na pěst, způsob, jakým se mi na vrcholu této hantýrky všechno srovnalo, byl rozhodně jedním z nich a důstojným završením celého mého prvního hraní.
Můj nejoblíbenější úkol v Baldur’s Gate 3 je tak daleko od vyšlapané cesty, že je zázrak, že jsem ho vůbec našel.