Jako stárnoucí mileniální poustevník, který nikdy nehrál Dungeons & Dragons, toho o rizz ani charismě moc nevím, ale vím, že můj Paladin v Baldur’s Gate 3 má obojího hodně. Už na začátku jsem se rozhodl, že budou spíš slušňáci než siláci, zvlášť když Charisma nějak zlepšuje jejich kouzlení. Možná se thaumaturgické síly ve vzduchu prostě extra rozvášní, když mluví, nevím. Jde o to, že můj drow má 18 charismy a 16 síly. O její konstituci se bavit nebudeme. Je to v pořádku; tankuje v pohodě. Na rozdávání poškození mám jiné členy party, pomyslel jsem si, a já jsem ten, kdo mluví, takže bych měl raději nasadit šarm. To mi zatím sloužilo dobře a v druhém aktu se mi to pořádně vyplatilo, když můj paladin v jednom z nejlepších momentů mé RPG kariéry zmlátil dva svalnaté boční bossy tak, že explodovali.
Spoilery o bossech ve 2. aktu Baldur’s Gate 3 před vámi.
Quaff jako já
(Obrázek: Larian Studios)
Pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo dvakrát, a to v rozmezí asi 20 minut, po nějakých 54 hodinách hry. Krátce poté, co jsem staromódním způsobem zabil ikonického nemrtvého chirurga druhého aktu – mlátil jsem do něj Divine Smite, zatímco Astarion střílel z bezpečí balkonu -, jsem narazil na něco, co vypadalo jako bar pro nemrtvé. Jako paladin jsem vždycky nadšený, když vidím nemrtvé, protože podobně jako vodní pokémon, který potrápí ohnivé typy, vím, že mám proti nim obrovskou výhodu. Kupodivu na mě ale nikdo z rychle hnijících návštěvníků nezaútočí, a tak se v klidu vplížím do baru a ruka mi dychtivě visí nad tlačítkem Divine Smite. Spoilery: To je každé tlačítko, když jste paladin.
To je hlavní důvod, proč můj Paladin přežije sklenici něčeho, co vypadá jako koktejl se svítící tyčinkou.
Urostlý kluk vzadu, který připomíná grafiku karty Abomination z Hearthstone, upoutá mou pozornost upřímně gravitační silou svého masivního břicha, a tak se k němu přikloním na kus řeči v naději, že se dozvím nějaké místní zajímavosti. Například: Co se ti, kurva, stalo, můj nadmutý příteli? Jmenuje se Thisobald Thorm a servírování neonově modrého grogu je jeho parketa. Naše setkání začíná tím, že Velký T nabídne velký drink – no, pro mě velký, ale menší než sud, který Thizzy používá jako hrnek – a požádá o příběh. Mám dojem, že by mohlo dojít k násilí, kdybych ho nějak zklamal, a snažím se zbavit zvyku zabíjet všechno na potkání, který ve mně zakořenilo tolik her, takže můj paladin s chutí zvrací znepokojivý nápoj a vypráví Thisobaldovi dobrodružný příběh.
Dovolte mi, abych lidem, kteří si vybrali nižší třídu, něco vysvětlil. Na šesté úrovni získávají paladinové trvalou pasivní dovednost, která mění váš modifikátor charisma na univerzální bonus k záchranným hodům pro vás a blízké spojence. Takže kromě bodů v přesvědčování a přirozeně vysoké charismě má můj paladin také obrovský bonus +4 ke každému záchrannému hodu, včetně toho, který představuje tato cisterna plná mystra-ví-čeho. Ne D4, ale zaručených +4. To je hlavní důvod, proč můj Paladin přežije sklenici něčeho, co vypadá jako koktejl se svítící tyčinkou.
(Obrázek: Larian Studios)
Když se napiju rave džusu, vypravěč Baldur’s Gate 3 mě ochotně informuje, že šev na Thisobaldově mohutném břiše se zdá být blízko prasknutí. Můj Paladin má sice osm inteligencí, ale pořád jsem dost chytrý na to, abych zachytil, co mi hra předkládá. Ozubená kola se začínají otáčet. Vyzkouším hranice Larianského pískoviště. Vypiju toho chlapa pod stolem.
Jako milovník pálivých omáček, jehož tolerance vůči koření už není, co bývala, s ním soucítím.
Následná hra na pití je jedna z nejlepších. Nevím, co je to za chlast, ale zřejmě to jde dolů jako petrolej. I s enormně zvýhodněnými statistikami se stále musím spoléhat na lektvary požehnání a svého věrného přítele Průvodce, abych se zbavil strmých hodů kostkou Thisobaldova lektvaru, které jsou s každým dalším neochotným hltem jen strmější. Dokonce musím vynaložit bod inspirace na opakování neúspěšného hodu, ale jen stěží se mi podaří vyškrábat se na tři doušky.
Právě když mi začínají docházet příběhy a můj paladinský žaludek pochopitelně hrozí vzpourou proti tomuto nelidskému zacházení, Thisobald se konečně zastaví. Nevím, jestli to bylo mým dotazem – který jako by v jeho pokřivené paměti narazil na nějaké zakázané tabu – nebo litry slizu z Nickelodeonu, které do sebe nasoukal, ale něco se na něm podepsalo. Jeho bledá, strašidelná postava se chvěje jako zvířecí balónek naplněný včelami. Svírá si břicho a bolestně sténá, a jako milovník pálivých omáček, jehož tolerance vůči koření už není, co bývala, s ním soucítím. Rozhovor skončí a kamera se vrátí do otevřené perspektivy, když se z Big T stane Big TNT a rozletí se jako pytel naplněný příliš velkým množstvím brambor.
Dokázal jsem to! Bez jediného božského úderu, jen se svými statistikami a důvtipem (a lektvary, a pomocnými perky, a do-overy, a asistencí mé gotické přítelkyně Shadowheart, ale držte hubu a nechte mě, ať si užiju svou chvíli) jsem toho opilce báječně vypil při nenásilném řešení problémů. Hromady zkušeností a kořisti všude kolem. Je mi jasné, že spousta jiných lidí to udělala velmi podobným způsobem a s jinými postavami, ale to je mi jedno. Toto střetnutí potvrdilo správnost mého paladinova způsobu budování a zdůraznilo, jak důležité je věci vyříkat. Téměř v každém jiném RPG by Thisobald vytáhl velké kladivo a změnil by se v typický souboj s bossem. To by možná bylo svým způsobem zábavné, ale tato zdlouhavá interakce byla vzácným způsobem nesmírně uspokojivá.
Ukaž mi peníze
(Obrázek: Larian Studios)
Překypující sebevědomím a tím, co byla ta kombucha z bažin, se vypotácím z baru a hledám další dobrodružství. Než jsem zabil chirurga, proplížil jsem se kolem dalšího masivního nemrtvého bosse, který vypadal jako prateta Smougha z Dark Souls. Doufám, že brzy najdu strýčka Ornsteina. Nechtěl jsem s ním bojovat, protože měl asi 800 zdraví a já si v tu chvíli nebyl jistý, jak je tato oblast obtížná. Ale když jsem dokázal zabít Thisobalda, aniž bych vytáhl meč, říkám si, určitě si poradím i s touhle obří zombie. Možná existuje další chytrý způsob, jak obejít skutečný boj.
Ještě to nevím, ale chystám se roztrhat na kusy dalšího nemrtvého, a pokud něco, tak tentokrát je to ještě zábavnější. A ano, vím, co vlastně rizz znamená, ale je to odvozeno od charismatu, takže se mi zdá, že tady to platí dokonale.
Mou další obětí je Gerringothe Thorm, pozlacený výběrčí mýta z druhého dějství. Opět mě potěšila možnost konverzace pro tohoto zavalitého nemrtvého. Alespoň předpokládám, že bytost v brnění je nemrtvá; je to Thorm, všichni ostatní v tomto městě jsou nemrtví a jsou obklopeni mluvícími lebkami. Nepotřebuji devět inteligencí, abych si to dal dohromady. Potřebuji však veškerou Charismu ve vesmíru, protože se opět přistihnu, že se škrábu na kostkách, které bych měl umět.
Místo loknutí a vyprávění mě Gerringothe – k ničímu překvapení, vzhledem k doslova měšcům na peníze přivázaným k opasku jako lovecké trofeje – požádá o nějaké zlato. Jako správný filantrop vytáhnu svou obrovskou hromádku několika tisíc zlatých a hodím jí jednu jedinou minci, jako by byla pouliční uličník a já Ebenezer Scrooge, když má dobrý den. Tady máš, kup si něco pěkného.
(Obrázek: Larian)
Podmaněná, ale ne uklidněná, Gerry si řekne o další minci. A další. A další. Mám spoustu mincí, Gerry, budeme tu celý den. Zcela zřejmá možnost dialogu „víš co, je čas zemřít“ začíná s každým vhozeným zlaťákem vypadat lákavěji. Než kladivo spravedlnosti udeří do tlačítka Divine Smite – což je, pokud jste dávali pozor, celá moje klávesnice – se naštěstí objeví nová volba.
Jindy nebezpečné scénáře jsem dokázal překonat zcela bez úhony díky kreativnímu uplatnění nebojových dovedností a statistik, do kterých jsem investoval.
Ptám se, proč se omezila na tuhle chýši uprostřed ničeho, když má očividně spoustu peněz, včetně nějakých mých. Vysvětluje, že zlato není její, ale mýtné. Zajímalo by mě, kdo to řekl, jen stěží projdeš těžkou zkouškou přesvědčivosti na dvacet jedniček, což znamená, že ji můžeš absolvovat jen s nějakými bonusy a vysokým základním hodem na D20. Gerry se jako zlotřilá umělá inteligence konfrontovaná s paradoxem zkratuje, několikrát zamumlá něco o zlatě a pak vybuchne – a tím myslím opravdu dobře – ve spršce zlatého prachu a mincí.
Do Gerryho sbírky jsem přidal jen tři zlaťáky a vypadlo jí jich tak 600, přičemž nedaleký a snadno otevřený trezor vynesl mnohem víc. Tomu, přátelé, se říká návratnost investice. Celá tato epizoda byla jedním z mých nejoblíbenějších momentů nejen v Baldur’s Gate 3, ale v jakémkoli RPG, které jsem kdy hrál. Bylo to vtipné, netradiční a pro mého Paladina to bylo jedinečné. Díky kreativnímu využití nebojových dovedností a statistik, do kterých jsem investoval, jsem dokázal překonat jinak nebezpečné scénáře zcela bez úhony.
Víte, často jsem měl pocit, že je vyloženě směšné, jak rychle vám členové party skáčou po kostech – a zřejmě to bylo částečně způsobeno bugem, což dává smysl. Na večeru špatných anime v mé skupině přátel jsem viděl romantická anime na úrovni odpadkového koše, která byla zdrženlivější. Ale možná je to v případě mého Paladina oprávněné. Asi jsou prostě tak charismatičtí. Teď jen kdybych dokázal přimět svůj stříbrný jazyk, aby konečně vyčistil oblouk „dokážu ji napravit“ se Shadowheartem…
Poznámka redakce: Informovali jsme Austina, že mohl také rizovat chirurga, a jeho reakce zněla: „No fucking shot.“ (Ne, kurva.