Tento článek vyšel poprvé v říjnovém čísle časopisu Total Film 2023. Tištěnou verzi si můžete zakoupit zde.
Vzhledem k tomu, že Christine pojednává o posedlé lásce, je ironií, že John Carpenter se do svého filmu z roku 1983 nikdy tolik nepustil. Když se Total Film zmíní o tom, že za posledních 40 let jeho reputace jen vzrostla, a to do té míry, že jej mnozí dnes považují za klasiku, nebo dokonce za žánrové mistrovské dílo, vysměje se do telefonu: „Ale no tak, přestaňte, to je směšné. Vím, že se o jeho výročí mluví. Moje otázka zní: „Proč?“.
Carpenter má svou adaptaci knihy Stephena Kinga o smrtelně nebezpečném autě jménem Christine rád a při jejím natáčení se určitě vyřádil. Vždy ji však považoval spíše za nájemnou práci než za osobní projekt jako filmy, které natočil předtím (Přepadení na okrsku 13, Halloween, Mlha, Útěk z New Yorku) i potom (Princ z temnot, Oni žijí). To, že se vůbec rozhodl usednout za volant Christine, nebylo proto, že by se do ní bezhlavě zamiloval, ale proto, že padl na hubu: Věc, dnes považovaná za jeden z nejlepších hororů, měla v kinech zdrcující recenze a horší tržby, což přimělo studio Universal vyhodit Carpentera z jeho dalšího filmu, Firestarter. Tehdy přeskakování z jedné kingovské adaptace na druhou nebylo až takovou náhodou, vzhledem k tomu, že každý hororový režisér byl spojen s nějakým Kingovým příběhem. „Upřímně řečeno, potřeboval jsem práci,“ vzpomíná pětasedmdesátiletý filmař s chraplavým smíchem. ‚The Thing byl můj úplně první studiový film. Zrovna jsem se tady potápěl v bazénu a najednou BUM. A dostat padáka od filmu není zrovna nejpříjemnější.
Carpenterův přítel, producent Richard Kobritz, dostal předem rukopisy dalších dvou Kingových románů, Cujo a Christine. Kobritz dal přednost Christine a vzal ji Carpenterovi, s nímž spolupracoval na vynikajícím televizním filmu Someone’s Watching Me! „Abych k vám byl velmi upřímný, nebyl jsem do Christine zamilovaný,“ přiznává Carpenter. „Christine byl v podstatě film o strašidelném autě s duchem Rolanda LeBaye na zadním sedadle. Nebyl jsem si tím jistý.“ Scénárista Bill Phillips ducha Rolanda LeBaye odstranil (vymítal?).
V knize se zlomyslný LeBay, předchozí majitel Christine, veze s teenagerem Arniem Cunninghamem, jakmile Arnie zrestauruje stejnojmenný Plymouth Fury z roku 1958 z vraku na neporušenou káru s červeným lakem a bílými pneumatikami. LeBayův zlovolný duch nakazí Arnieho, šikanovaného outsidera, a náš odložený hrdina získává stále větší sebevědomí, když se začne oblékat jako mazák z 50. let a chodit s Leigh, nejžhavější dívkou na škole. Mezitím jeho trýznitele postihne řada děsivých úmrtí. V Carpenterově filmu však úvodní sekvence odehrávající se v roce 1957, tedy asi 21 let před hlavním dějem, ukazuje, že Christine se „narodila“ zlá – vidíme ji zabít jednoho dělníka a zranit dalšího ještě předtím, než sjede z montážní linky v Detroitu.
No tak, Christine!
(Obrázek: Columbia Pictures)
Kobritz a Carpenter připravili film ve společnosti Columbia Pictures. Studio si přálo Scotta Baio z Happy Days v roli Arnieho a Brooke Shieldsovou z Modré laguny jako Leigh, ale rozpočet 9,7 milionu dolarů byl právě tak nízký, aby Carpenterovi zajistil, že bude ve všech tvůrčích rozhodnutích po jeho. Do role Leigh obsadil Alexandru Paulovou, modelku bez hereckých zkušeností. O roli Arnieho usiloval Kevin Bacon, ale poté, co se Bacon rozhodl natočit Footloose, ji získal Keith Gordon. Ačkoli Gordon není příliš známý, objevil se ve filmech Čelisti 2, All That Jazz Boba Fosseho a Home Movies a Dressed to Kill Briana De Palmy. V roli Jekylla a Hyda exceluje. „S Arniem jsem se ztotožnil jako blázen,“ říká Gordon v pořadu Zoom z Los Angeles. Dnes už hraje jen zřídka a je uznávaným režisérem, který natočil několik fascinujících nezávislých filmů (Mother Night, Waking the Dead, The Singing Detective) a spoustu kvalitních televizních pořadů (Dexter, The Leftovers, Better Call Saul, Fargo). „Dospívání je těžké pro každého,“ povzdechne si. „Myslím, že nikdo z toho nevyvázne bez úhony. A já jsem rozhodně byl outsider. Dostal jsem stipendium na školu, která byla plná opravdu bohatých dětí, a já jsem nebyl takový. Nebyl jsem dost cool na to, abych byl jedním z těch cool dětí. Nebyl jsem dost šprt na to, abych byl jedním z těch šprtů. Takže jsem skončil často sám.
Gordon také věděl všechno o obsesivní první lásce. Ve filmu jsou Arnieho city k Leigh silné, ale nejsou ničím ve srovnání s jeho zbožňováním Christine. ‚Co je to za auto?‘ ptá se ho jeho nejlepší – jediný – kamarád Dennis (John Stockwell), když vidí, jak jeho kamaráda z dětství sžírá hořkost a vztek. ‚Možná je to tím, že jsem poprvé v životě našel něco, co je ošklivější než já,‘ odpoví Arnie. ‚S Johnem jsme hodně mluvili o tom, že to bude opravdu tělesná láska,‘ říká Gordon a zádumčivě se usmívá, když vzpomíná, jak Arnie věčně hladí Christininy smyslné křivky. ‚První velkou lásku v životě jsem zažil, když mi bylo 16. Bezhlavě jsem se zamiloval do jedné holky a přišel jsem s ní o panictví. A pak si její rodiče přečetli její deník a poslali ji do internátní školy v Texasu. Bylo to kurevsky šílené. Bylo to velmi emotivní a rozrušující. Takže jsem z toho mohl čerpat.
Také Carpenter se spojil s tématy osamělosti a první lásky a souhlasil, že mu pomohly do filmu investovat. „Jistě, rozhodně,“ říká, když se ho Total Film zeptá, zda se cítil izolovaný, když vyrůstal v Bowling Green v Kentucky. „Chci říct, že jsem byl Arnie, i když jsem neměl brýle. Opravdu jsem cítil to, co on.“ A první láska? „No to víš, že jo.“ Poukazuje na to, že tehdejší americká mládež byla stejnou měrou okouzlena hot rody a dívkami a tyto posedlosti se často snoubily. „Eisenhower zavedl po celé Americe dálniční systém a v televizi se pumpovalo: „Podívejte se na USA ve svém Chevroletu.“ To bylo pro mě velkým překvapením. Bylo to jako americký sen. Vyjeď si tam a jezdi se svou dívkou. Jdi do autokina. Já jsem přišel o panictví v autokině.
Carpenter rozjel motor Christine tím, že ji obsadil prvotřídními charakterními herci, především Harrym Deanem Stantonem v roli vyšetřujícího policisty Rudolpha Junkinse, Robertem Proskym jako majitelem garáže Willem Darnellem a Robertsem Blossomem v roli George LeBaye, který Christine prodá Arniemu poté, co se v ní udusí jeho bratr Roland. Poté přidal palivovou injekci: charakteristickou syntezátorovou hudbu, spoustu rocknrollových hitů 50. let a neustále slídící kameru (Carpenter byl vždycky vynikající řemeslník, ale Christine je jeho technicky nejpůsobivější film). Tvůrce má příliš velký odpor k okázalým kecům, než aby o takových věcech mluvil – „Použil jsem panaglide, abych tuhle sračku udržel v pohybu,“ je jeho názor na předváděnou filmařskou techniku – ale pojízdná kamera se k filmu o cestovním autě hodí. ‚Auto bylo hlavní hvězdou,‘ říká Carpenter, který změnil mnoho úmrtí z knihy, aby maximalizoval filmové možnosti sledování Christine plachtící nocí a sledující svou kořist. A přestože bylo vyrobeno pouze 5 303 kusů Plymouthu Fury z roku 1958, všechny v bílé barvě Sandstone White, produkce ulovila 24 modelů, které použila ve filmu. „Tyto Plymouthy Fury musely být renovovány a lakovány, leštěny a načechrávány,“ směje se.
Během filmu je Christine zmlácená, potlučená a dokonce spálená na uhel, ale pokaždé se zregeneruje do své původní zářivé krásy. Původně bylo v plánu nikdy nevidět probíhající restaurování, ale po skončení natáčení se Carpenter rozhodl, že divákům dluží snímek za peníze. A tak vytvořil ikonickou scénu, v níž Arnie pohladí Christinino rozbité tělo, odejde několik kroků, pak se otočí a zašeptá: „Ukaž mi to.“ To, co následuje, je strhující podívaná, když Christininy reflektory ožijí a její rozpadlá postava se pohne, napne a pak se plně přetvoří do líbezného víru svůdného jazzu. „Efekty dělal Roy Arbogast,“ říká Carpenter. „Pracoval se mnou na Věci. Přišel na způsob, jak Christine nechat znovu složit. To pro nás byla velká věc.“ Tajemství? Vydlabané auto vybavené hydraulikou, která ho vtáhne dovnitř, a scéna se pak odehraje pozpátku. Je to sexy a senzační a Christine, jak si uvědomujeme, tu bude pro Arnieho vždycky. „Mezi mě a Christine se nikdy žádný sráč nepostavil,“ odplivne si.
Pojďme motorizovat!
Film Christine byl uveden do 1045 kin 9. prosince 1983 a v domácích pokladnách utržil 21 milionů dolarů. Slušný, ne skvělý. Podobně vlažné byly i recenze a sám King nebyl nijak nadšený. Autor vždy slavně nesnášel filmovou verzi Osvícení a o Christine se zmínil jedním dechem: „Christine a pojetí Osvícení od Stanleyho Kubricka… měly být dobré, ale… no, prostě nejsou. Jsou vlastně tak trochu nudné.“ Od uvedení do kin byla Christine nejprve pomazána za kultovní klasiku a v posledním desetiletí pak za klasiku, tečka. Lze ji dokonce najít na ceněném kanálu Criterion, motor vrní jako kočka z Cheshire. „Recenze nebyly zlé, ale ani nijak zvlášť nadšené,“ shrnuje Gordon. ‚Byl považován za Carpenterovu střední úroveň. A pak si skutečně začal získávat publikum až v kabelové televizi a pak na domácím videu. Je to jeden z těch filmů, které žijí druhým a třetím životem. Jeho vnímání, dokonce i kritiky, se skutečně vyvinulo. Mnohem více lidí o něm píše s určitou vážností a uznáním. Myslím, že jeho pořadí mezi Johnovými filmy se rozhodně vyšvihlo do horních pater jeho tvorby.‘ Carpenter přirozeně nad chválou mává rukou. „Nejsem si ničeho takového vědom,“ tvrdí. ‚Musíte si o mně uvědomit jednu věc – nikdo mi nikdy nic neřekne. Ale jsem rád. Líbí se mi to. Hodně se mi to líbí. Z důvodů, jako je obsazení. Opravdu je mám rád. A to auto. Byla to zábava. Není to jeden z mých nejoblíbenějších filmů, ale to nevadí. Je to dobrý film.
A co si režisér a jeho hlavní představitel myslí o remaku Bryana Fullera, který se právě natáčí? Tvůrce Hannibala prohlásil, že jeho verze se bude více držet Kingovy knihy a nabídne více vrstev, a popsal ji jako „tiramisu“ ke Carpenterově „sušence“. „Myslím, že je opravdu talentovaný a že je to dobrý člověk,“ říká Gordon. ‚Chci říct, že nemám negativní pocit z toho, když někdo něco předělává, zvlášť po 40 letech. Christine by se dala vyprávět jinak a nebyla by to urážka originálu. Existuje velmi krátký seznam nedotknutelných klasik, které by se nikdy neměly předělávat – filmů, kde jejich průlomovost nebo svéráznost je to, co je dělá výjimečnými. Nechtěl bych vidět ničí remake Občana Kanea, 2001 nebo Zuřícího býka.‘ Carpenter samozřejmě říká, že o tom nic neví, a odpovídá se svou obvyklou skromností. „Ach jo,“ říká. ‚Tak to mu přeju hodně štěstí, asi to bude lepší.‘
Další strašidelné vylomeniny najdete v seznamu nejlepších hororů všech dob.