Mechanička Cindy vypadá jako modelka Victoria’s Secret a mluví jako starousedlík z dob zlaté horečky. Jako první NPC, kterou potkáte venku ve světě Final Fantasy 15, udává tón hry plné nesouladu. Je vskutku překvapením, že ve světě, kde mají hlavní postavy jména jako Noctis Lucis Caelum, Gladiolus Amicitia a Lunafreya Nox Fleuret, narazíte na „Cindy“. Jistě, Noctis je princ a Lunafreya princezna a věštkyně, ale není to tak, že by hra někdy zkoumala tento rozdíl ve slabikách jako ukazatel postavení.
Spíše v době, kdy se o něco později setkáte s další NPC, Davem, jako by tvůrcům podpůrných postav došel elán, jakmile dokončili zaoblení Cindyina výstřihu. Ne že by „Dave“ nebylo dobré jméno, přirozeně, ale je těžké se zbavit pocitu, že nad ním a jeho přezdívkou nikdo moc nepřemýšlel.
Ačkoli je Dave možná zapomenutelný, stejně jako Cindy symbolizuje mnoho z Final Fantasy 15. Stejně jako hlavní hrdina Noctis a jeho trojice kumpánů – Gladiolus, Ignis a Prompto – představují vše, co je ve hře detailní a vybroušené, Dave symbolizuje všechny kousky, které jsou nedotažené, ne-li přímo nedokončené. Přítomnost Davea je příkladem zážitku, který je často dobrý i špatný zároveň, a to způsobem, který se nevyrovná průměru. Dave ztělesňuje pravdu, že Final Fantasy 15 bude navždy existovat ve stavu vnitřního rozporu.
Konečná šance
(Obrázek: Square Enix)Přihlásit se k odběru
(Image credit: Future)
Tento článek původně vyšel v časopise Edge. Chcete-li získat další fantastické podrobné rozhovory, články, recenze a další informace, které vám budou doručeny přímo do vašich dveří nebo na vaše zařízení, předplaťte si časopis Edge.
Vzhledem k náročnému vývoji hry to bylo do jisté míry nevyhnutelné. Původně byla hra koncipována jako Final Fantasy Versus 13 zhruba deset let předtím, než spatřila světlo světa, během vývoje se rozšiřovala, mutovala, stala se hlavním dílem série, přerostla PS3, změnila engine a dočkala se změny režiséra. Trailery na Versus 13 před změnou značky odhalují mnoho prvků, které se objevily v 15: Noctise a jeho družinu, směs „reálné“ architektury a techno-fantasy, invazi do Noctisova království a jeho cestu napříč zemí, aby se spojil se svou snoubenkou Lunafreyou. Projekt však bude zkrácen – včetně vyškrtnutí úvodního aktu, který zobrazoval tuto překotnou invazi – ve snaze zabránit ještě pozdějšímu zrodu.
I když opatrné, chirurgické škrty mohou jistě vést k dotaženějšímu výslednému produktu, v tomto případě operace na záchranu Final Fantasy 15 zanechala velké, viditelné jizvy. Vaše cesta napříč zemí Lucis i mimo ni se mění z lakovaného lesku na hrubozrnnost, občas i v rámci jedné scény. Kvalita je převážně předsazena do dobrodružství v otevřeném světě, které vrcholí ve velkolepém vodním městě Altissia, kde na vás čeká Lunafreya. V první polovině hry si hra vystačí se samotným aktem křižování tichých dálnic v Bentley připomínající Regalii, lapáním po dechu při pohledech – například na obrovský klenutý skalní most, který se otírá o horizont – a následným seskočením z auta a pěším průzkumem.
Ani tady však tato „fantazie založená na realitě“ nezapadá do sebe. Úvodní oblast s vypjatým venkovským podtextem jihu USA představuje karikaturu kultury, prostory plné klasických stánků s jídlem a dunícími country melodiemi, aniž by bylo cítit, že zapadají do širší geografie nebo technologie. Totéž by se dalo říci o Lestallumu, největším městě země, kde se idylické tropické turistické místo dusí pod kouřem chrlící elektrárnou. Lucis je plný prázdninových pohledů, které však nedávají dohromady ucelený obraz.
Půvab hlavního hereckého obsazení tak musí působit jako pojivo. Zpočátku se zdá pošetilé, že Square Enix hodí všechna vajíčka do jednoho košíku a představí kompletní hratelné obsazení od začátku jako statickou partičku bez nových tváří, které by promíchaly dění v průběhu hry. Je to také velmi jednorozměrná skupina, jejíž kvarteto mladých bělochů rozhodně nenabízí něco pro každého, kromě řady širokých osobnostních archetypů: mouřenínský hrdina, přihlouplý sidekick, svalnatý strážce, nerdovský stratég.
Ale naservírování party již pevných (a sympatických) přátel se ukazuje jako nejchytřejší vypravěčský tah Final Fantasy 15, který odhazuje vyčpělou koncepci nesourodých cizinců, kteří se snaží najít společnou věc, a soustředí se na existující pouta. Tón udává úvod plný klukovského vzrušení, zabalený do coververze písně Stand By Me od Bena E. Kinga, která vám nemůže nepřipomenout stejnojmenný film. Noctis a spol. jsou sice starší než děti v dramatu Roba Reinera o dospívání, ale jsou podobně naivní a ohromení světem.
(Obrázek: Square Enix)
Původním cílem je cesta na Noctisovu svatbu, následuje dlouhý víkend plný kempování, lovu, rybaření a jízdy na chocobech. Jistě, jsou věci, které musíte udělat, abyste posunuli děj kupředu: bojovat v hrobkách a získávat magické zbraně a infiltrovat pevnosti Niflheimské říše. Ale jsou to právě drobné momenty – například rybaření na okraji jezera hlídaného dinosaury -, které se pevně drží v paměti. A v žádné hře nebylo rozbití tábora na noc tak zásadním zážitkem. Gladiolus zatlouká kolíky do stanu. Ignis připravuje večeři. Prompto se dělí o své nejnovější fotografie. Vzhledem k postupující hrozbě Impéria je absurdní, že je pro to prostor, ale vystihuje to podstatu party dětí, které si užívají poslední bezstarostný úlet, zatímco jsou hnány vstříc těžké odpovědnosti.
Na druhou stranu se tomuto prostoje dostává tolik pozornosti jen proto, že hlavní události, které by normálně velkolepé RPG přerušily, byly tak nápadně amputovány. Například o pádu svého města Insomnie a zavraždění krále se parta dozví až při čtení ranních novin. Spíše než jako postmoderní převrácení RPG vyprávění to však působí jako úsporné opatření. Stopáž podbarvená šokem a smutkem přechází v okružní misi, jejímž cílem je vrátit se do města a ověřit si, co se stalo, a pak už je to zase dovolená. Následující kapitoly pak přerušují vaši zábavu vystoupeními politiků a armádních velitelů, které neznáte od Davea.
Ano, mohli byste se podívat na Kingsglaive, CGI film vydaný před hrou, který podrobně popisuje pozadí invaze a věnuje těmto aktérům více času na obrazovce. I to však působí jako zoufalé opatření, které má zachytit přelévání z hlavní hry. Kingsglaive ani tak nepřidává příběhu strukturu a kontext (což se úspěšněji daří animovanému seriálu Bratrstvo, dalšímu multimediálnímu spin-offu 15), jako spíše vyplňuje díry. Je to obzvlášť nesourodé, protože při každém načtení hry se objeví hláška, že se jedná o „Final Fantasy pro fanoušky a nováčky“. Protože nic nevypovídá o „pro nováčky“ víc než nutnost dohledávat samostatné filmy a televizní pořady, abyste si doplnili děj.
Ta díra
(Obrázek: Square Enix)
„Opět přichází na pomoc družina, která zaceluje trhliny sólovými výlety, jež se od Noctisova příběhu odvíjejí.“
Největší díra však teprve přijde poté, co v deváté kapitole (z patnácti) dorazíte do Altissie a Noctisův milostný příběh s Lunafreyou je brutálně ořezán dřív, než stihne rozkvést. Odtud se velké dobrodružství mění v jízdu vlakem o třech kapitolách – od otevřeného světa až po samotnou definici linearity. Po cestě sice uděláte několik zastávek, abyste se brodili bažinou a utkali se s niflheimskými vojáky a démony. Ale když se za okny vagonu rozprostírají obrovské plochy otevřené krajiny, je jasné, že jste tlačeni skrz sérii sešitých útržků z původní vize, která by vás jistě nechala prozkoumávat ve volném čase.
V této fázi příběhu už svět podléhá temnotě a zdá se, že se hra hroutí sama do sebe. Nejenže je to nudné, ale je to i zrada toho, co bylo předtím – odměnou každého dobrodružství v otevřeném světě je jistě otevírání se, nikoliv smršťování, jak postupujete. Vskutku, když se díky vymyšlenému mechanismu se psem Lunafreyou můžete vrátit do Lucis před zkázou, máte pocit ovčího uznání. Ale prázdninová nálada je pryč a žádná nostalgie nedokáže vrátit zpět to, co bylo opuštěno. Když sedíte ve vlaku a přemýšlíte o tom, jak se hra vymkla z kloubů, je v tom jistá ironie.
Přesto byla tato sekvence kapitol dodatečně poněkud vykoupena díky epizodám DLC. Opět je to družina, která přichází na pomoc a zaplácává trhliny sólovými výlety, které se odvíjejí od Noctisova příběhu. Rušivé mezery v původní verzi – v neposlední řadě událost Ignisova oslepnutí v Altisii, která zásadně ovlivní dynamiku skupiny – jsou nyní vyplněny obsahem. Epizody nám vlastně ukazují, co nám chybělo: zaměření na klíčové události a příběhové pozadí naší posádky a vítané zpestření během lineárnějších sekvencí. Tedy, ne tolik v epizodě Gladiolus, která je z velké části prodlouženým bloumáním v dungeonech, ale Prompto i Ignis mají co dělat a štědré kousky děje, kterými se mohou prokousat. Zejména Promptovy honičky na sněžném kole a souboje ve střílečce z pohledu třetí osoby ukazují, jak by se hra možná vyhnula zúžení, kdyby více využila schopností jednotlivých postav.
Co však tyto epizody a další přídavky v královské edici 2018 nedokážou, je doplnit hru. Nemohou ani zachránit to, co je nakonec nudným dějovým obloukem o královských pokrevních liniích a proroctvích. Pokud jde o jeho hrozbu konce světa, možná dokonce dojdete k závěru, že Final Fantasy 15 mohla být ještě více zkrácena. Možná by příběh fungoval lépe, kdyby se Noctis a jeho přátelé opravdu jen vydali na stagionovou dovolenou, možná vzbudili odpor mezi venkovany a zapletli se do nějakého místního spiknutí. Možná mohl být padouchem díla Dave. Na druhou stranu bychom si možná měli vážit toho, co jsme dostali, s bradavicemi i se vším všudy. Jak často se v dnešní době stává, že hra takového formátu působí tak improvizovaně, tak neobvykle a tak nemožně se opakuje?
Tento článek původně vyšel v čísle 384 časopisu Edge. Další fantastické články si můžete předplatit přímo zde nebo si vyzvednout jednotlivé číslo časopisu Edge ještě dnes.