„Ahoj! Mám kazetu, kterou chci přehrát.“ Tato dnes již legendární slova pronese David Byrne na začátku koncertního filmu Stop Making Sense z roku 1984 bez jakékoli bravury, čemuž odpovídá i jednoduchá inscenace, v níž hudebník stojí s kytarou na prostém pozadí. Když však začne brnkat do rytmu klasické písně „Psycho Killer“ od Talking Heads, je jasné, že i přes strohou jednoduchost této scény nás čeká něco opravdu výjimečného.
V posledních čtyřech desetiletích není žádným tajemstvím, že film kapely je mistrovským dílem a často je považován za nejlepší koncertní film, jaký kdy byl natočen. V průběhu let se k němu přiblížilo mnoho snímků, od Shut Up And Play The Hits od LCD Soundsystem až po další Byrneův film – American Utopia, ale nic nedosáhlo výšin nastavených tímto zásadním triumfem. Když však běžely titulky při nedávném speciálním promítání nově remasterované edice filmu od A24 v BFI IMAX, došlo mi nové poznání – Stop Making Sense není jen dokonalý koncertní film, ale je to také dokonalý filmový zážitek.
Hořící dům
(Obrázek: A24)
Jak říká Nicole Kidmanová v dnes již nechvalně proslulé reklamě AMC, do kina chodíme „pro kouzlo… smát se, plakat, starat se… pro ten nepopsatelný pocit, který zažíváme, když světla začnou pohasínat a my se dostaneme někam, kde jsme ještě nikdy nebyli“. Nejde však jen o to, ztratit se ve filmu samotném, ale také o sdílení tohoto úžasného zážitku s cizími lidmi, kteří sedí kolem vás. Nakonec je to celé o společenství, protože společně vzlykáme, společně jsme oslněni a společně se smějeme v pohodlí tmy. A tak jsem se sama sebe zeptala – na kterém promítání jsem toto zvláštní pouto pocítila nejvíce? No, odpověď byla jasná jako facka – Stop Making Sense, a to ne jednou, ale hned dvakrát.
Vlastně jsem o tomto filmu neslyšel až do roku 2014, kdy jsem jako student dobrovolně pracoval na 28. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Leedsu. V sobotu jsem dostal za úkol spravovat dveře na jejich celodenní akci s názvem „Once In A Lifetime – A Day Of Classic Music Concerts“. Promítala se řada filmů, včetně 1991: The Year Punk Broke a Awesome: I Fuckin‘ Shot That, a radnice v Leedsu byla kompletně proměněná, aby navodila atmosféru jako na festivalu. Obvyklá místa k sezení nahradila lehátka, zatímco v zadní části se nacházel bar, kde se podávalo i pouliční občerstvení. Po kontrole vstupenek mohli dobrovolníci zůstat na filmy, a tak jsem sledoval, jak se na plátně předvádějí The Beastie Boys, zatímco jsem se vznášel u dveří.
Pak ale začali hrát Stop Making Sense a atmosféra v sále se rázem změnila. Diváci začali zpívat a poklepávat nohama spolu s Byrnem a brzy se židle přesunuly do stran, aby se uvolnil prostor pro tanec. Byl jsem uchvácen nejen samotným filmem, ale i tím, jak dav reagoval – nakonec si někdo všiml, že se houpu v rohu, a vtáhl mě mezi ostatní. Celá radnice se pohybovala v jednotě – bez ohledu na to, kdo jste v té místnosti byli, všichni byli propojeni a sdíleli pocit euforie. Přijde mi laciné nazývat to duchovním zážitkem, možná dokonce náboženským, ale tak to prostě bylo – svaté společenství.
Jednou za život
(Obrázek: A24)
Od té doby si myslím, že ten zážitek byl jednorázový. Tedy, platilo to až do speciální projekce BFI IMAX minulý týden, kdy film Stop Making Sense opět spojil zaplněný sál neznámých lidí. Stejně jako předtím se zpívalo, tančilo a radovalo, protože jsme všichni cítili ohromné nadšení. V jednu chvíli jsem se otočil, abych viděl dvojici teenagerů, kteří seděli za mnou a se slzami štěstí v očích zpívali spolu s písní „Take Me To The River“.
Při sledování filmu Stop Making Sense se zapojují všechny smysly. To je něco, co remaster ještě umocnil a film tak ožil ještě živěji než předtím. Nový zvukový mix umožňuje naladit se na jednotlivé nástroje, pokud chcete, od bicích Chrise Frantze až po baskytaru Tiny Weymouth. Můžete vidět krůpěje potu stékající po Byrneově tváři, když pobíhá po pódiu v tom slavném nadměrném obleku – který na IMAXu nikdy nevypadal větší. Nikdy nezapomenu na moderátora Spikea Leeho, který během Q&A projekce, vysílané z Mezinárodního filmového festivalu v Torontu, vykřikl na zmateného Byrnea dvě prostá slova „tlustý oblek“.
Když jsem minulý týden viděl remaster Stop Making Sense s tím jásajícím davem, připomnělo mi to, o čem kinematografie skutečně je – o pospolitosti. Je to výjimečný film z mnoha důvodů, ale pro mě je to právě ten pocit společenství, který vytváří, a proto si ho musíme vážit – je to čistá kinematografie. Po čtyřiceti letech je stejný jako kdykoli předtím a určitě bude ještě několik desítek let burcovat. A teď – má někdo nějaké otázky?
Stop Making Sense je nyní v kinech IMAX ve Velké Británii a USA. Do běžné distribuce se film dostane 29. září.
Pokud chcete vědět, co všechno ještě tento rok chystá, podívejte se na našeho průvodce všemi nadcházejícími významnými filmovými premiérami roku 2023.