Když jsem poprvé načítal praktickou ukázku hry Avatar: Frontiers of Pandora, byl jsem připraven na to, že se budu cítit trochu ztraceně. Na co jsem ale připraven nebyl, byl gigantický, vzkvétající svět, který mě stejně jako můj létající ikran Carol po většinu času držel zkrátka.
Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z mála přírůstků s otevřeným světem uprostřed seznamu připravovaných her Ubisoftu, dala se rozsáhlá mapa očekávat, stejně jako všechny zvonky a píšťalky, které k ní patří. Mluvím o lore-aktuální floře a fauně, zelených loukách a hustých deštných pralesech a všemožných neuvěřitelných bestiích, které na vás číhají v této vizuálně úchvatné FPS. Když se však snažím zorientovat v zemi hojnosti, znepokojuje mě, že se vývojářům z Massive Entertainment podařilo do příručky otevřeného světa zakomponovat všechny triky kromě toho nejdůležitějšího.
Vítejte v džungli
(Obrázek: Ubisoft)Mimo tento svět
(Obrázek: Bethesda/Motrionresque)
Některé z nejlepších her s otevřeným světem se vyznačují rozlehlými krajinami se zdánlivě nekonečnými možnostmi.
Avatar: Frontiers of Pandora je nádherná hra, ve které se můžete ztratit, a jde to velmi snadno. To není vždy kompliment, protože najít cestu k úkolovým oblastem je díky absenci mapových značek naprostá mise sama o sobě. Právě jsem přistál na Pandoře a instrukce k úkolům mě nasměrovaly „na jihozápad“ od různých míst, o kterých jsem nikdy neslyšel, do oblasti, která se podle mapy zdá být dobrých 6 kilometrů daleko. Pokrčím rameny a rozhodnu se místo toho shánět ovoce.
Možnost ztratit se na Pandoře a nechat se zcela odvést na vedlejší kolej je podle tvůrčího ředitele Massive Magnuse JansÈna „známkou úspěchu v takové hře s otevřeným světem. To proto, že příběh si na vás počká“. V tom se nemýlí – tohle je skutečně masivní akční adventura v otevřeném světě, plná náhodných setkání a přátelských či nepřátelských bytostí, kterými se pohybujete, a díky přetrvávajícímu otisku Assassin’s Creed Mirage mi nevadí, že mám místo minimapy kompas. Nicméně ztratit se v tomto zeleném hřišti natolik, že se snažím najít cestu zpět do oblastí s úkoly, mi připadá jako chybný krok.
Pokud vám nevadí schovávaná při lovení úkolů, samotný svět Pandory může přesto působit ohromujícím dojmem. Fialové tečky zvýrazňují klíčové předměty k prozkoumání, ale rychle se ztratí ve vizuální změti. Oči mi těkají po obrazovce, snaží se a nedaří se mi vnímat všechny ty květiny, barvy, rostliny, listy, stromy, trávu, jezera přede mnou – a počkat, to je dinosaurus?
(Obrázek: Ubisoft)
„Je to velmi reaktivní,“ říká JansÈn o neuchopitelném přírodním světě Pandory. „Tak nějak to tlačí zpátky. Je to všechno nebezpečí a krása, ale také na vyšší úrovni, v Avataru je étos udržitelnosti a péče o matku přírodu. V činnostech, které děláte, je jemnější dotek, a to se promítá do toho, jak se chováte ke zvířatům.“ Chci to všechno vidět a zažít, ale času je během této krátké předpremiéry málo, a tak pokračuji dál za svým prvním setkáním s pandorským zvířetem.
Než vylezu na hřad ikranů a sblížím se se svou rozsáhle přizpůsobivou okřídlenou společnicí Carol, uleví se mi, že jsem našla řešení svých problémů s pohyblivostí na mapě. Létání je ve hře Frontiers of Pandora intuitivní a plynulé, a to i při použití ovládání klávesnicí a myší, a rozhodně se tím změní způsob, jakým budu hru od této chvíle hrát. Je mnohem méně skličující zdolávat divočinu vsedě na ikranovi, ale jakkoli je tato krajina bohatá a živá, ve hře Avatar: Frontiers of Pandora stále hrozí, že se hráč uprostřed ní ocitne v izolaci.
Podivné tlačení a tahání mezi touhou prozkoumat a dostat se na místo úkolu je dezorientující způsobem, který jsem v jiných hrách s otevřeným světem nezažil. Trápení s hledáním cesty a pocit naprosté zmatenosti mě provázejí všude a nedokážu přijít na to, zda je absence vedení za ručičku osvěžující, nebo prostě jen otravná. Ale přinejmenším z hlediska vyprávění se zdá, že je to záměr.
Chytráctví
(Obrázek: Ubisoft)
Přesně jak řekl náš Joe Donnelly ve svém preview z počátku tohoto roku, srovnání Falloutu 4 a Far Cry 3 se píše samo. Frontiers of Pandora sice není postapokalyptickou pustinou minulých počinů vydavatele, ale pro nově napraveného sirotka Na’vi, který se stal zajatcem RDA, za nějž hraji, je stejně mystifikující.
JansÈn popisuje naši postavu jako „dítě dvou světů, ale zcela neznalé [svého] domova“, takže „hráč a hráčská postava jsou na tom stejně jako hráč na čtyřech prstech“, pokud jde o snahu pochopit smysl Pandory. To je jedna z výhod zanedbávání mapových značek v Massive: bez většího vedení si opravdu připadám jako zmatený cizinec, který se potýká s cizím novým světem.
Otevřený svět znamená děj. To znamená kontrolu hráče, to znamená, že si mohu dělat, co chci, a nemusím tančit podle vaší noty, vy zlí tvůrci her.
Magnus JansÈn (Massive Entertainment)
Od samého začátku je to smyslová smršť. 3D prostorový zvuk dává uprostřed vizuálního náporu směrové signály a upozorňuje mě na procházející zvířata nebo blízké nepřátelské drony RDA, které je třeba sestřelit. Několik pokusů a omylů dokazuje, že podivné rostliny, které na Pandoře rostou, mohou být občas užitečné; proběhnutí mračny rychlostních spor poskytuje dočasné pohybové bonusy, zatímco jiné zvědavě sténají a hoří přímo před vaším obličejem. Také mi trvá příliš dlouho, než si uvědomím, že nemůžu na všechno vylézt parkourem nebo že když střílím na dýňové plody, vyrůstají z nich liány, na kterých se můžu houpat a šplhat po nich. Dokážu si představit plynulé pobíhání po listí a přeskakování ze stromu na liánu, když mám dostatek cviku, ale je to dovednost, kterou se mi nepodaří zvládnout za 150 minut.
V Avatar: Frontiers of Pandora se také hojně objevuje řemeslo a vaření a nejlepší na tom je, že skutečně vidíte, jak vaše postava připravuje svá jídla. Jsou to právě tyto drobné momenty, díky nimž se se mnou Avatar spojil, malé intimní každodenní věci, které mi tuto bizarní zemi dělají přívětivější. Tam, kde najdete hrnec na vaření, je obvykle poblíž i stůl na crafting – i když jsem ještě nepřišel na to, jak craftovat munici nebo ji loupit jinde než v opuštěných základnách RDA. To by se samozřejmě ukázalo jako katastrofální.
(Obrázek: Ubisoft)
Venku při průzkumu přírody zjišťuji, že na mě nic neútočí – tak na to útočím. Sleduji, jak se mi vyčerpávají ubývající náboje do šípů a kulek, a jakmile zabiju svůj spravedlivý podíl pravděpodobně neškodných zvířat, vydám se zpět na nedalekou základnu RDA, abych se vydal rabovat. Problémy nastanou až později, když mě konečně čeká těžká bojová mise. Mám rád survival horory, ale neupsal jsem se k tomu, že budu v Resident Evilu šetřit municí. Po sestřelení pouhých dvou z pěti vrtulníků, kdy mi přístup „stříkej a modli se“ z mého SMG moc nepomohl, mi došly náboje a musím s Carol utéct, abych si udělal zásoby. Stačí říct, že jsem byl víc než trochu rozladěný, že jsem si některé z techničtějších bojových prvků – kouřové granáty, dvě různé sady luků a šípů a samopal – vyzkoušel až po téměř skončeném praktickém sezení.
Avatar: Frontiers of Pandora se rýsuje jako jeden z nejambicióznějších počinů Ubisoftu. Její těžké zbraně, filmové budování světa a detailní zvuky odpovídají tomu, co byste mohli očekávat od vydavatele Far Cry. Její průzkumné systémy však postrádají vybroušenost a smysl pro identitu, v něž jsem doufal. Můžu říct, že by bylo snadné trávit hodiny procházením nekonečné džungle, ale moje obava stále trvá: může to bez větší struktury odvádět pozornost od zastřešujícího příběhu? Možná, a o to tak trochu jde.
„Je to horská dráha, je to autorské, je to nádherný vlastenecký příběh se zvraty a skvělými hereckými výkony, skvělými postavami a skvělými kulisami,“ říká JansČn. „Ale otevřený svět znamená děj. To znamená kontrolu hráče, to znamená, že si můžu dělat, co chci, a nemusím tancovat podle vašich not, vy zlí tvůrci her, kteří mě chcete dostat na koleje,“ směje se. „Tahle kombinace je pro mě kouzelná.“
Nejlepší akční hry od Far Cry po Fallout vás udrží na nohou.