Spisovatel Rick Remender a jeho spolutvůrce Death or Glory, výtvarník Bengal, se znovu spojují v dystopickém sci-fi eposu s názvem Napalm Lullaby. Za tímto sugestivním názvem se skrývá svět, kde kult zasvěcený novému mesiáši hromadí zdroje v kopulovitých městech, zatímco lidé venku bojují a hladoví.
Pokud vám to vzhledem k současnému ekonomickému diskurzu zní trochu jako něco blízkého, není to náhoda, protože mnohovrstevnatý sci-fi děj Napalm Lullaby odráží mnohé Remenderovy vlastní obavy z reálného světa optikou budoucnosti, kde jsou některé z nejhorších obav lidstva dovedeny do extrému.
Newsarama s Remenderem hovořila o Napalm Lullaby #1 ještě před jeho vydáním 13. března a zjišťovala, jaké to je psát o dystopii postavené na strachu z vlastního moderního světa a jak navázat trvalé umělecké partnerství, jaké navázal s Bengalem.
Máme pro vás také první pohled na některé stránky a obálky z Napalm Lullaby #1.
(Obrázek: Giant Generator)
Newsarama: Ricku, nejdřív chci říct, že se mi Napalm Lullaby #1 opravdu líbilo.
Rick Remender: Je to pomalý příběh se spoustou tajemných políček, takže to se hezky poslouchá. Jsi jeden z prvních pěti lidí, kteří si ho přečetli. Pro mě je to všechno úplně nový přístup, nechat tu věc tak trochu dýchat. Součástí mého dřívějšího školení, když jsem pracoval u Marvelu, bylo, že člověk musí opravdu prodat všechno najednou a všechny informace předat jako první.
Právě teď pracuji na vývoji jedné ze svých starších knih do podoby televizního seriálu, který byl poslán do pilotního dílu, a když jsem se díval na staré dialogy, říkal jsem si, aha, pořád jsem psal, jako by vám první číslo muselo říct všechno. Byla to opravdu zajímavá zkušenost, protože jsem se od toho hodně vzdálil. Teď dávám přednost takovému vzdušnému tajemství, do kterého vás snad přivede vizuální stránka a zajímavý háček – ale ještě chvíli vám nebudu prozrazovat příliš mnoho informací.
Budování světa bylo zajímavé, působilo velmi organicky. Něco, co mi přijde zajímavé, je způsob, jakým se tento příběh noří přímo do témat, která se v našem reálném světě cítí velmi aktuální, a to velmi dystopickou optikou. Díky čemu vám Napalmová ukolébavka připadala jako ta správná kniha právě pro tuto chvíli?
No, vyrostla z několika věcí, které jsem dlouho rozvíjel. Mám márnici nápadů, ke kterým se stále vracím. V tuto chvíli má sedm milionů stran [smích]. Takže se tam probírám a hledám věci, které mě nadchnou. Někdy je to nápad, který jsem vyhrkl v roce 2010 a který se smísí s nápadem ze současnosti.
A najdu způsob, jak udělat to, co vždycky hledám na začátku, tedy něco, co zoufale chci říct o svém osobním životě, co jsem zažil, o čem chci psát; něco, co pozoruji v realitě nebo co vidím ve světě ve větší společnosti, ve které žijeme; a pak něco opravdu vizuálního a zajímavého.
(Obrázek: Giant Generator)
Takže to, co jsem původně napsal na hřiště pro Napalm Lullaby, se původně jmenovalo The Magnificent Leader. Byl to příběh o tom, kdyby se nějaký pošahaný kult, něco jako sekta typu Jima Jonese, dostal k dalšímu mesiášskému dítěti. A byl to zajímavý nápad, nějakou dobu existoval v mé márnici. S Bengalem jsme na něm dokonce začali pracovat ještě před naší další knihou Smrt nebo sláva, protože v té době pro mě bylo o něco vzrušující mluvit o erozi americké dělnické třídy.
Ale pak jsme kolem toho zase kroužili, protože háček, který mě opravdu zasáhl, byla myšlenka morální autority a představa, že nyní vidíme, jak tato morální autorita vychází z politických a náboženských spekter – každý má morální autoritu a ty raději dělej, co ti říká, a raději se zařaď do řady.
To se mi líbilo, protože to tak dobře zapadalo do této myšlenky, že jedna z těchto takzvaných morálních autorit má moc vnutit to světu. A to by bylo něco, co by bylo zajímavým jevištěm, na kterém by se dal vyprávět příběh. Nedokázal jsem se v tom zorientovat, dokud jsem si neřekl, aha, no tak to skočíme v čase do budoucnosti a budeme se zabývat několika nemanželskými dětmi toho mesiáše, které měly být zabity, když se narodily, ale nebyly, a teď mají nějaké vlastní pravomoci. A nyní se vydají napravit nebo napravit svět, do kterého se narodili.
Moje děti jsou generace Z a budou mluvit o změně klimatu. A já si uvědomím, víte, že věci, o kterých generace X křičela a které nikdo neposlouchal – především klimatické změny a jaderný armagedon -, vidím teď u svých dětí strach, že se to stane jim. A tak se pak pro mě ten příběh stal velmi důležitým a uvědomil jsem si: Dobře, to stojí za to udělat.
(Obrázek: Giant Generator)
Jaké to je psát o dystopické budoucnosti, která docela přímo vychází ze světa hodně podobného tomu našemu, a zároveň sledovat, jak jsou některá semínka dystopie skutečně zaseta všude kolem nás?
No, je to vzít takovou tu morální autoritu, kde internet umožnil každému hlasu vytvořit si svou verzi morální autority, a smíchat ji se strachem z ekonomické nerovnosti. Víte, během let, kdy jsem byl punkrockovým dítětem, a když jsem o tom celý život četl, je to zvětšující se propast. A civilizace nemůže existovat, nefunguje, když všechny peníze drží jedno procento, což je dnes už tak trochu otřepaná myšlenka.
Ale když se příjmová nerovnost stane takhle velkou propastí, začnete – v Americe je spousta míst, kam jsem jezdíval s rodinou na výlety, kde jsem zastavoval u McDonalda nebo tak, a teď se to místo rozpadá. Vidíte, jak Amerika mezi městy docela vážně upadá.
A to je velká část toho všeho. Ve světě Napalmové ukolébavky mají Velkolepý vůdce a jeho kult nádherná kopulovitá města a uvnitř jsou křišťálové katedrály, čistý vzduch, voda, jídlo, nákupy, donáškové služby, všechno, co si dokážete představit. Ale abyste získali vstup, musíte přísahat věrnost a musíte přijmout diktát morální autority a nakonec se té věci oddat, abyste se stali součástí té vyšší třídy, zatímco zbytek světa žije v chatrčích kolem měst.
A opět jde o tyto tři věci: svět, ve kterém žiji, něco osobního a něco, co je vizuální. Tohle všechno splňuje. Rodina mé matky je velmi nábožensky založená a já jsem byl vždycky ta černá ovce, protože jsem na nic z toho nedokázal přistoupit. Myslím, že generace X má v sobě skutečnou antiautoritářskou tendenci, která může být pozitivní i negativní. A myslím, že pokud jde o morální autority, velmi váhám, jestli mám vstřebat, aby mi někdo něco diktoval.
(Obrázek: Giant Generator)
Dokážu vstřebávat myšlenky, dokážu intelektuálně debatovat, dokážu je promýšlet, dokážu dojít k vlastním závěrům. Ale nechává vás to téměř bez vody a bez domova. A být unášen a bez domova, intelektuálně jako spisovatel, je podle mě dobré, protože vás to trochu oddělí od vynikající společnosti a umožní vám to podívat se na ni z vnější perspektivy, což je hodně z toho, co dělá moje sci-fi.
Chci se zeptat na váš pracovní vztah s Bengálem. Jeho výtvarné umění je prostě fantastické a působí naprosto hladce se scénářem. Jak se vám daří navázat tak silný vztah s výtvarníkem? Vstupuje do toho vaše vlastní umělecká minulost?
Jistě. Podívejte, jsem skvělý umělecký ředitel, protože jsem výtvarník, vím, co se může na panel vejít, můžu pomoci navrhnout loga, můžu pomoci navrhnout postavy. Na všech těch věcech se podílím. Všechny knihy Giant Generatoru mají mou pečeť, stejně jako vizi a hlas výtvarníků. A vždycky k tomu přistupuji tak nějak ve spolupráci.
Ne všechny tyto věci vedou k dlouhodobé spolupráci. To je prostě taková chemická směs. Takže si s Bengálem prostě rozumíme. Prostě si rádi povídáme o příbězích. Když mu něco navrhnu, je nadšený a nemůže se dočkat, až to nakreslí. To je vše, co hledáte.
(Obrázek: Giant Generator)
Několik let jsem vyučoval animaci a sekvenční umění na Akademii umění v San Francisku a můj student, který se později stal jedním z mých nejlepších přátel a který se stal uměleckým ředitelem ve společnosti Bungie, kde vytvářel Destiny a Marathon, mi dal jednu z Bengalových knih o umění. To bylo v roce 2003, 2004. A já si říkal, že je to geniální. Nakonec jsem ho oslovil a promluvil si s ním o spolupráci.
Jediné, co můžete udělat, je zapojit se, uzavřít dohodu, kde je to naprostá spolupráce, kde je vlastnictví půl na půl a každý má slovo. O budoucnosti majetku může rozhodnout naše sehranost, to, jak spolu budeme vycházet a jak budeme podnikat. Myslím, že mít takovou moc a řídit věci tak trochu punkrockovým způsobem mi ne vždy vyhovuje. Může to ztěžovat podnikání.
Ale když to funguje a máte takové partnerství, funguje to krásně. To je důvod, proč se pouštíme do komiksů, pracovat s opravdu talentovaným a dobrosrdečným a chytrým člověkem a strávit roky života vyprávěním příběhu, na kterém vám záleží, malé části populace.
Přečtěte si nejlepší hororové komiksy všech dob.