Dostáváme se na vrchol strašidelné sezóny a pro ty, kteří toužili po hororové komiksové lahůdce s několika triky v rukávu. Titul Ďábel, který nosí mou tvář (The Devil That Wears My Face) scenáristy Davida Pepose a výtvarníka Alexe Cormacka z nakladatelství Mad Cave je děsivým a dráždivým překvapením.
Ďábel, který nosí mou tvář, podpořený silnými recenzemi a ohlasy, podrápe specifické svrbění fanoušků akce i hororu a spojuje napětí z výměny těl jako v komiksu Face/Off s hororem z Vymítače ďábla, to vše zabalené do jedné z nejlepších hororových kreseb, které jsou momentálně na stáncích k dostání.
Po vydání prvního čísla Ďábla, který mi nosí tvář jsem měl možnost promluvit si se spisovatelem Davidem Peposem a proniknout nejen do podstaty příběhu a jeho historického zasazení, ale také do Davidových styčných bodů v hororovém žánru a samozřejmě do mrazivé kresby Alexe Cormacka.
(Obrázek: Mad Cave Studios)
George Marston pro Newsaramu: Davide, známe se docela dobře a občas se bavíme o tvé autorské tvorbě. Vím, že už nějakou dobu chceš vyprávět hororový příběh. Proč byl Ďábel, který nosí mou tvář tím správným projektem, kterým jste se v tomto žánru začal zabývat?
David Pepose: Do hororu jsem se pouštěl po malých kouscích. Napsal jsem povídku do hororové antologie Divadlo nočních můr a jednu do knihy Cthulhu se těžko zaklíná. A na začátku tohoto roku jsem napsal ročenku Hulk ve stylu found footage. Ale chtěl jsem udělat něco většího v hororovém žánru. Moje první dvě knihy byly kriminálky. Pustil jsem se do fantasy, sci-fi, a dokonce i do komiksů pro všechny věkové kategorie se svou samizdatovou knihou Roxy Rewind, takže horor mi připadal jako chybějící kousek.
Takže asi před dvěma lety mě Mark London a Chris Fernandez z Mad Cave zahnali do kouta na newyorském Comic Conu a řekli: „Opravdu chceme, aby ses k nám připojil v Mad Cave. Máme spoustu tvůrců, kterých si opravdu vážíš, kteří se k nám připojí, jako Cullen Bunn, Steve Orlando a Chris Sebela.“ A tak jsem se rozhodl, že se k nim připojím. Jakmile jsme si začali povídat, všichni jsme tak nějak rychle tíhli k Ďáblu, který nosí mou tvář.
Pro ty, kteří knihu neznají, Ďábel, který nosí mou tvář je příběhem otce Franca Vieriho, vatikánského kněze z 18. století, který se potýká s hlubokou krizí víry. Když ho jeho nadřízení ve Vatikánu pošlou do Španělska, aby provedl exorcismus na šlechtickém synovi, rituál se zvrtne a Vieri se ocitne uvězněný v cizím těle, zatímco Vieriho tělo unesl biblický démon známý jako Legie. Vieri tak bude muset sáhnout hodně hluboko do kapsy, pokud chce uniknout ze současné situace a získat své tělo zpět dříve, než ďábel spálí Řím.
(Obrázek: Mad Cave Studios)
Pro mě je na tom vzrušující to, že se můžu pustit do hororu, ale také aspekt výměny těl je něco, co jsem chtěl už nějakou dobu použít. Líbí se mi, jak jsou tyto příběhy nakonec strukturované, kdy máte dva protagonisty, jejichž příběhy jsou paralelní, nejsou vždy ve stejné místnosti, ale je nevyhnutelné, že se navzájem ovlivňují, a pak je vyvedete z jejich oddělených koutů a začnou létat jiskry. Takže ano, byla jsem opravdu nadšená, že jsem mohla takříkajíc spojit čokoládu a arašídové máslo dohromady a opravdu si odškrtnout dvě velké věci ze svého seznamu a spojit je do jednoho opravdu zábavného příběhu.
Jedna věc, která je pro mě na tomto příběhu opravdu zajímavá, je, že je velmi zakotvený v katolicismu, zejména v historii katolicismu v určité době. Jste praktikující Žid, jak hluboko jste se kvůli tomuto příběhu dostal do králičí nory katolicismu? Jak jste našel způsob, jak se spojit s náboženstvím, které nepraktikujete?
Chlapče, víš, je to jedna z těch věcí. Vždycky si dělám legraci, že židovský pocit viny a katolický pocit viny si opravdu rozumí, docela dost se překrýváme. A jsem zasnoubená s někým, kdo byl vychován jako praktikující katolík, takže jsem strávila spoustu času konzultacemi s ní a s mými příbuznými, kteří všichni chodili v dětství do katolické školy, a snažila jsem se ujistit, že to chápu správně.
Ale také jsem hodně zkoumala žánr exorcismu, věci jako The Exorcist, The Haunting of Emily Rose, The Autopsy of Jane Doe, dokonce i The Possession s Jeffrey Dean Morganem, což je židovský příběh o posedlosti. To mi přišlo jako zábavný přesah.
Šlo o to, že jsem se opravdu chtěl naučit rozdíly mezi judaismem a katolicismem. Samozřejmě kromě těch zjevných. Ale věci jako to, jak lidé komunikují s církví a mezi sebou v kontextu svého náboženství, to byl pro mě zajímavý bod rozhovoru doma se snoubencem, dozvědět se víc o výchově toho druhého. Opravdu jsem se hodně spoléhal na to, že mě bude kontrolovat.
(Obrázek: Mad Cave Studios)
Také jsem hodně pátral po historii samotné katolické církve, a to až k jejím počátkům. Nakonec jsme jako časový rámec příběhu zvolili 40. léta 19. století, protože to je skutečný tlakový bod v dějinách církve. Papež Klement byl skutečný papež, byl slepý a upoutaný na lůžko, církevní záležitosti vyřizoval od svého lůžka. Církevní finance byly v troskách. V římském ghettu vypukla vřava. Připadalo mi to jako pěkný okamžik pro stavbu lešení ze sudu s prachem.
Je zajímavé, že jsi zmínil všechny ty filmy o vymítání, protože mám pocit, že mezi nimi jsou některé společné vizuální tropy, které sice přebíráš, ale zároveň máš díky Alexi Cormackovi, který dělá veškerou výtvarnou stránku od tužek po barvy, velmi unikátní a působivou vizuální stránku. Jak úzce jste spolupracovali při vývoji vizuální podoby Legionu? Odkud se vzala inspirace?
S Alexem spolupracujeme hodně. Bavíme se o každé stránce, o každém návrhu. Bylo opravdu zábavné se s ním vracet k návrhům postav. Ale co se týče vizuálního slovníku pro Legion, padouch díla, je složeninou 1000 démonů. A tak mě napadlo, že skvělý způsob, jak to znázornit, by bylo, kdyby na vás všechny ty oči zíraly ze samotného jeho stínu.
Alex s tím odvedl skvělou práci. V minulosti mluvil o tom, že nechce, aby to vypadalo jako hromada vykulených očí, takže se velmi snažil, aby se to nestalo.
Tato kniha je také takovým degustačním menu hororu. Kromě samotné akce a zlovolnosti jsme schopni přihodit i násilí a body horor. Teď mi posílal stránky, u kterých jsem ani nečekal, že budou mít děsivou sekvenci.
Alex je v této knize prostě na vrcholu svých sil. A když vidím, jak se s takovým nadšením pouští do tématu, zejména do historických prvků, stejně jako do hereckých výkonů a nálady, je pro tuto knihu opravdu dokonalým spolupracovníkem. I kdyby Ďábel, který nosí mou tvář, neobsahoval žádné dialogy, řekl bych, že stojí za to zaplatit vstupné už jen proto, abyste viděli, jak Alex opravdu napíná své svaly.
Mluvili jsme o stránce příběhu o výměně těl, ale co je na exorcismu a posedlosti tak specificky přitažlivého? V čem vidíte mrazivé jádro tohoto konceptu?
(Obrázek: Mad Cave Studios)
Myslím, že mrazivé jádro spočívá v tom, že už nemáte kontrolu nad vlastním tělem a že na místě řidiče sedí zlovolná entita. Je to trochu jako sledovat, jak někdo jiný bezohledně řídí auto a je mu jedno, koho nebo co srazí. Ale místo auta je to vaše tělo a vy nemáte žádné vlastnictví nad tím, zda z toho vyjdete celí.
To a ta krutost. Jde o krutost, ať už je to krutost k hostiteli, nebo ke komukoli v jeho okolí. A tento sadismus se internalizuje se samotnou posedlostí.
Myslím, že to je asi hlavní rozdíl této knihy oproti většině exorcistických fikcí, že ve spoustě exorcistických příběhů nemá démon důvod hrát si na rafinovaného. Démon si dává záležet na tom, aby lidé věděli, že je v těle této osoby. V tomto příběhu však sledujeme, jak se tento démon ocitá ve výsadním postavení v těle této osoby, která má shodou okolností hodně citlivý přístup. Bylo by snadné protrhnout celou řadu nevinných kolemjdoucích, ale v tomto případě má Legion oči pro větší kořist.
Tato myšlenka, že démon si vezme nejen vaše tělo, ale i váš život a dělá si s ním, co chce, je obsažena už v názvu knihy Ďábel, který nosí mou tvář. Když už jsme u toho, moc se mi líbilo vypuštění názvu v dialogu. Přišlo mi to jako přitakání širšímu hororovému žánru a jeho známým tropům. Nakolik si uvědomujete, že tuto knihu nelze vnímat jen jako hororový komiks, ale jako příběh přímo z hororového žánru?
Určitě. Už ten název je tak dramatický. Myslím, že v poslední době je trendem dělat takové delší, trochu květnatější názvy. Z některých koutů jsem slyšel, že to zlepšuje SEO, nevím. Myslím, že to prezentuje náladu. Viděl jsem už dost takových názvů, tak jsem si řekl, že by bylo fajn něco takového udělat.
Ale když mám tak květnatý název jako „Ďábel, který nosí mou tvář“, měl jsem pocit, že ho musíme někam do scénáře vrazit. Myslel jsem si, že to bylo opravdu pěkné tlačítko pro to první číslo, aby se opravdu ukázalo, že Vieri je teď opravdu v tom, a aby se přineslo nějaké pochopení toho, co ten název opravdu znamená.
Nemyslím si, že bych se nějak zvlášť rafinovaně vyjadřoval o svých vlivech, ale jde o to, že je tolik lidí, kteří si to prohlédnou hned na stáncích, protože si řeknou: „Aha, exorcistický komiks, chci si přečíst exorcistický komiks,“ nebo je upoutá Alexova hlavní obálka nebo variantní obálka Maana House. A když si to přečtou, zjistí, že je to taky něco jako Face/Off nebo tak něco. Takže ano, byl to hezký způsob, jak posílit celý koncept, pokud jste to předtím nepochopili.
(Obrázek: Mad Cave Studios)
Známe se už dlouho, sledovali jsme spolu hodně filmů a četli hodně komiksů a něco, co o tobě vím, je, že máš vlastně poměrně vysokou laťku pro horory. Co pro tebe dělá opravdu skvělý hororový příběh? Co staví hororový příběh vedle příběhů jiných žánrů?
Páni, to je skvělá otázka. Víš, myslím, že pro mě je to o hrozbě. Působí to obzvlášť niterně? Je to něco, co v hlavních postavách vyvolává skutečný pocit hrůzy a strachu?
Myslím, že je také dobré mít hlavní postavu, do které se můžete promítnout. Můj nejoblíbenější horor všech dob je 28 dní poté, protože tam je vidět nejen to, že jsou ty postavy vyděšené k smrti, ale také proč.
Často také oceňuji horory, které jsou trochu pomalejšího ražení, které budují ten pocit nálady a napětí. Třeba Moucha s Jeffem Goldblumem. Ten film miluju.
To je jeden z mých nejoblíbenějších.
Víš, ten film se prolíná mnoha žánry. V jádru je to body horor. Ale je tam i něco jako pulp sci-fi a dokonce i velmi chlípný, trochu erotický žánr. Mám rád horory, které mají velký švih, ať už jde o témata, nebo o jejich podání.
Na hororu jako žánru je pro mě skvělé, že je to možná ten nejpružnější žánr. Myslím, že sci-fi je často těžké zaškatulkovat, protože může být velmi neurčité, nebo může být tak trochu ornamentální. Ale horor může být samostatnou záležitostí, nebo může být tak trochu čokoládou s burákovým máslem s jakýmkoli jiným žánrem. A existuje tolik různých tónů, ať už jde o plíživou hrůzu, nebo o plnou atmosféru jatek a gore.
Myslím, že na filmech 28 dní poté a Moucha je zajímavé to, že oba jsou horory, jejichž jádrem jsou velmi lidské vztahy. Můžete z nich vyjmout hororové prvky, a přesto je to příběh plný lidských dramat. Jak to přenesete do filmu Ďábel, který nosí mou tvář?
Skvělá otázka. Myslím, že je to opravdu příběh o vztazích. Je tu Vieri a jeho mentor, kardinál Pentecost, který je hlavou kardinálského kolegia, této významné autority ve Vatikánu. Vieri, který se po exorcismu vrátí tak změněný, bude velkým sporným bodem v politice Vatikánu.
Je tu také Maria, ošetřovatelka z Castillo de Lazarus, kde je Vieri momentálně vězněn, která se v průběhu knihy stane Vieriho páteční galérkou. Je zamilovaná do Santiaga, muže, v jehož těle je Vieriho vědomí uvězněno, a jako jediná mu věří.
(Obrázek: Mad Cave Studios)
A do Santiaga si také rýpneme. O co tomu chlapovi jde? Jak se vůbec stal posedlým? Velmi důležitou roli v příběhu bude hrát i jeho otec Hugo, který je uvězněn v synově těle. Ta představa je pro Huga pobuřující a urážlivá. Než se tedy Vieri a Maria postaví Legii, budou se muset dostat přes Huga.
Když se tedy podíváme na druhé číslo, nechceme nic spoilerovat, ale co myslíte, že lidem opravdu způsobí husí kůži?
Ach jo, tohle je velké číslo. Lidé si uvědomí, že si s touhle knihou nehrajeme. Budete si muset počkat, abyste viděli, co přesně se děje, ale jsou tam momenty, kdy je Legion naprosto zvrácený. Myslím, že to jsou moje nejoblíbenější momenty. [smích]
Co se týče samotného příběhu, struktury toho všeho, Legion a Vieri nejsou vždy na stejném místě ve stejnou dobu. Ale držet je od sebe je jako snažit se udržet magnety od sebe, cítíte, jak se snaží vrátit k sobě. Takže až se to nevyhnutelně stane, druhé kolo nebude vypadat jako kolo první. A myslím, že nebudu moc spoilerovat, když řeknu, že bude i kolo třetí.
Co byste chtěl, aby fanoušci ještě věděli o knize Ďábel, který nosí mou tvář?
Pokud jste fanoušky Vymítače ďábla, Tváří v tvář, Hraběte Monte Christa a podobných příběhů, tak si Ďábla, který nosí mou tvář, určitě zamilujete. Myslím, že jde o opravdu zajímavý úhel pohledu, protože jsme schopni k příběhu o vymítání ďábla a posedlosti přistupovat tak trochu akčně a přitom nešetřit hrůzou a děsem. A je tu také historický úhel pohledu.
A samozřejmě, Alex Cormack skutečně odvádí svou nejlepší práci v kariéře. Myslím, že je jedním z předních hororových tvůrců své generace. Opravdu se to nepodobá ničemu jinému, co je na stáncích.
Přečtěte si o nejlepších hororových komiksech všech dob.