Je hraní Armored Core 6 zábavné? Zeptejte se mě teď, když jsem měl odpoledne na to, abych se vyřádil na jeho pustinných bojištích, a já bych nejistě odpověděl „ano?“, než bych spěšně vychrlil řadu výhrad a výhrad. Překvapivá ambivalence u tak přístupného herního nápadu, jako jsou „velcí roboti“, ale nemůžu říct, že bych se občas nebavil. Umlátit rozzuřenou pračku k smrti čtyřmi zbraněmi najednou je těžké, a předpokládám, že se do tohoto světa chci vrátit, už jen proto, abych se se svými pocity z něj popral trochu víc.
Mecha? To skoro neznám!
(Obrázek: FromSoftware)
Vždycky jsem se považoval za velkého fanouška společnosti FromSoftware, ale to výhradně z doby po vydání hry Soulsborne, a tohle bylo moje první skutečné setkání s úctyhodnou sérií Armored Core, která se poprvé objevila v roce 1997. Takže ano – mluvím za nezasvěcené, ne za veterány botbusterů. Bez jakýchkoli skutečných očekávání jsem dostal k dispozici prvních několik hodin Armored Core 6 a ano, cestou jsem více než několikrát zemřel. Nevím, jestli ty předchozí hry v sérii byly milosrdnější, ale FromSoftware má teď zjevně reputaci, které musí dostát, takže nečekejte, že Armored Core bude něžným objetím po fackovacích panácích z Elden Ring.
A nečekejte ani, že emocionální investice do příběhu bude tím, co vás touto výzvou protlačí, protože příběh AC6 zatím působí jako podivně chladná vypalovačka. Hrajete za Pilota 621, žoldáckého mechaře na vzdáleném světě Rubikonu, kde se odehrává… Nějaký konflikt, a upřímně řečeno, to je asi tak všechno, co jsem teď ochoten k záznamu dopustit. Upřímně řečeno mi to nepřipadalo nijak zvlášť důležité, zvlášť když se zdá, že v prvních misích se vaše postava pohybuje sem a tam mezi všemi různými stranami podle toho, kdo vám v poslední době poslal výplatu. Vyhodíte do povětří těžební loď, když vám za to korporace zaplatí, pak si vás někdo najme, abyste zničili průser korporace, a tak to jde pořád dokola.
Všechno je to velmi neosobní a nepříliš přesvědčivé jako syrová zápletka, zvlášť když uvážíme, že je to všechno podáváno prostřednictvím zvuku a lidské tváře nejsou ani na okamžik vidět. Jediný moment, kdy jsem se přistihl, že se probouzím z událostí, byla ponurá, i když efektivní mise, kde máte za úkol zničit vyspělého nepřátelského mecha – ale až po zahájení útoku zjistíte, že ho pilotuje nějaký vystrašený mladší inženýr, který má sotva řidičák. V důsledku toho jste nuceni poslouchat jeho nářky o pomoc, i když ho proměníte v ohořelé kosti a šrot. V takových momentech působil Armored Core 6 svým pocitem odtažitosti občas záměrně, dojemně odlidštěně – ale byly to bohužel jen úderné momenty v širším, mdlejším příběhu. Po světech Dark Souls a Bloodborne, které uchvátily představivost, jsem se asi nemýlil, když jsem doufal ve víc.
Robot stoupá
(Obrázek: FromSoftware)
Přesto je tu veškerá tato zápletka jen proto, aby posloužila tomu, na čem tvůrcům evidentně záleží víc – totiž velkým robotím pumelicím. Hratelnost je rozdělena do misí vybíraných z vaší základny spolu s nepovinnými souboji v aréně a nechybí ani rozumná variabilita, včetně bossů sestávajících ze všech možných příchutí předimenzovaných válečných strojů, na které si vzpomenete. Jsou to také pěkně tuzí bossové, zejména jeden proti bossovi s obručí raketometů kolem sebe. Hra jde v mnoha momentech do plného kulového pekla a já jsem si často vzpomněl na Returnal, kdy jsem se vrhal na všechny strany, abych se vyhnul přívalu neúprosných střel ze všech stran.
S ohledem na to řeknu, že pohyb působí docela svižně, alespoň pokud nemáte vyčerpanou výdrž. Na souši rychle kloužete jako na kolečkových bruslích, téměř vždy jste nejrychlejší a nejhbitější věcí na jakémkoli bojišti, přičemž spoléháte spíše na úhyb než na odolnost. Nemůžeš létat donekonečna, ale můžeš se vznášet a létat vzduchem slušnou dobu, než budeš muset přistát a nabrat dech. Navíc je tu raketový vzdušný náboj pro zmenšování vzdáleností, jehož používání je velmi uspokojivé, kdy se řítíte hřmotně vpřed a prakticky cítíte, jak vám po cestě G-síla rozvlní rty. Zjistil jsem, že pohyblivost a ovládání jsou silnou stránkou hry Fire of Rubicon, a to více než souboje, které byly poněkud rozporuplné.
Rock ‚em nebo, alternativně, sock ‚em
(Obrázek: FromSoftware)
Můžete si upravit prakticky jakoukoli část svého mech obleku, mezi misemi si v garáži pohrát s detaily, ale hlavně si na něj můžete nalepit hned čtyři zbraně nebo části vybavení – do každé ruky standardní pistoli nebo zbraň na boj zblízka a na každé rameno něco trochu pikantnějšího, jako třeba energetický štít nebo raketomet. Řítíte se kolem sebe a rozpoutáváte smršť výstřelů z děla, máchání mečem a raketových náloží, ale zbraně nemají příliš dobrou zpětnou vazbu a jejich používání není vždy zvlášť poutavé. Moje švihy mečem neustále prolétávaly nad hlavami nepřátel kvůli sebemenšímu výkyvu v úrovni terénu a navzdory mnoha kombinacím náloží jsem nikdy nezjistil, že by se moje skutečná strategie musela byť jen trochu měnit – totiž mrskat sebou a nikdy nepustit tlačítko střelby z ruky. Přizpůsobení je skvělý nápad, ale jednotlivé buildy nepůsobí nijak zvlášť odlišně, alespoň v raných fázích hry, které jsem měl možnost zažít. Možná – doufejme – se to později změní.
Zjistil jsem, že pohyblivost a ovládání je silnou stránkou Fire of Rubicon, a to více než boj, který byl trochu rozporuplný.
Kromě toho jsou tu jen některé zvláštní designové volby, z nichž některé jsou dobré a nápadité, ale některé působí jako primitivní chyby nehodné tak vyspělého studia. Pro začátek, průměrný nepřítel může být stejně dobře překližkový terč, protože má takovou účinnost, že snadno prorazíte standardní síly. Člověk by si myslel, že vás to připraví na zážitek ze silové fantasy, ale pak bossové přiloží kladivo k dílu, obtížnost nepravidelně stoupá a vy máte pocit, že vás nic z toho, s čím jste dosud bojovali, nenaučilo, jak si poradit se skutečnou hrozbou. Navíc, když všechno vypadá jako skládka na nožičkách a HUD na vás chrlí informace, můžete rovnou předvídat vzorce nepřátelských útoků pomocí balíčku tarotových karet.
(Obrázek: FromSoftware)
Když se podíváme o krok zpět, jsou tu momenty, kdy se vše spojí dohromady. Raketový skok nad Sirem Killalotem, při němž se do všech stran rozletí lasery a rakety, pak sklouznutí z dráhy výstřelu z děla a rozseknutí útočníka z boku energetickým mečem vejpůl, pak náhlý let k novému cíli s řvoucími přídavnými spalovači… to je docela cool. Jak by taky ne? A občas hra vypustí nepovinného minibosse, kterému se můžete buď vyhnout, nebo s ním bojovat za větší odměnu, což je prvek, který se mi moc líbí. Fires of Rubicon má přiměřeně dobré jádro – ale kolem něj je několik vratkých designových rozhodnutí, která ho prostě příliš často brzdí, než abych z něj mohl být zcela nadšený. V závislosti na tom, co s tímto jádrem udělá výsledná hra, se může povýšit na něco docela zábavného, nebo se řítit střemhlav do šrotu.
Pro další vesmírné odysey si přečtěte ty nejlepší sci-fi hry, které jsou právě teď k dispozici!