Bard hranic. Takto jsem Wylla pojmenoval ve své poslední hře Baldur’s Gate 3. Když jsem usedal ke svému prvnímu multiplayerovému stintu ve hře, kterou nyní znám jako Astarionův… no, hřbet, věděl jsem, že pokud chci nový neotřelý zážitek, musím některými věcmi zatřást. Můj lék na nudu? Konečně si zahrát jednu z tříd, na kterou jsem si nikdy předtím netroufl, ale trochu jinak. Vstupte: Wyll Ravenbard.
V předchozích uloženích jsem multiclassoval Čepel a zjistil jsem, že paladin-warlock je obzvláště efektivní pro můj Wyllův origin run. Ale tento podnik je trochu jiný: opět jde o origin postavy, ale hraji ho se svým starším bratrem. Jako hlavní postavu si vybírám Lae’zel, zatímco Zack si obuje lahodně vypadající magické boty jisté Gale z Waterdeepu (ne nepodobné Heather Wald z GR+). Při levelování Wylla těsně před jednou z mých nejméně oblíbených bitev prvního aktu však bratr pronese nevybíravou poznámku. Není to žádný nováček v BG3, ale za 350 hodin hry přiznává, že si ani jednou nepohrál s nastavenými třídami svých společníků. Stejně tak je nikdy nemulticlassoval. Začalo to jako vtip, ale tím, že jsem mu ukázal radosti multiclassingu v Baldur’s Gate 3, jsem omylem udělal Wylla mnohem OP, než kterýkoli z mých Tavů, kteří přišli předtím.
Eldritch Bard
(Obrázek: Larian Studios)Návrat domů
(Obrázek: Electronic Arts)
Po šesti odehraných dílech Baldur’s Gate 3 jsem se vrátil ke hře s velkým množstvím voleb, která odstartovala mou lásku k RPG.
Začínáme v Šepotajících hlubinách. Dávám se do kupy, sotva jsem se vyškrábal z krátkého boje proti etterkapsám na dně studny Zkažené vesnice. Naše parta se pohybuje kolem třetí až čtvrté úrovně, protože k bratrově velkému zděšení je mým plánem pro náš běh ve více hráčích projít hru co nejrychleji. On je zapřísáhlý loot goblin a já mám málo volného času. Výsledek? V úvodní salvě BG3 se snažíme projít jen ty nejdůležitější mise.
Zabití pavoučí matriarchy možná nezní jako jeden z takových klíčových cílů, ale je to prostředek k dosažení cíle. Zack zoufale touží po rouchu traviče pro Galeův jedový build na začátku hry a bylo by hezké sebrat ametystový kámen potřebný k otevření Thayova svazku Nekromancie, když už jsme tady dole. Ale protože respektuji Wylla na bardloka, jen abych dokázal, že mutliclassing je zábava, a ne fušeřina, nejsem připraven na to, co mě čeká.
Bard hranic. Takto jsem Wylla pojmenoval ve své poslední hře Baldur’s Gate 3. Když jsem usedal ke svému prvnímu multiplayerovému stintu ve hře, kterou nyní znám jako Astarionův… no, hřbet, věděl jsem, že pokud chci nový neotřelý zážitek, musím některými věcmi zatřást. Můj lék na nudu? Konečně si zahrát jednu z tříd, na kterou jsem si nikdy předtím netroufl, ale trochu jinak. Vstupte: Wyll Ravenbard.
V předchozích uloženích jsem multiclassoval Čepel a zjistil jsem, že paladin-warlock je obzvláště efektivní pro můj Wyllův origin run. Ale tento podnik je trochu jiný: opět jde o origin postavy, ale hraji ho se svým starším bratrem. Jako hlavní postavu si vybírám Lae’zel, zatímco Zack si obuje lahodně vypadající magické boty jisté Gale z Waterdeepu (ne nepodobné Heather Wald z GR+). Při levelování Wylla těsně před jednou z mých nejméně oblíbených bitev prvního aktu však bratr pronese nevybíravou poznámku. Není to žádný nováček v BG3, ale za 350 hodin hry přiznává, že si ani jednou nepohrál s nastavenými třídami svých společníků. Stejně tak je nikdy nemulticlassoval. Začalo to jako vtip, ale tím, že jsem mu ukázal radosti multiclassingu v Baldur’s Gate 3, jsem omylem udělal Wylla mnohem OP, než kterýkoli z mých Tavů, kteří přišli předtím.
Eldritch Bard
(Obrázek: Larian Studios)Návrat domů
(Obrázek: Electronic Arts)
Po šesti odehraných dílech Baldur’s Gate 3 jsem se vrátil ke hře s velkým množstvím voleb, která odstartovala mou lásku k RPG.
Začínáme v Šepotajících hlubinách. Dávám se do kupy, sotva jsem se vyškrábal z krátkého boje proti etterkapsám na dně studny Zkažené vesnice. Naše parta se pohybuje kolem třetí až čtvrté úrovně, protože k bratrově velkému zděšení je mým plánem pro náš běh ve více hráčích projít hru co nejrychleji. On je zapřísáhlý loot goblin a já mám málo volného času. Výsledek? V úvodní salvě BG3 se snažíme projít jen ty nejdůležitější mise.
Zabití pavoučí matriarchy možná nezní jako jeden z takových klíčových cílů, ale je to prostředek k dosažení cíle. Zack zoufale touží po rouchu traviče pro Galeův jedový build na začátku hry a bylo by hezké sebrat ametystový kámen potřebný k otevření Thayova svazku Nekromancie, když už jsme tady dole. Ale protože respektuji Wylla na bardloka, jen abych dokázal, že mutliclassing je zábava, a ne fušeřina, nejsem připraven na to, co mě čeká.
Nyní jsem díky jeho úrovni bardských znalostí vybaven poměrně luxusní loutnou a odemykám modifikátory Odrazující a Znepokojující výbuch, zatímco vybírám Wyllovy vlastnosti zaklínače druhé úrovně. Druhá jmenovaná zvyšuje poškození Eldritch Blast tím, že k výslednému hodu přidává jeho modifikátor charisma – v tomto případě tedy +3. Mezitím má Odrazující výbuch šanci odstrčit nepřátele až o čtyři stopy zpět. To je něco, co dělám jako dobrou praxi a žiji v marné naději na vzácnou příležitost, kdy můj převážně nenápadný zaklínač skutečně dokáže poslat nepřátele do éteru. Na vyšších úrovních Baldur’s Gate 3 se mi to dařilo, ale dnes se cítím odvážný už po pěti hodinách hry.
„Sleduj tohle,“ říkám bratrovi s upřímně řečeno klamnou sebedůvěrou. Přikazuji Lae’zelovi i Wyllovi, aby se schovali, když se blížíme k hlídkujícímu pavoučímu matriarchovi. Mocí Mizory se mi konečně podaří něco, o co se snažím už od srpna loňského roku: schovat se za skálu a jediným bleskem Eldritch Blast poslat obřího pavouka komicky se zřítivšího do Podtemna. Matriarcha padá bez povyku a odvety, skoro jako by se z pavučinového mostu vrhal schválně. Jak je to možné? Jen díky charismatické síle bardžanky, to je jak.
(Obrázek: Larian Studios)