Koncem loňského roku jsem psal o znovuobjevení 33 let starého konzolového RPG, které jsem si rok půjčoval z Blockbuster Video poté, co (optimisticky) slibovalo 300 hodin herního času. Sword of Vermillion – RPG pro konzole Sega Mega Drive/Genesis z roku 1992 – mi totiž léta unikal jen proto, že jsem si nemohl vzpomenout na jeho název. Do hry, která mi připadala o mnoho let napřed oproti svým konkurentům, jsem nalil desítky hodin, a přesto to byl právě běh času, který jí umožnil uniknout z mé paměti na více než tři desetiletí.
Dnes se vracím s podobně osobním odhalením – ale místo toho, abych znovu objevil hru, jejíž název jsem zcela zapomněl, jsem tu proto, abych vyzdvihl přednosti hry, kterou jsem kdysi miloval, ale na jejíž existenci jsem jednoduše zapomněl: Legend of Dragoon.
Legendární
(Obrázek: Japan Studio)The Horror
(Obrázek: Capcom)
Nejlepší spin-off hry Resident Evil je i po 21 letech stále nejvíce nedoceněný
Ti, kdo znají zašlou klasiku RPG od Japan Studios, by se mohli divit, jak jsem mohl zapomenout. The Legend of Dragoon si od svého vydání na přelomu tisíciletí získal nezlomný kult a od loňského roku si jej můžete zahrát i na PS4 a PS5 prostřednictvím obchodu PlayStation Store. Když se však hra The Legend of Dragoon objevila poprvé (v roce 1999 v Japonsku, v polovině roku 2000 v USA a na začátku roku 2001 v Evropě), bylo to v hrozivém stínu série Final Fantasy. Ta se na západní trh poprvé výrazněji prosadila v roce 1997 s Final Fantasy 7, následující rok s Final Fantasy 8 a o rok později opět s Final Fantasy 9. Pro mnohé, včetně mě, tyto hry znamenaly vstupní bod do plně 3D JRPG na debutové konzoli PlayStation, a tak kdykoli se na vrchol tlačila nová tvář, udělat díru do světa bylo snazší než udělat.
The Legend of Dragoon se o to však snažila už v úvodních 30 vteřinách. Na pozadí rozmarné klavírní melodie podkreslené smyčci a bubínkem se v úvodu objevilo CGI, které zobrazovalo město hořící do základů. Budovy byly zničeny ohnivým deštěm, skleněný obklad věžních hodin byl rozbit zevnitř a před měsícem v úplňku se valily chuchvalce hustého dýmu. Na prašnou městskou třídu vtrhla obrněná kavalerie a pak sesedla z koně, položila nad čelo spící ženy žhnoucí kuličku, vysála z ní vzpomínky (myslím) a pak ji uvrhla do vězení. Všechno to vypadalo pozitivně krásně – na úrovni nejlepších vizuálních efektů, jaké jsem kdy v té době viděl. A byl jsem naprosto závislý.
Koncem loňského roku jsem psal o znovuobjevení 33 let starého konzolového RPG, které jsem si rok půjčoval z Blockbuster Video poté, co (optimisticky) slibovalo 300 hodin herního času. Sword of Vermillion – RPG pro konzole Sega Mega Drive/Genesis z roku 1992 – mi totiž léta unikal jen proto, že jsem si nemohl vzpomenout na jeho název. Do hry, která mi připadala o mnoho let napřed oproti svým konkurentům, jsem nalil desítky hodin, a přesto to byl právě běh času, který jí umožnil uniknout z mé paměti na více než tři desetiletí.
Dnes se vracím s podobně osobním odhalením – ale místo toho, abych znovu objevil hru, jejíž název jsem zcela zapomněl, jsem tu proto, abych vyzdvihl přednosti hry, kterou jsem kdysi miloval, ale na jejíž existenci jsem jednoduše zapomněl: Legend of Dragoon.
Legendární
(Obrázek: Japan Studio)The Horror
(Obrázek: Capcom)
Nejlepší spin-off hry Resident Evil je i po 21 letech stále nejvíce nedoceněný
Ti, kdo znají zašlou klasiku RPG od Japan Studios, by se mohli divit, jak jsem mohl zapomenout. The Legend of Dragoon si od svého vydání na přelomu tisíciletí získal nezlomný kult a od loňského roku si jej můžete zahrát i na PS4 a PS5 prostřednictvím obchodu PlayStation Store. Když se však hra The Legend of Dragoon objevila poprvé (v roce 1999 v Japonsku, v polovině roku 2000 v USA a na začátku roku 2001 v Evropě), bylo to v hrozivém stínu série Final Fantasy. Ta se na západní trh poprvé výrazněji prosadila v roce 1997 s Final Fantasy 7, následující rok s Final Fantasy 8 a o rok později opět s Final Fantasy 9. Pro mnohé, včetně mě, tyto hry znamenaly vstupní bod do plně 3D JRPG na debutové konzoli PlayStation, a tak kdykoli se na vrchol tlačila nová tvář, udělat díru do světa bylo snazší než udělat.
The Legend of Dragoon se o to však snažila už v úvodních 30 vteřinách. Na pozadí rozmarné klavírní melodie podkreslené smyčci a bubínkem se v úvodu objevilo CGI, které zobrazovalo město hořící do základů. Budovy byly zničeny ohnivým deštěm, skleněný obklad věžních hodin byl rozbit zevnitř a před měsícem v úplňku se valily chuchvalce hustého dýmu. Na prašnou městskou třídu vtrhla obrněná kavalerie a pak sesedla z koně, položila nad čelo spící ženy žhnoucí kuličku, vysála z ní vzpomínky (myslím) a pak ji uvrhla do vězení. Všechno to vypadalo pozitivně krásně – na úrovni nejlepších vizuálních efektů, jaké jsem kdy v té době viděl. A byl jsem naprosto závislý.
(Obrázek: Japan Studio)