Jsou čtyři hodiny odpoledne v pondělí roku 2021 a já hraji hru Phasmophobia. Posouvám se na kraji své rozkládací pohovky, která je ústředním prvkem této stísněné, ale drahé garsonky, a mezi myší a lahví vína mám vklíněný svůj herní notebook. Budu tu sedět asi osm hodin, vybírat stopy v Tanglewoodu a přitom šikanovat duchy se svým novým kamarádem Andrewem, zatímco spolu přes Discord křičíme, smějeme se a nadáváme na život. Seznámili jsme se díky mému podcastu o paranormální historii. Dalších dvanáct měsíců jsme spolu trávili téměř každý den a snažili se zapomenout na existenci okolního světa.
Horory mají zvláštní kouzlo, které probouzí smysl pro komunitu jako žádný jiný žánr. Alespoň pro mě to tak vždycky bylo, ale nikdy jsem nepocítil jeho galvanizující sílu jako během pandemie COVID-19. Velkou zásluhu na tom má Phasmophobia, kooperativní hororová hra o týmovém sbírání důkazů o nadpřirozenu ve strašidelných domech – později v průběhu hry následovaly azylové domy, věznice a kempy. Během pandemie jsme s Andrewem používali Phasmophobii převážně jako virtuální místo setkávání, kde jsme se mohli scházet a bavit z opačných konců světa. On byl ve výluce nešťastně osamělý a já jsem byl hluboko ve spárech nešťastné deprese poháněné kariérou. O tři roky později, kdy jsme se znovu spojili při dalším dlouho odkládaném lovu duchů, jsem vděčnější než kdy jindy za to, jak Kinetic Games vystihli družnou podstatu žánru, aby mě a Andrewa – a další nám podobné – dostali z globální katastrofy.
Přátelé na druhé straně
(Obrázek: Kinetic Games)Here 2 stay
(Obrázek: Valve)
Po 15 letech je Left 4 Dead 2 stále nejlepší zombie horde střílečkou všech dob – a ne, o tom se nediskutuje
Je sedm hodin večer ve čtvrtek roku 2024 a já hraji Phasmophobii. Je to neotřelý požitek, když teď nemusím řešit časové rozdíly, když hraju hry s Andrewem, protože žijeme ve stejné zemi. Ale když se poprvé po desetiletích načítáme do hry, zaplavuje mě nostalgické teplo a náklonnost, když si vzpomenu na pandemii.
Jsou čtyři hodiny odpoledne v pondělí roku 2021 a já hraji hru Phasmophobia. Posouvám se na kraji své rozkládací pohovky, která je ústředním prvkem této stísněné, ale drahé garsonky, a mezi myší a lahví vína mám vklíněný svůj herní notebook. Budu tu sedět asi osm hodin, vybírat stopy v Tanglewoodu a přitom šikanovat duchy se svým novým kamarádem Andrewem, zatímco spolu přes Discord křičíme, smějeme se a nadáváme na život. Seznámili jsme se díky mému podcastu o paranormální historii. Dalších dvanáct měsíců jsme spolu trávili téměř každý den a snažili se zapomenout na existenci okolního světa.
Horory mají zvláštní kouzlo, které probouzí smysl pro komunitu jako žádný jiný žánr. Alespoň pro mě to tak vždycky bylo, ale nikdy jsem nepocítil jeho galvanizující sílu jako během pandemie COVID-19. Velkou zásluhu na tom má Phasmophobia, kooperativní hororová hra o týmovém sbírání důkazů o nadpřirozenu ve strašidelných domech – později v průběhu hry následovaly azylové domy, věznice a kempy. Během pandemie jsme s Andrewem používali Phasmophobii převážně jako virtuální místo setkávání, kde jsme se mohli scházet a bavit z opačných konců světa. On byl ve výluce nešťastně osamělý a já jsem byl hluboko ve spárech nešťastné deprese poháněné kariérou. O tři roky později, kdy jsme se znovu spojili při dalším dlouho odkládaném lovu duchů, jsem vděčnější než kdy jindy za to, jak Kinetic Games vystihli družnou podstatu žánru, aby mě a Andrewa – a další nám podobné – dostali z globální katastrofy.
Přátelé na druhé straně
(Obrázek: Kinetic Games)Here 2 stay
(Obrázek: Valve)
Po 15 letech je Left 4 Dead 2 stále nejlepší zombie horde střílečkou všech dob – a ne, o tom se nediskutuje
Je sedm hodin večer ve čtvrtek roku 2024 a já hraji Phasmophobii. Je to neotřelý požitek, když teď nemusím řešit časové rozdíly, když hraju hry s Andrewem, protože žijeme ve stejné zemi. Ale když se poprvé po desetiletích načítáme do hry, zaplavuje mě nostalgické teplo a náklonnost, když si vzpomenu na pandemii.
To není věta, o které bych si myslel, že ji někdy napíšu. Koho přepadne nostalgie po jednom z nejtemnějších období nedávné lidské historie? Zřejmě já, protože najednou skoro cítím, jak se stěny uzavírají a připomínají garsonku, kde jsem poprvé hrál Phasmophobii. Od té doby se samozřejmě změnila mnoho, jak se od hry, která je stále v předběžném přístupu, očekává. Naposledy jsem Phasmophobii hrál o Vánocích 2022, kdy bylo nově implementováno nové velitelství lovců duchů, nástroje se dočkaly kompletního vizuálního přepracování a chystala se generální oprava systému levelování. I od té doby však Phasmophobia prošla velkým vývojem, především v oblasti správy inventáře a uživatelského rozhraní obchodu.
„Co je tohle k*rva zač?“ syčím, když mířím k tabuli s inventářem. Nejenže jsem byl degradován na 1. úroveň, ale s hrůzou zjišťuji, že nejlepší vybavení je nyní uzamčeno na jedné úrovni. To znamená, že se s Andrewem musíme po letech postavit první hře Phasmo s nejslabší baterkou, jakou herní historie zná – a to máme jen jednu. Předpokládám, že alespoň základní předměty jsou všechny zdarma a po smrti o ně nelze přijít.
Když si vyzvedáváme klíče od našeho prvního strašidelného domu, přičemž já následuji těsně za modelem postavy pochodníka Andrewa – stejným, jaký používáme od roku 2021, poznamenávám s oblibou -, oba si najdeme chvilku, abychom před vchodovými dveřmi vzrušeně pištěli a spamovali. „Miláčku, jsme doma!“
Phasmophobia má možná nové zvonky, píšťalky a kromě toho i herní struktury, ale pořád je to naše svatyně.