Hoří! Stromy! Hory! Stromy na horách! Sucker Punch Productions ví, jak na nás. První trailer na Ghost of Yotei je konečně tady a nikoho nepřekvapí, že dlouho očekávané pokračování Ghost of Tsushima vypadá naprosto úžasně. Přes všechny akční záběry – vrčící vlky, napínavé souboje a hořící budovy – jsou nakonec v traileru malebné záběry hory Yōtei a jejího poklidného okolí tím, kvůli čemu se mi stýská po tom, aby hra 2025 dorazila rychleji.
Ale do té doby se musím k něčemu přiznat. Trvalo mi čtyři roky, než jsem si Ghost of Tsushima zahrál, a přestože jsem se do ní na začátku tohoto roku konečně ponořil, nestihl jsem ji dohrát. Na jednu stranu jsem měl velké štěstí: Ghost of Yotei sleduje zcela nový příběh odehrávající se 300 let po první hře, což znamená, že nemusím riskovat, že bych si zkazil zážitky mého oblíbeného nevrlého šermíře Jina Sakaie, abych se dozvěděl více o pokračování. Ale jestli si myslíte, že jsem se díval na ten trailer a stejně jsem se bránil návratu do Cušimy – světa, který jsem měl už dávno prozkoumat do posledního centimetru -, máte další kunai.
Vyhlídková trasa
(Obrázek: Sony)Omyl, nebo genialita?
(Obrázek: Sucker Punch)
Titul Ghost of Yotei obsahuje historickou nepřesnost tak chytrou, že se jeden japonský odborník domnívá, že „to musí být záměr“.
Když jsem v červnu konečně hrál hru Ghost of Tsushima, měl jsem nízká očekávání. Nebylo možné, aby hra dostála očekávání – koneckonců jsem o její údajné genialitě slýchal už roky – a obecně jsem dost vybíravý, pokud jde i o ty nejlepší hry s otevřeným světem. Naštěstí jsem se výrazně mýlil. Ghost of Tsushima jsem si beznadějně zamiloval, a to hlavně ze stejného důvodu, proč je trailer na Ghost of Yotei tak vzrušující: spokojí se s tím, že vás nechá dýchat ve svém prostředí, místo aby věčně dělal věci. Otevřený svět Sucker Punch spíše pěstuje zvědavost, než aby ji buldozerem převálcoval zábavním parkem s pečlivě vybranými aktivitami na minimapě.
Hoří! Stromy! Hory! Stromy na horách! Sucker Punch Productions ví, jak na nás. První trailer na Ghost of Yotei je konečně tady a nikoho nepřekvapí, že dlouho očekávané pokračování Ghost of Tsushima vypadá naprosto úžasně. Přes všechny akční záběry – vrčící vlky, napínavé souboje a hořící budovy – jsou nakonec v traileru malebné záběry hory Yōtei a jejího poklidného okolí tím, kvůli čemu se mi stýská po tom, aby hra 2025 dorazila rychleji.
Ale do té doby se musím k něčemu přiznat. Trvalo mi čtyři roky, než jsem si Ghost of Tsushima zahrál, a přestože jsem se do ní na začátku tohoto roku konečně ponořil, nestihl jsem ji dohrát. Na jednu stranu jsem měl velké štěstí: Ghost of Yotei sleduje zcela nový příběh odehrávající se 300 let po první hře, což znamená, že nemusím riskovat, že bych si zkazil zážitky mého oblíbeného nevrlého šermíře Jina Sakaie, abych se dozvěděl více o pokračování. Ale jestli si myslíte, že jsem se díval na ten trailer a stejně jsem se bránil návratu do Cušimy – světa, který jsem měl už dávno prozkoumat do posledního centimetru -, máte další kunai.
Vyhlídková trasa
(Obrázek: Sony)Omyl, nebo genialita?
(Obrázek: Sucker Punch)
Titul Ghost of Yotei obsahuje historickou nepřesnost tak chytrou, že se jeden japonský odborník domnívá, že „to musí být záměr“.
Když jsem v červnu konečně hrál hru Ghost of Tsushima, měl jsem nízká očekávání. Nebylo možné, aby hra dostála očekávání – koneckonců jsem o její údajné genialitě slýchal už roky – a obecně jsem dost vybíravý, pokud jde i o ty nejlepší hry s otevřeným světem. Naštěstí jsem se výrazně mýlil. Ghost of Tsushima jsem si beznadějně zamiloval, a to hlavně ze stejného důvodu, proč je trailer na Ghost of Yotei tak vzrušující: spokojí se s tím, že vás nechá dýchat ve svém prostředí, místo aby věčně dělal věci. Otevřený svět Sucker Punch spíše pěstuje zvědavost, než aby ji buldozerem převálcoval zábavním parkem s pečlivě vybranými aktivitami na minimapě.
Tento přístup je důvodem, proč jsem Ghost of Tsushima nedohrál – ne proto, že by nebylo co dělat, ale proto, že jsem těžce propadl jeho snadnému průzkumu. Místo toho, abych si stanovil waypointy od jednoho sběratelského předmětu k druhému, jsem se celé hodiny procházel na koni, veden převážně vzdálenými výhledy, o kterých jsem si myslel, že by bylo hezké je navštívit. Po cestě bylo snadné nasbírat cokoli, co přišlo starému Jinovi do cesty – třeba svržení mongolských okupantů z malé rybářské vesnice nebo náhodný nález mapy pokladu, která vede k unikátnímu vybavení. Stejně dlouho jsem ale trávil bezcílnou jízdou lesy, pohyboval se v poklidném klusu a pozoroval stromy povlávající ve větru.