Starfield je tavicí kotel nápadů. Jako první nová herní série Bethesdy po čtvrtstoletí čerpá ze všeho, na čem vývojáři od té doby pracovali – hlavně z ceněných titulů studia Fallout a z neutuchajícího high fantasy žánru série The Elder Scrolls. Proti sci-fi, vesmírnému rámci Starfieldu se v jeho minutových pohybech pravděpodobně více zrcadlí steampunkový futurismus Falloutu, ale podobný Skyrim – nyní se ho prodalo přes 60 milionů kopií – vrhá dlouhý stín na hru, kterou náš Leon Hurley označil za „nejlepší věc, kterou Bethesda udělala od Oblivionu“.
Naše recenze Starfieldu přirozeně zeširoka argumentuje, proč tomu tak je, ale právě na mnohem detailnější úrovni na mě sci-fi RPG zatím udělalo největší dojem. Jistě, pečlivá stavba lodí ve hře je skvělá. Ano, její souboje mohou být napínavé. Rozhodně se dá tvrdit, že souboje ve Starfieldu jsou tím nejlepším, co Bethesda vytvořila, protože jsme se konečně rozloučili s VATS. Ale jsou to právě jemné známé prvky, které mě smetly – ty krátké, ale úderné situace, které mě naplňují radostí a znepokojením zároveň; které vypadají a zní velkolepě podle moderních standardů, ale které mě vracejí zpět ke klasickým hrám Bethesdy ze starých dob.
Málokteré studio dělá implicitní hrůzu jako toto a každá úspěšná infiltrace základny stojí za to.
Do průlomu
(Obrázek: Bethesda)AYE, AYE
(Obrázek: Bethesda Game Studios)
Vasco, který mi říká „kapitáne Joshi“, je moje nejoblíbenější věc na Starfieldu.
Tento pocit poprvé pocítíte zhruba po 20 minutách hlavní úkolové linie Starfieldu, krátce po přistání na cizí planetě Kreet. Po krátkém putování po skalnatém povrchu bohatém na naleziště stříbra – během něhož cestou skenujete a/nebo bojujete s některými místními živočichy – vstoupíte do výzkumné laboratoře, která je zároveň předpokládanou současnou lokací kapitána Crimson Fleet. Kvůli němu jste tady, a i když se nakonec dostanete až na střechu základny, postřílíte spoustu padouchů a pak pronásledujete a popravíte zmíněného vůdce frakce, příprava na toto zúčtování svým stylem i obsahem daleko převyšuje výsledek.
Jakmile jsem se například přiblížil k výzkumnému zařízení, ozvala se ambientní orchestrální hudba Starfieldu. Zrovna když se však dechové nástroje dostávaly do rytmu, vstoupil jsem do budovy a hudbu zabil. Uvnitř se rozléhalo stálé hučení průmyslových ventilátorů – tlumené osvětlení, úzké chodby a kovová mola tvořily ostrý kontrast k rozlehlému prostoru venku. S robotickým společníkem Vascem v závěsu jsem několik minut obcházel rohy přízemí a nevybíravě sbíral příruční zásoby a nepotřebné harampádí.
Pak jsem se uvolněně vydal po schodech nahoru do něčeho, co vypadalo jako řídicí paluba, ještě jednou se rozhlédl a pak vystoupal o další patro výš do místnosti obložené terminály, generátory a zdánlivě opuštěnými skladovacími kontejnery. Ať už tu byl kdokoli naposledy, zanechal tu nepořádek, pomyslel jsem si, a možná jsem si vzpomněl na postapokalyptické lokality Falloutu, a začal jsem předpokládat, že i tahle základna je opuštěná. Ještě pár minut jsem to tu obhlížel, než jsem zamířil dalšími mechanickými dveřmi do místnosti, v níž jsem přísahal, že slyším kroky. Zastavil jsem se, zatajil dech a zaposlouchal se. Ale slyšel jsem jen všudypřítomné ventilátory, které do budovy vháněly kyslík.
(Obrázek: Bethesda)
„Bylo bezpečné si odpočinout.“ Nebo jsem si to alespoň myslel. Postavil jsem se zpříma, nechtěně jsem si prozradil vlastní krytí a viděl jsem, jak mi kolem hlavy prolétá proud kulek všemi směry.“
Tato místnost připomínala spíše obytný prostor, ale já jsem zůstával nepřesvědčený, že máme společnost. Ve skrčené poloze jsem se přikrčil podél dlouhého stolu připomínajícího snídaňový bar, nahlédl za roh a uviděl… nic. A bylo bezpečné si odpočinout.
Nebo jsem si to alespoň myslela. Postavil jsem se zpříma, nechtěně prozradil vlastní krytí a viděl, jak mi kolem hlavy prolétá proud kulek všemi směry. Pak se ozval křik, kvílení zoufalých radiokomunikací a silný zvuk bot narážejících na kovovou podlahu a kulky cinkaly všude kolem. Ve hře jsem střílel naslepo a v reálu křičel sprosté výrazy, mlátil jsem do ovládacího panelu na všechny strany, dokud jsem se neusadil v rytmu akce. Napočítal jsem jednoho, pak dva, pak tři, čtyři, možná pět nepřátel na tomto patře a několik dalších padalo z portálu. Vasco obklíčil dva z útočících vesmírných pirátů po mé pravici, což mi umožnilo vrhnout se na ostatní rychlou smrští headshotů.
Sotva těla dopadla na podlahu, vylezl jsem po schodech k portálu a střílel na zbývající nepřátele, kteří hlídali svého kapitána. Jakmile byli mrtví, zamířili jsme s Vascem na střechu, zlikvidovali další nepřátele bez tváře, pronásledovali a zabili náš cíl. Mise splněna, i když v té nejkrvavější šmouze bezdůvodného násilí.
Což jsou v kostce hry od Bethesdy, že? Klidné, rozjímavé chvilky, po nichž následují explozivní masakrální vrcholy, které buď končí tím, že vykrvácíte, zatímco sledujete načítací obrazovku, která přetáčí čas o několik minut; nebo vítězoslavně stojíte na koberci mrtvých NPC. Ale vzhledem k masovému měřítku Starfieldu, v němž můžete strávit doslova hodiny blbnutím ve vesmíru, prozkoumáváním měst nebo stavěním lodi jako virtuálního Lega, působí tyto momenty výjimečněji než kdy jindy. Samostatně vedené výkladové momenty, které tyto scény připravují, navíc působí napínavěji, poutavěji a niterněji – což je podle mě to nejlepší od Bethesdy.
To vše nás přivádí na začátek kruhu. Starfield je tavicí kotel nápadů – takový, který bude hráče táhnout k těm aspektům hry, které je baví nejvíce. Pro mě je to život v nepříjemné blízkosti katastrofy, drancování zdánlivě opuštěných základen a málem se podělám, když zjistím, že nejsem sám. Válka se nikdy nezmění, tak zní klišovitá hláška Falloutu. A zjevně se nemění ani to, jak přistupuji k hrůzostrašným průzkumným misím od Bethesdy.
Ztrácejte volný čas u těch nejlepších RPG her, které jsou právě teď na trhu.