Netflixu není vyprávění skutečných příběhů cizí (Maestro, Nyad a Rustin jsou jen tři biografické filmy, které streamovací služba v poslední době vydala), ale Society of the Snow přináší do tohoto žánru nový rozměr a rozsah.
Film popisuje události letecké katastrofy v Andách v roce 1972, kdy se v jihoamerickém pohoří zřítilo letadlo se 45 cestujícími z uruguayského Montevidea do chilského Santiaga. Přeživší strávili 72 dní v horách, kde se potýkali s lavinami, mrazem a vysokou nadmořskou výškou, a nakonec se uchýlili ke kanibalismu, aby přežili.
Snímek Společenstvo sněhu, který režíroval J. A. Bayona, jenž má na svém kontě řadu předchozích snímků, od katastrofického filmu Nemožné o tsunami v Indickém oceánu z roku 2004 až po druhý díl série Jurský svět, Padlé království, je režisérovým prvním filmem v jeho rodné španělštině od jeho debutu z roku 2007, hororu Sirotčinec. S Bayonou jsme se sešli v londýnských kancelářích Netflixu, abychom si popovídali o spolupráci s těmi, kdo tragédii přežili, o natáčení na místě katastrofy a dalších věcech.
Následující rozhovor byl kvůli délce a srozumitelnosti upraven.
(Obrázek: Netflix)
GamesRadar+: Co vás přitahovalo k tomuto tématu? Chtěl jste po filmu The Impossible natočit další filmy o přežití?
J. A. Bayona: Po The Impossible jsem nikdy neplánoval natočit další film o přežití, ale vzpomínám si, že v době, kdy jsem se připravoval na natáčení The Impossible, vyšla kniha Society of the Snow, přečetl jsem si ji a upoutala mě. Opravdu mě ovlivnila a také mi pomohla pochopit, co se děje v myslích postav v Nemožném. Byl jsem ohromen jejím rozsahem, velikostí a na duchovní, lidské a filozofické úrovni byla ještě větší než Nemožné. Velmi na mě zapůsobil vztah, který v knize panuje mezi živými a mrtvými. Už jsme měli knihu a film Živí, které se zaměřovaly spíše na příběh přeživších, ale tato kniha se více soustředila na to, co se stalo.
Alive je hollywoodský film, takže vám přišlo důležité vyprávět tento příběh ve španělštině a s latinskoamerickým obsazením?
Opravdu jsem chtěla vyprávět příběh co nejrealističtěji a s respektem. Pro mě bylo velmi důležité zachytit společensko-politický kontext té doby, abychom pochopili, jak se v horách chovali – je to příběh, který bez kontextu nemůžete vyprávět. A podle mě by začít s jiným jazykem tento přístup od začátku kazilo.
V knize, podle které je váš film natočen, jsou rozhovory s pamětníky, ale váš tým s nimi vedl i vlastní rozhovory. Jaké to bylo?
Vždycky jsme měli velké štěstí, že jsme tento film mohli natočit ve spolupráci nejen s pozůstalými, ale i s rodinami zesnulých, takže jsem si s nimi chtěl sednout a získat co nejvíce informací. Po celou dobu natáčení jsem měl vedle sebe [autora Společnosti sněhu] Pabla Vierciho, kterému jsem kladl konkrétní otázky o kultuře, o souvislostech, takže jsem tím byl posedlý, abych zachytil realitu. Bylo pro mě velmi důležité vytvořit takový pohlcující zážitek, který diváky uvede do této roviny a umožní jim pocítit to, čím si prošli. Tím si vytvoříte pocit empatie a díky tomu můžete pochopit, co dělali. To byl pro mě cíl. Přesně to dělá Numa [jeden z pasažérů, kterého hraje Enzo Vogrinčič Roldán] jako vypravěč: uvádí diváky do té situace, aby mohli pochopit a přijmout to, co dělali.
Jak jste se orientoval při natáčení filmu, kde je každá postava skutečnou osobou a vše, co vidíme, se skutečně stalo? Byl tam nějaký tlak?
Obvykle, když píšete scénář, snažíte se, aby byl příběh co nejvíce filmový a zajímavý. Ale v tomto případě jsem nechtěl měnit skutečné události, chtěl jsem opravdu pochopit, proč udělali to, co udělali, protože to je podle mě zajímavější. Herce jsme zkontaktovali nejen s pozůstalými, ale také s rodinami zemřelých, a oni měli možnost být s nimi v neustálém kontaktu, takže pokud měli nějaké otázky, mohli jim zavolat a zeptat se jich.
(Obrázek: Netflix)
Viděl někdo z pozůstalých film a vynesl svůj verdikt?
Pět dní před světovou premiérou v Benátkách jsem odletěl do Uruguaye a promítl jsem film všem pozůstalým, rodinám pozůstalých i rodinám zesnulých, všem dohromady. Byli jsme velmi vyděšení – nejen my, ale i oni. Nečetli ani řádku scénáře, takže nevěděli, co od filmu čekat. Ale nakonec si myslím, že reakce byly velmi pozitivní. A velmi na mě zapůsobilo, když jsem poprvé po padesáti letech viděla lidi pohromadě – najednou tam byli všichni pohromadě a dívali se na film, objímali se a plakali. Mně se ulevilo, ale určitě víc se ulevilo těm, kteří přežili. Myslím, že z filmu měli upřímnou radost.
Jaké bylo natáčení na místě havárie?
Je tam velmi obtížný přístup. Jeli jsme tam ve stejnou roční dobu, kdy se letadlo zřítilo. Potřebujete tři dny, abyste si zvykli na nadmořskou výšku, takže nám trvalo tři dny, než jsme se tam dostali. Většina filmu se natáčela v lyžařském středisku ve Španělsku, takže jsem si udělal dobrou představu o tom, jak to tam vypadá, a pak jsme tam jeli ještě dvakrát natáčet s herci. Nemohli jsme tam přivézt žádné těžké věci, žádné jeřáby, žádné panenky. Bylo to jako natáčení dokumentu. Museli jsme být velmi opatrní. Bylo to nebezpečné místo – během natáčení jsme měli několik lavin.
Zvukový design pro mě opravdu vynikal tím, jak byla spousta scén niterná – skoro mi připomínaly horor. Máte nějaké zkušenosti s natáčením hororů, hrálo to vůbec nějakou roli?
Když jsem mluvil s některými přeživšími, strach byl tím, co je pohánělo a drželo při životě. Strach z toho, že tam uvíznou a už nikdy neuvidí své rodiny, takže bylo velmi důležité dostat diváky na toto místo. Velkou výzvou byl zvuk, protože v hoře nebyly žádné prvky, které by vydávaly zvuk. Vzpomínám si, jak jsem mluvil se zvukařem a on mi řekl, že to byl asi nejtěžší film, který kdy dělal. Bylo tam jen letadlo a vítr, takže udržet film bohatý na zvuky byla obrovská výzva.
Scéna, která mi opravdu utkvěla v paměti, byla ta, kdy přeživší poslouchají rozhlasové vysílání a dozvídají se, že pátrání po nich bylo odvoláno – z herců je cítit skutečné zoufalství. Jaké to bylo natáčet?
Bylo to velmi zajímavé natáčet, protože objektivy byly trochu zkreslené. Točil jsem s objektivy, které jsem nikdy předtím nepoužil. Rozhodl jsem se natočit film téměř jako dokument, velmi realisticky, ale pak se tam objevilo něco, co se řídilo jen mou intuicí, co se stalo divnějším, zvláštnějším a bizarnějším. Vzpomínám si, jak mi jeden z přeživších řekl: „Realita nestačí, jenom snění.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Tu scénu jsem měl v hlavě opravdu jasně danou. Hodně jsme točili, protože se hodně improvizovalo. Všem hercům jsem dal volnost, aby se chovali tak, jak považovali za správné pro své postavy. Velmi se mi líbí zvuk v té scéně – jak [hlasatelka] změnila téma a z rádia začnete slyšet znělku, která divákům sděluje, že svět se obrátil a oni byli opuštěni.
Film Society of the Snow je nyní ke zhlédnutí na Netflixu. Další filmy najdete v našem výběru dalších nejlepších filmů Netflixu, které si můžete přidat na seznam sledovaných.