První akt hry Baldur’s Gate 3 může být pěkně temný. V závislosti na rozhodnutích, která učiníte, můžete vyvraždit hromadu nevinných lidí, nechat ženu uvězněnou v hořící kleci a dokonce praštit veverku do stromu. Ale i když se rozhodnete všechna tato zvěrstva spáchat, činíte tak na pozadí pohádky. Když se podíváte na správná místa, čeká vás dobrodružství ve stylu bratří Grimmů plné humoru a značné porce zábavy. A jsem tu, abych vám řekl, že to všechno se zastaví ve druhém aktu.
Pokud jste s Baldur’s Gate 3 strávili více než pár hodin, jistě víte, že vás hra nasměruje na místo zvané Moonrise Tower, na západ od oblasti, kde hru začínáte. Aniž bych chtěl příliš prozrazovat, je to místo, které je poněkud zkažené pochybnými fantasy aktivitami, které se tam odehrávají, a já se nebavím.
Podtemní strana
(Obrázek: Larian)
Za prvé je tu opravdu výrazný nárůst obtížnosti. V rámci recenze Baldur’s Gate 3 jsem strávil dlouhou dobu v prvním aktu, prozkoumal jsem prakticky všechny příběhové nitky, které jsem našel, a než jsem se dostal k Měsíčnímu východu, měl jsem obavy, že budu mít příliš vysoký level. Nemusel jsem se bát – v jednu chvíli jsem zabloudil do opuštěné budovy, kde jsem našel minibosse třikrát většího i než můj největší člen party, který dokázal sprintovat bezbožnou rychlostí a zjevně necítil bolest. Odtud jsem utekl do další budovy, kde se mě pokusila vydírat odporná obrněná stvůra – údajně sestra monstra, před kterým jsem právě utekl – a pak mi dala větší facku, než se podařilo čemukoli v prvním aktu.
Chvíli jsem skákal od minibosse k vedlejšímu úkolu v naději, že budu pokračovat ve své strategii vidět co nejvíce z toho, co Baldur’s Gate 3 nabízí, ale nakonec jsem se rozhodl vydat se za hlavním úkolem. Doufal jsem, že snad získám dostatek výbavy nebo zkušeností, které mě posunou blíže k mé komfortní zóně RPG – k místu, kde sice stále musím zapojovat mozek, abych vyhrál, ale kde si udržuji pevnou převahu nad protivníky. Bohužel se tak nestalo a já jsem strávil snad několik hodin v dungeonu, který byl náročný jak pro mou družinu, tak pro mé čelní laloky, protože se v něm proplétaly záludné souboje, složité hádanky a trýznivý vývoj postavy.
To vše bylo spojeno s upřímně mizerným světem. Zatímco v prvním dějství svítilo slunce v druidských hájích a gobliních táborech, druhý akt se odehrává v části Mečového pobřeží plné doslova všepohlcující temnoty. Zatouláte-li se příliš daleko od vyšlapané cesty, budete za to potrestáni ještě dříve, než omylem narazíte na souboj s bossem. V tandemu to zabilo mou touhu po průzkumu, a zatímco jedny z nejlepších kousků prvních hodin se hrou jsou věci, které najdete téměř náhodou, mám pocit, že se nikdy nedozvím, jaká tajemství se skrývají kolem Měsíční věže, protože jsem tam prostě nechtěl trávit žádný čas navíc. Podobně můj přístup k hlavnímu úkolu znamenal, že se automaticky vyřešila řada zajímavých vedlejších úkolů, což znamená, že budu potřebovat další hraní, pokud je budu chtít vidět při práci. Prozatím však sprintuji směrem k Baldur’s Gate a neohlížím se zpět.
Moonlighting
(Obrázek: Larian)
Ačkoli bych rád hodil Moonrise Towers za hlavu, má hra i některé spásné vlastnosti. Tihle odporní sourozenci (a jejich bratr) společně nabízejí jedny z nejzajímavějších nepřátelských mechanik a možností cutscén, které jsem ve hře zatím viděl, a rozhodně ospravedlnili mé tvrzení, že vaše první hraní Baldur’s Gate 3 by mělo být bardem pro jejich schopnost nechat se ukecat, a ne se jim postavit čelem.
Je zde také opravdu vynikající dungeon, který snadno patří k nejlepším ve hře. Opět nebudu zabíhat do oblasti spoilerů, ale plynule propojuje hlavní úkol s příběhy dvou původních postav hry. Je to dlouhá, spletitá hozená rukavice, která prověří všechny vaše schopnosti, pokud z ní chcete vytěžit maximum; boj, řešení hádanek, řečnictví, hledání pokladů, kontrola dovedností – ve všech budete muset uspět, pokud chcete z tohoto konkrétního dungeonu vytěžit maximum. Jeho vizuální zpracování je tak přehledné a efektivní, že ve mně vyvolalo pocit déja vu celé generace CRPG, které jsem nikdy nehrál. A vše vrcholí složitým soubojem s bossem a potenciálně mučivým rozhodnutím; z tohoto dungeonu jsem se vypotácel téměř na kolenou jak fyzicky, tak emocionálně, dotlačen až na hranice možností Baldur’s Gate 3. V tomto dungeonu jsem si užil spoustu zábavy, kterou mi hra nabídla.
Tyto momenty – ve spojení s klasickým fantasy příběhem – jsou tak akorát na vykoupení druhého aktu, ale i tak jsem trochu zklamaný. Doslova se předháním v tom, abych se dostal pryč z Měsíčních věží, a cítím, o jak velkou část hry tím přicházím. Je zřejmé, proč se tak děje – jestliže 1. akt ukazuje, jaká tato hra může být, 2. akt nastavuje sázky před 3. aktem. Ale poté, co ve mně radostný, pohádkový tón prvního z nich zanechal pocit, že jsem viděl vše, co nabízí, jsem zklamán, že v druhém o tento zážitek přicházím. Zatím mě láká samotné město Baldur’s Gate a já se chci jen vrátit k plnohodnotnému dobrodružnému sandboxu, který Larian nabídl v prvních hodinách po osudné havárii Nautiloidu.
Dobrou zprávou je, že jsem náhodou vytvořil nejlepší možnou partu Baldur’s Gate 3.