Pozor! Níže najdete spoilery k One Piece!
Pokud jde o live-action anime adaptace, moc od nich neočekávám, za což můžeme poděkovat Ghost in the Shell od Paramountu, Cowboy Bebop od Netflixu a Death Note od streamera. Tím nechci říct, že všechny jsou špatné, protože japonský hraný film Death Note z roku 2006 je téměř mistrovské dílo, ale jsou to právě západní adaptace, které se neustále míjejí účinkem.
Přesto jsem měl od One Piece od Netflixu malá, malá očekávání. Seriál byl oficiálně ohlášen na rok 2020 a já se ho snažil ze všech sil ignorovat. Stále jsem byl popálený ze Zápisníku smrti z roku 2017, který se odklonil od cesty elektrizujícího nadpřirozeného hororového thrilleru Tetsura Arakiho a zamířil rovnou do teritoria Donnieho Darka, přičemž neskutečně chladného a komplexního Rjúka zredukoval na nic víc než vodnickou verzi králíka Franka. Když v roce 2021 přišel Cowboy Bebop od Netflixu, cítil jsem se poražený. Neexistoval způsob, jak by tým západních režisérů a producentů dokázal vzít One Piece, seriál (a mangu), který je tak rozkošně absurdní a zároveň nesmírně srdečný, a udělat z něj něco, co by nejen oslovilo nové i staré fanoušky – ale také by ctilo kouzlo, které Eiichiro Oda tak pečlivě vytvořil.
Ale podařilo se. Dokonce se jim to podařilo tak dobře, že si nevzpomínám, kdy naposledy se nějaká adaptace (ať už anime nebo jiná) takhle draze vypořádala se svou předlohou. One Piece od Netflixu je dobrý. Vlastně je opravdu dobrý. Od překvapivě trefného obsazení přes komiksové režisérské volby až po přesné ztvárnění anime scén se seriálu podařilo zachytit srdce a rozmarnost One Piece a zároveň vytvořit zcela nový seriál, který si mohou užít i noví diváci, kteří nejsou fanoušky anime.
(Obrázek: Netflix)
Seriál nezačíná jako 1. díl 1. série One Piece – než se seznámíme s Luffym, čeká nás trocha budování světa a nastavování tónu. Ačkoli jsem očekával, že dojde k okamžitému uspokojení (zhruba po minutě anime vidíme Luffyho zachráněného muži kapitána Alvida poté, co pluje na moři), budování stojí za to. Luffy Inakiho Godoye je iluzorně nebojácný a přehnaně optimistický – přesně vystihuje ducha svého anime protějšku. Když je na plátně, nelze se neusmívat, zejména díky animovaným, přehnaným obličejům, které předvádí při používání svých gumových schopností. Luffyho světlo není otupeno kvůli západnímu publiku, které by možná chtělo „vztahovějšího“ nebo akčnějšího hrdinu – Godoy, režiséři a scénáristé se postarali o to, aby zazářil v celé své potrhlé kráse.
Nejlepší – nejsilnější – částí seriálu je, když je celá parta ze Slaměného klobouku pohromadě. Pomalu se seznamujeme s jednotlivými ústředními postavami na jejich cestách – a hned v prvním díle najdeme Zoroa (Mackenyu), Luffyho a Nami (Emily Rudd) v jednom baru… A v tu chvíli jsem začal křičet. Je vidět, kolik času a rozvahy stálo hledání herců pro tento seriál. Je to patrné už při první interakci Zora a Luffyho mezi čtyřma očima, kdy se střetává Zorovo ďábelské chování a Luffyho neutuchající bojovnost. Mackenyuův Zoro je příliš cool na školu a Ruddova Nami je prudce nezávislá a neskutečně tvrdohlavá – a i když se zpočátku střetávají, nelze popřít hmatatelnou chemii mezi oběma herci. Teprve když se konečně setkáme se zbývajícími členy posádky Slaměného klobouku, Usoppem (Jacob Romero Gibson) a Sanji (Taz Skylar), celá série se spojí dohromady.
Pak se samozřejmě musíme pozastavit a poděkovat studiu za obsazení Jeffa Warda z Agentů S.H.I.E.LD do role pirátského klauna Buggyho a Stevena Johna Warda do role Mihawka. V anime a manze se Buggyho opravdu moc bát nemusíte, ale Ward hraje Buggyho spíše jako Jokera – sadistického klauna s neukojitelnou touhou po krvi. Je to neuvěřitelná bojová scéna, kterou se studio rozhodlo povýšit: místo toho, aby se odehrávala na ulici města, které Buggy zničil, najdeme posádku Slaměného klobouku uvězněnou v cirkusovém stanu – název Buggyho lodi Big Top vzali doslova. Takové volby více než jasně ukazují, že seriál vytvořili fanoušci, lidé, kteří skutečně chtěli vidět, jak něco, co mají rádi, ožívá (novým) životem.
A právě v tom jiné adaptace selhávají: odváží se příliš daleko od zdrojového materiálu, neberou v úvahu to, co dělá původní materiál funkčním nebo co na něm fanoušci skutečně milují. Místo aby materiál povýšily, udělají z něj něco nepoznatelného. Anime ví, co je, a hraný film by měl vědět, že vychází z anime. Není to Scorseseho film, nejsou to Sopranovi, je to hraná adaptace založená na žánru animovaného filmu, který je celosvětově oblíbený pro svou nehoráznost a nadsázku.
(Obrázek: Netflix/Toei Animation)
One Piece od Netflixu ví, že je to seriál založený na kresleném filmu o klukovi z gumy, který chce být pirátem – a nesnaží se být ničím jiným. Do scény, v níž Mihawk rozdělí loď napůl, dokonce přidali Wilhelmův výkřik, čímž dali divákům najevo, že se nevyhýbají kampani – naopak se do ní opírají.
Původní série je pro mě oslavou nezávislosti, následování vlastního šípu, ať už směřuje kamkoli, a dělání všeho, co je potřeba, abyste si splnili své sny – i když nejsou zrovna nejreálnější. Je to něco výjimečného a tvůrci seriálu Matt Owens a Steve Maeda to věděli už od chvíle, kdy se na vývoji seriálu podíleli. One Piece od Netflixu je triumf, dílo lásky a snad i znamení, že se západní adaptace ubírají správným směrem.
První sezóna One Piece se právě vysílá na Netflixu. Další informace najdete v našem seznamu nejlepších seriálů Netflixu, které si můžete právě teď pustit.