Tátovi vděčím za spoustu věcí, ale s přibývajícím věkem jsem si začal vážit všech filmů, her a hudby, které se mnou sdílel, když jsem vyrůstal. Jeho vkus mi otevřel cestu k nejrůznějším žánrům, od lásky k hudbě 80. let, kterou ve mně probouzely kapely jako The Jam, Queen, Tears for Fears a The Police, až po společné sledování nespočtu starých i nových filmů. Nakonec se do naší rotace dostala i tátova záliba v grafických románech, televizních pořadech a filmech o zombie a brzy se z toho stalo vzdělávání v oblasti kultovních klasických hororů – mám na mysli Noc oživlých mrtvol, Úsvit mrtvých a Den mrtvých. Nebudu lhát, krvavé speciální efekty George A. Romera mě vždycky děsily, stejně jako myšlenka zombie obecně, ale ty filmy byly něco, co nás spojovalo.
Asi to zní trochu legračně, když se s tátou sbližujete kvůli fiktivním masožravým ďáblům, ale nakonec se to přeneslo i do světa her prostřednictvím jediné kooperativní hry o přežití se zombie, kterou jsem si kdy užil: State of Decay 2. Tím nechci říct, že ostatní zážitky, které do tohoto žánru zasahují, jsou špatné, jen jako přiznaný strašpytel, kterého představa napadení zombíky skutečně děsí, je budovatelská základna Undead Labs s otevřeným světem (zatím) jediná, kterou skutečně zvládám. Je to hlavně díky tomu, že můžu čelit hordám, hledat zásoby a snažit se zůstat naživu, když mi táta kryje záda, ale také se mi líbí smysl pro týmovou spolupráci, kterou hra mezi námi vždy podporuje. Tato série je pro mě určitou anomálií, ale díky tomu, jak mě a mého tátu v minulých letech spojila, se o to víc těším, až se vrátí se State of Decay 3.
Tým snů
(Obrázek: Xbox Game Studios)
V průběhu let jsme s tátou hráli spoustu her společně a kdykoli se nám podaří udělat si čas, Deep Rock Galactic je naše nejnovější kooperativní dobrodružství. Ale na hru State of the Decay 2 vzpomínám nejraději. Způsob, jakým podpořila naše kamarádství a svedla nás dohromady, abychom se utkali s nepřáteli, které jsme tak dobře poznali v jiných typech médií, ve mně vždycky zůstal.
Temné místo
(Obrázek: Remedy)
Alan Wake 2 mě vyvedl z mé komfortní zóny a poskytl katarzi a uklidnění tím nejnečekanějším způsobem
Tátovi vděčím za spoustu věcí, ale s přibývajícím věkem jsem si začal vážit všech filmů, her a hudby, které se mnou sdílel, když jsem vyrůstal. Jeho vkus mi otevřel cestu k nejrůznějším žánrům, od lásky k hudbě 80. let, kterou ve mně probouzely kapely jako The Jam, Queen, Tears for Fears a The Police, až po společné sledování nespočtu starých i nových filmů. Nakonec se do naší rotace dostala i tátova záliba v grafických románech, televizních pořadech a filmech o zombie a brzy se z toho stalo vzdělávání v oblasti kultovních klasických hororů – mám na mysli Noc oživlých mrtvol, Úsvit mrtvých a Den mrtvých. Nebudu lhát, krvavé speciální efekty George A. Romera mě vždycky děsily, stejně jako myšlenka zombie obecně, ale ty filmy byly něco, co nás spojovalo.
Asi to zní trochu legračně, když se s tátou sbližujete kvůli fiktivním masožravým ďáblům, ale nakonec se to přeneslo i do světa her prostřednictvím jediné kooperativní hry o přežití se zombie, kterou jsem si kdy užil: State of Decay 2. Tím nechci říct, že ostatní zážitky, které do tohoto žánru zasahují, jsou špatné, jen jako přiznaný strašpytel, kterého představa napadení zombíky skutečně děsí, je budovatelská základna Undead Labs s otevřeným světem (zatím) jediná, kterou skutečně zvládám. Je to hlavně díky tomu, že můžu čelit hordám, hledat zásoby a snažit se zůstat naživu, když mi táta kryje záda, ale také se mi líbí smysl pro týmovou spolupráci, kterou hra mezi námi vždy podporuje. Tato série je pro mě určitou anomálií, ale díky tomu, jak mě a mého tátu v minulých letech spojila, se o to víc těším, až se vrátí se State of Decay 3.
Tým snů
(Obrázek: Xbox Game Studios)
V průběhu let jsme s tátou hráli spoustu her společně a kdykoli se nám podaří udělat si čas, Deep Rock Galactic je naše nejnovější kooperativní dobrodružství. Ale na hru State of the Decay 2 vzpomínám nejraději. Způsob, jakým podpořila naše kamarádství a svedla nás dohromady, abychom se utkali s nepřáteli, které jsme tak dobře poznali v jiných typech médií, ve mně vždycky zůstal.
Temné místo
(Obrázek: Remedy)
Alan Wake 2 mě vyvedl z mé komfortní zóny a poskytl katarzi a uklidnění tím nejnečekanějším způsobem
Stále si vzpomínám, když jsem hru hrál poprvé a cítil se trochu rozpačitě při vyhlídce, že se ponořím do světa zamořeného zombie. Když jsem se ujal role prvního přeživšího, zanedlouho se ke mně připojil táta, který mi začal ukazovat, jak se v kampani postupuje. První věcí, kterou musíte udělat, je najít jídlo, zbraně a cokoli užitečného, abyste se udrželi naživu. Jak jsem se však rychle naučil, kdykoli sháníte zásoby v obchodech nebo opuštěných domech, vytváříte hluk, což znamená, že vždy existuje riziko, že na sebe upoutáte nežádoucí pozornost všech nemrtvých, kteří se potulují kolem. Dělat to jako sólo přeživší může být napínavé utrpení, ale můj táta hlídal venku, aby mě upozornil, kdyby se objevily hordy nebo obzvlášť nebezpeční zombíci. Já jsem mu pak oplácel laskavost, když prohledával zásuvky a krabice, čímž jsme si navzájem poskytovali určitou úroveň relativního bezpečí. Od samého začátku jsem měl vždycky pocit, že opravdu spolupracujeme, abychom přežili a měli se dobře.
Na hře o přežití v otevřeném světě od Undead Labs se mi nejvíce líbí způsob, jakým vám umožňuje přepínat mezi přeživšími, které rekrutujete, a vytvářet tak svou komunitu. Čím déle hrajete za určitou osobu, tím je zdatnější ve svých oblastech a tím zkušenější je celkově při mrchožroutství a boji. Během jednoho z našich herních sezení jsme byli s tátou jako dvojice přeživších, za které jsme hráli, tak úspěšní, že jsme se stali velmi zkušenými a získali jsme vynikající kořist. Vlastně jsem se dokonce přistihl, že jsem k postavám, za které jsme hráli, přilnul, protože jsme toho společně ve světě už tolik prožili.
To je zábava