Nedá se to říct tak, aby to neznělo jako nadsázka, ale #BLUD (vyslovuje se jako „hashtag blood“) od vývojářského studia Exit 73 Studios a vydavatele Humble Games je jako kdyby někdo vzal obecnou premisu Buffy, přemožitelky upírů a smíchal ji v mixéru s kreslenou estetikou The Powerpuff Girls a Cuphead s prolézáním dungeonů ve stylu Zeldy. Velice reálným způsobem mi připadá, jako by někdo při tvorbě této hry sestavil náladovou tabuli, která byla výslovně navržena tak, aby uspokojila mé smysly. A ono to zafungovalo; hra mě naprosto vcucla (Chápete? Protože upíři?).
BLUD staví hráče do role Becky Brewsterové, odvážné hlavní hrdinky, která navštěvuje střední školu v krásném Carpentersville. Ne všechno je však takové, jak se zdá, protože se zde sešikovala jakási démonická síla a Becky se ocitá v čele upíří apokalypsy s věrnou hokejkou na pozemní hokej v ruce.
BLUD pro #BLUD boha
Hra nosí své inspirace na rukávu a od samého začátku je zřejmé, že kreslený dungeon crawler bude mixem nechutného hororu a komedie. Méně zřejmé už je, jak dobře se tyto inspirace propojují, protože můj první čas strávený s #BLUD mi připadal trochu pomalý a zahlcený setkáváním s různými NPC a mechanikami – nemluvě o několika aportovacích úkolech.
Indie Spotlight
(Obrázek: 5 Lives Studios)
Cozy Caravan je Animal Crossing meets Cooking Mama s nejsladšími možnostmi tvorby postavy
To ovšem neznamená, že by to všechno bylo nudné nebo zbytečné. Jakýkoli prolog, který trvá několik kroků, bude vždycky působit jako tření, které se staví do cesty dobré zábavě, a #BLUD má alespoň to štěstí, že skutečně vypadá skvěle – různé animace nepřátel a zany mačkání postav jsou hlavním vrcholem – od okamžiku, kdy začne. Ale trvalo asi hodinu, hodinu a půl, než jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl skutečně pocit, že dělám něco mechanicky smysluplného.
Když už mluvíme o pomalých začátcích, boj proti broukům a krysám, se kterými zpočátku bojujete, bude pravděpodobně připadat poněkud těžkopádný těm, kteří jsou zvyklí například na Hádese nebo podobné hry. Nikdy jsem se nedokázal zbavit pocitu, že při snaze probít se z problémů žalostně špatně odhaduju vzdálenosti nebo směr. Ale jakmile jsem odemkl výše zmíněnou hokejku (a následně i její vylepšení), vše se výrazně vyhladilo. V hratelnosti #BLUD je příjemný, nugátový střed, pokud vydržíte nejdřív jen chvíli přežvykovat.
POW! BANG! BIFF!
Nedá se to říct tak, aby to neznělo jako nadsázka, ale #BLUD (vyslovuje se jako „hashtag blood“) od vývojářského studia Exit 73 Studios a vydavatele Humble Games je jako kdyby někdo vzal obecnou premisu Buffy, přemožitelky upírů a smíchal ji v mixéru s kreslenou estetikou The Powerpuff Girls a Cuphead s prolézáním dungeonů ve stylu Zeldy. Velice reálným způsobem mi připadá, jako by někdo při tvorbě této hry sestavil náladovou tabuli, která byla výslovně navržena tak, aby uspokojila mé smysly. A ono to zafungovalo; hra mě naprosto vcucla (Chápete? Protože upíři?).
BLUD staví hráče do role Becky Brewsterové, odvážné hlavní hrdinky, která navštěvuje střední školu v krásném Carpentersville. Ne všechno je však takové, jak se zdá, protože se zde sešikovala jakási démonická síla a Becky se ocitá v čele upíří apokalypsy s věrnou hokejkou na pozemní hokej v ruce.
BLUD pro #BLUD boha
Hra nosí své inspirace na rukávu a od samého začátku je zřejmé, že kreslený dungeon crawler bude mixem nechutného hororu a komedie. Méně zřejmé už je, jak dobře se tyto inspirace propojují, protože můj první čas strávený s #BLUD mi připadal trochu pomalý a zahlcený setkáváním s různými NPC a mechanikami – nemluvě o několika aportovacích úkolech.
Indie Spotlight
(Obrázek: 5 Lives Studios)
Cozy Caravan je Animal Crossing meets Cooking Mama s nejsladšími možnostmi tvorby postavy
To ovšem neznamená, že by to všechno bylo nudné nebo zbytečné. Jakýkoli prolog, který trvá několik kroků, bude vždycky působit jako tření, které se staví do cesty dobré zábavě, a #BLUD má alespoň to štěstí, že skutečně vypadá skvěle – různé animace nepřátel a zany mačkání postav jsou hlavním vrcholem – od okamžiku, kdy začne. Ale trvalo asi hodinu, hodinu a půl, než jsem se dostal do bodu, kdy jsem měl skutečně pocit, že dělám něco mechanicky smysluplného.