Není nic nebezpečnějšího než jasný nápad, že? Inspirován vypravěčkou Baldur’s Gate 3 Amelií Tylerovou v jejím (zábavném) běhu Dark Urge – ve kterém hází skutečnou kostkou d20, aby určila, jak moc plný „D’urge“ jí jde – jsem dostal naprosto senzační nápad: hodit skutečnou kostkou, která rozhodne o všem. Nebylo by to úžasné? Neviděl bych tolik věcí, které bych si sám nikdy nevybral? Co by se mohlo pokazit? Se sny o dobrodružství, špetkou Divoké magie pro okořenění a několika napůl vymyšlenými „pravidly“, kterým jsem nevěnoval zdaleka tolik pozornosti, se můj nový čaroděj vydal na cestu.
Zpočátku mě nemohlo nic zastavit. Omámená z rolí, při kterých jsem vybuchovala neuronové pulce, zabíjela prosebné růžové mozkomory (R.I.P. Us) a přežila Lae’zelův šikmý pohled, jsem se hnala ke Stínovlasově struku jako pyšné štěně, které se právě naučilo chodit na záchod. „Ty! Dostaň mě z téhle zatracené věci!“ žadonila ze své stařecké konzervy na sardinky. Opilý pýchou jsem mávl kostkou po jejím tácu a… Shar odpusť, padla mi dvojka. „Není čas – musím se odsud dostat,“ nařídila mi. Bohové, ne, tohle jsem nechtěl vidět; stát se tímhle. Vyhrkla jsem tu příšernou větu, snažila se zapomenout na její „jestli mě opustíš, jsem mrtvá – prosím“ a houkla na kormidlo, abych celou tu masitou fregatu strhla ke dnu. Třeba to bude v pořádku, uklidňoval jsem se. Jen neúspěch.
Kostky, kostky, bejby
(Obrázek: Larian Studios)EXTRA NASTIES
(Obrázek: Larian Studios)
Přišel jsem pozdě na večírek k Baldur’s Gate 3, takže jsem se rozhodl, že ten večírek zkazím tím, že se budu chovat jako absolutní hajzl ke každému, koho potkám
Ale Shadowheart nebyl mezi svými vnitřnostmi na pláži. Sakra, že bych už narazil na Origin? Ten důležitý, jehož artefakt by mi zabránil v růstu chapadel? Pche, ne – bušila na dveře opodál. Teď jsem měl jediný plán: shromáždit svou skupinu. Tak jednoduché, a přitom tak zásadní – jak těžké to může být? Kolik dialogových min tu vlastně bylo? Přiblížil jsem se k nim, můj odvážný přístup k práci byl jen trochu narušen.
Vyskočilo na mě pět možností, všechny až na jednu v duchu nápravy: mohl jsem nabídnout pomocnou ruku, šperhák, radu, nebo dokonce svá kouzla s příchutí Divočiny. Hádejte, kterou jsem si vybral? „To, co děláš, je kravál,“ vyštěkla jsem na ni. Musím přiznat, že jsem Stínové srdce trochu odsuzovala, protože se po téhle větě stále snažila o pozvání na můj jednohubkový večírek. Nevadí, stejně jsem to raději riskla bez ní, zavelel čerstvý rohlík. Vyrazila, když jsem si zděšeně zakryla oči. Tohle se přece nemůže stát, potřebuju nějaké kamarády, a to rozhodně, a ta podrazácká božstva už odehnala mou nejlepší šanci.
Brzy jsem si našla cestu ke Galeově paži, která se houpala z jeho propasti. „Ruku? Někdo?“ Ach, ten jeho naivní hlásek. Připravila jsem se a zadívala se na pomstychtivou kostku vedle sebe. Nedělala jsem Temný popud – budu v pořádku; on bude v pořádku. Nebo ne?
Hodila jsem dvojku, což byl sotva slibný začátek. Podle rozkazu jsem ho plácla přes ruku a nahlas přemýšlela, kam můj život dospěl, že tohohle ubožáka v ohrožení cloumám. Následoval test síly, ale byl jsem mrštný čaroděj, takže samozřejmě neuspěl. Pak další: hra vyžadovala krvavou dvanáctku! Podařilo se mi dát čtyřku. S vypnutými karmickými kostkami a bez inspirace pro opakovaný hod jsem s úzkostí koukal mezi prsty, jak mi Gale – a všechno, co mohlo být – uniká. „Já tady zahynul, já tady zahynul…“ zakňučel. Nebudu lhát, po tomhle jsem potřebovala chvilku oddechu.
Roll with the punches
(Obrázek: Larian Studios)
„Tohle se nemohlo stát, byl jsem *stále* sólo.“ „Tohle se nemůže stát.
Tohle se nemohlo stát, pořád jsem byl sólo. „Hej! Potřebuju pomoc!“ Astarion zavolal poblíž. Přistoupil jsem k němu, bál jsem se o něj, než jsem hodil jedničku: nabídku pomoci. Teď opatrně, pomyslel jsem si, když jsem po špičkách postoupil dopředu. Ale pak mě ten bledý hnidopich přišpendlil k zemi, nůž u mého krku – přišlo mi fér, že mě kostky přiměly pokusit se mu zkroutit ruku a zároveň ho udeřit do hlavy (a neúspěšně). Nemůžu úplně uvěřit, že potom souhlasil s tím, že se přidá k mému hodu kostkou a bude mě o to žádat. Kámo. Ale taky mě, prosím, bohové, neopouštějte. Zadívala jsem se na maličkou kostku usazenou na mém stole. Zavraždil jsem čaroděje v nesnázích, když jsem se ho snažil vyrvat z doslova osudové spirály, ale naverboval jsem ostrozubého frajírka, který mi vyhrožoval, že mě spatlá? Co dál, ty hajzlíku?
Po kruté bitvě se skřety – mít jen roguea na boj zblízka a čaroděje se zálibou v polymorfování v ovce to s vámi udělá – se můj zbývající optimismus rozplynul v břečku. Řekl jsem chudákovi namyšlenému Zevlorovi, ať si trhne nohou, potřetí jsem odmítl (upřímně řečeno, velmi potřebného) Stínosrdce a důkladně jsem demoralizoval několik dětí, a to vše díky hodu kostkou. Nemáš zač, Faerúne. Alespoň Wyll neochotně souhlasil, že se k nám přidá. To je ale děvče.
Tři však ještě nedělají party a já jsem měl málo možností. Vybral bych si Karlach – ta by mohla být na vrcholu Wyllova smítka, ale co má dělat neukázněný magnet chaosu? Vzhledem k mému pruhu jsem se potřeboval na cestu za ní vybavit, takže jsem se zaměřil na Dammona, abych si trochu namastil kapsu; cítil jsem se jako hovno, ale nebyla to zdaleka ta nejhorší věc, kterou jsem ten den udělal. Pár lektvarů sem, kuše tam, co je na tom špatného? Ale kostky si to nenechaly líbit: moje cesta se zastavila, protože jsem hodil příliš nízko a byl jsem chycen. Teď už jen jeden velký hod, abych se z toho vykroutila: no tak, bohové, pomozte děvčeti ven! No, samozřejmě, že ne: vzápětí jsem už jen zírala skrz mříže cely.
Jak potupně skončil můj velký experiment: za krádež v obchodě. Když jsem se díval, jak gobliní smrkáč Sazza řve v kleci opodál, přemýšlel jsem, jak se tam dostala. Možná by svůj osud také svěřila do rukou mizerné plastové kostky.
Zde je šest deskových her a stolních RPG, jako je Baldur’s Gate 3, které vám umožní pokračovat v pátrání