Po marketingové kampani, která se zároveň distancovala od stejnojmenného předchůdce z roku 2014 a stejně tak oslavovala jeho společný původ, je tu hra Lords of the Fallen (2023). S CI Games opět v křesle vydavatele a Hexworkem, který tentokrát řídil vývoj, je tento příklon k Lords of the Fallen akčním RPG ve stylu Souls, které se opravdu opírá do svých inspirací. Opravdu se do nich opírá. Pokud jste četli naši recenzi na Lords of the Fallen, víte, jak moc je zde ovlivněn zpětný katalog FromSoftware; a už víte, jak a proč to náš autor považuje za někdy dobré, ale často problematické.
Jsem teprve pár hodin po vlastní výpravě za svržením démonického boha Adyra, proto nejsem v pozici, abych mohl Lords of the Fallen řádně kritizovat jako celek. Co ale řeknu, je, že Lords of the Fallen na mě silně působí jako Dark Souls 2 a Legacy of Kain: Soul Reaver – a jelikož se žánr podobný Souls stále vyvíjí a roste, sám jsem do té skromné části, kterou jsem zatím hrál, zatraceně investoval.
Chudáci duše
(Obrázek: CI Games)AGES LONG PAST
(Obrázek: FromSoftware)
Recenze hry Dark Souls 2: Scholar of the First Sin
Lords of the Fallen je temný, tematicky i vizuálně. V tom druhém případě je možná až příliš temný, přičemž vše, co jsem doposud hrál, promítá ponurý estetický mix nejklaustrofobičtějších a nejméně inspirativních rozlehlostí série Souls. Není to úplně na úrovni beznaděje Dark Souls Blighttown nebo Dark Souls 2 The Gutter, ale zároveň se zde zatím neprojevují úchvatné výhledy a zářící ruiny z bílého pískovce, které se objevují na počátku dveří v nejznámějších RPG od FromSoftu. Chápu, že se krajina hry později přece jen trochu otevře, abych byl spravedlivý, ale důvod, proč zde toto srovnání uvádím, je dvojí: za prvé, Lords of the Fallen se tak bezostyšně inspiruje soulsbornými hrami, až mi to přijde platné; a za druhé, zářivým světlem, které mě provázelo prvními fázemi Lords of the Fallen, mi připomíná Dark Souls 2.
Lords of the Fallen není nutně stejný jako Dark Souls 2 v žádném konkrétním ohledu, ale jako člověk, který je se Soulsborne sérií jako celkem dobře obeznámen, ve mně vyvolává pocit, jaký jsem měl před lety při úplně prvním prozkoumávání Drangleicu. Za posledních zhruba deset let jsem musel strávit více než 1 000 hodin pročesáváním těch nejpokleslejších světů od FromSoftu – od Boletarie v Demon’s Souls po The Lands Between v Elden Ringu – a užíval jsem si iterační křivku, která za tu dobu vylepšila vše od plynulosti soubojů po design úrovní a obtížnost nepřátel. Hra Dark Souls 2, kterou vedl jiný vývojářský tým než ostatní Souls hry, však byla dlouho považována za nejhorší z celé série.
Když se k Dark Souls 2 vrátíme před nedávnem, absence klíčových postav FromSoftu – v neposlední řadě uznávaného režiséra Hidetaky Miyazakiho, který se v té době věnoval Bloodborne – je nyní patrnější než kdy jindy a hra často působí spíše jako klon než jako protějšek. Přesně tak na mě Lords of the Fallen působí v ruce: souboje jsou pěkné, ale trochu těžkopádné; pohyb je fajn, ale může být nereagující; souboje s bossy jsou bastardsky těžké, ale občas nefér bez vašeho přičinění; svět je dobře navržený, ale lineární a občas postrádá návaznost. Oproti Dark Souls a/nebo Elden Ring bych těchto přirovnání mohl uvést mnohem více.
Což nemusí být nutně špatně. Když váš postup zastaví problémy s výkonem nebo zbytečně obtížní bossové, je to jedna věc – například formální bossové, kteří se objevují jako standardní nepřátelé ihned po bitvách, jsou tak nedotažení -, ale vždycky jsem v něčem takovém, jako je Dark Souls 2, nacházel prvek kouzla, který není úplně kopií toho, co bylo předtím, a v Lords of the Fallen to cítím znovu.
Jiný svět
(Obrázek: CI Games)
„To, co mě na Lords of the Fallen také velmi baví, je však mnohem zřejmější. Hra se pohybuje v dimenzích jako vytržená z Legacy of Kain: Soul Reaver“
Abych byl spravedlivý, chápu, že výše uvedené je osobní záležitost. Naprosto chápu, že připomínat si Dark Souls 2 při uvedení na trh, jak se mu někteří vysmívali, že je horší než jeho bezprostřední předchůdce, a vlastně se mi docela líbí, že to není úplně stejné, je přinejlepším abstraktní postoj a přinejhorším kontroverzní názor. To, co se mi na Lords of the Fallen také velmi líbí, je však mnohem zřejmější. Přeskakování dimenzí ve hře je jako vytržené z Legacy of Kain: Soul Reaver.
Pro nezasvěcené: Legacy of Kain: Soul Reaver je akční adventura o upírech s přívlastkem RPG z roku 1999 od stejného týmu, který stojí za původními hrami Tomb Raider, tedy Crystal Dynamics a Eidos Interactive. Ve své době byla hra volně označována jako „Tomb Raider, ale náročnější“, a i když to byla do jisté míry pravda, její obratné využití přeskakování dimenzí – kdy bossy a hádanky bylo možné překonat pouze v určitých sférách, což v jiných otevřelo nové oblasti a předměty – z ní udělalo mnohem víc. Jako hry, které podobné mechanismy využívají s velkým efektem, se mi vybavují The Legend of Zelda: A Link to the Past, A Link Between Worlds a série Silent Hill, ale temné fantasy prvky Soul Reavera nechávají fanoušky toužit po dalších hrách po celá desetiletí.
Výše uvedenému odpovídá i využití umbrální lampy ve hře Lords of the Fallen. Pomocí tohoto světa můžete přecházet mezi světy živých a mrtvých (Axiom a Umbral) a nahlížet do druhého z nich, což vám umožní odhalit tajemství, nové nepřátele, cesty k prozkoumání a řadu environmentálních hádanek, které vám umožní přístup do nových oblastí v zemi živých. Jednou z mých nejoblíbenějších věcí na celém tomto procesu je, že vás hra Lords of the Fallen nechá vstoupit do Umbralu, kdykoli se vám zachce, ale zpět vás pustí pouze po vystopování specifických dopravních totemů. Podobně jako v The Upside Down ze Stranger Things – nebo vlastně v Říši démonů ze Soul Reaveru – je to tam zatraceně děsivé.
Nakonec, i přes drsnější hrany Lords of the Fallen je žánr podobný Souls na konci roku 2023 ve skvělé kondici a příklon Hexworks k původnímu nápadu i zastřešujícímu charakteristickému stylu těchto her se mi zaryl pod kůži. Elden Ring mě natolik pobláznil, že se od něj stále nedokážu pořádně distancovat, a v posledních 12 měsících jsem se v různé míře vracel jak k Bloodborne, tak k Dark Souls 2. Lies of P je v tomto prostoru zjevením, a i když Lords of the Fallen možná nedosahuje stejných výšin, počítám, že dělá dost pro to, aby si své místo v konverzaci zasloužil.
K tomu budu mít téměř jistě co říct, až budu mít v jejím(ch) nočním(ch) světě(ech) odehráno více hodin. Zvlášť teď, když se zdá, že mě v Umbralu pronásleduje stínový muž bez tváře. Vskutku vítejte ve strašidelném období.
Podívejte se na těchto 10 her podobných Dark Souls, které prověří váš ukazatel zdraví.