Hoard, který režisérka Luna Carmoonová (Nosebleed, Shagbands) nejlépe popsala jako „body horror mysli“, je niterným zkoumáním smutku, lásky a věcí, kterých se fyzicky a emocionálně nemůžeme zbavit.
Děj se odehrává ve dvou časových rovinách, mladá Maria (Lily-Beau Leach) žije se svou matkou Cynthií (Hayley Squires) v domě, který někomu připadá jako doupě sběračů – pro ně je to však fantastický svět plný magie, který slouží jako „katalog“ jejich lásky. Starší Maria (Saura Lightfoot Leon) tráví svá dospívající léta u pěstounky Michelle, ale nikdy se zcela nezbavila svého dětství – ani toho, co ji naučila její matka. Když se kolem ní objeví starší chlapec Michael (Joseph Quinn), všechno se změní – a Maria se náhle ocitá tváří v tvář traumatu z minulosti.
GamesRadar+ hovořil s Lunou Carmoonovou, Saurou Lightfoot Leonovou a Josephem Quinnem o tvorbě hry Hoard a o všech těch odvahách, smutku (a rohlících s klobásou), které při tom vznikly.
GamesRadar+: Co vás přitáhlo ke scénáři?
Joseph Quinn: Vzpomínám si, když jsem ho četl poprvé. Je to tak zvláštní scénář, je tak znepokojivý a silný a sahá po něčem opravdu mimořádném. Scénář byl samozřejmě velmi podmanivou součástí, ale nejpodmanivější pro mě byla práce s Lunou. Poté, co jsem se s ní setkal, jsem si říkal, že je kolem ní aura, která se nedá popřít, a že je to ten filmově nejgramotnější člověk, jakého jsem kdy potkal.
A myslím, že sáhnout po něčem takovém jako někdo, kdo tak miluje tuto uměleckou formu, neustále směřuje k mýtickým aspektům kinematografie a hledá ve scénáři zajímavější způsob, jak vyprávět příběh. Takže mě to svedlo a ona mě svedla.
Saura Lightfoot Leon: Ve scénáři bylo tolik prostoru pro interpretaci, takže jsem byl opravdu zvědavý, jak to zvládne, a chtěl jsem být součástí této cesty. Bylo to ve chvíli, kdy jsem si přečetla [scénář], když jsem dostala nabídku na konkurz – byla jsem tak zmatená a cítila jsem tolik věcí. Jazyk, který se v Hoard používá, není moje komfortní zóna, není to můj obvyklý dialekt. A jediné, co jsem chtěl, bylo porozumět mu a žít v něm. Když nerozumím a hodně cítím, něco mě ovládne.
Zrovna jsem dostal dvě scény, které byly tak vytržené z kontextu, že jsem si říkal: „Co se to děje?“. Ale hned jsem začal improvizovat. Říkal jsem si: ‚No, musím na to přijít sám. Když dostanete semínko, které je tak krásné a tajemné a je v něm ten prvek magie, který chcete, musíte ho prozkoumat. Bylo to jako rozplétat balíček. Byla to cesta, která byla opravdu krásná a pro mě velmi osobní.
(Obrázek: Alpha Violet)
Když už mluvíme o dialektu a jazyce ve filmu, mám pocit, že mi v hlavě stále zní některé citáty a fráze. Chtěl jste, aby to tak na diváky působilo?
Luna Carmoon: Je to docela vtipné, protože nejenže jde o určitý dialekt – velmi jihovýchodní Londýn -, ale v absurdních scénách je téměř fantazijní prvek. Přirovnala jsem to k tomu, jak se mluví ve filmech: „Kočka je v pytli, pytel je v řece.“ Tohle se mi líbí. Je to jako celá podivná syntax, kterou si [postavy Marie a její matky Cynthie] vytvořily dohromady a která je jako zvláštní druh cockneyského rýmovaného slangu nebo prostě podivných rčení, která nikdo z mé generace nebo dokonce starší pravděpodobně nezná. Vychovali mě prarodiče, pořád žiju s dědou, pořád je používám. Myslím, že je velmi vzácné potkat někoho v mém věku, kdo nejenže tak nějak teď zní, ale také používá tyto fráze. Je to, jako by mi někdo do těla vložil osmdesátiletou ženu.
Nedávno jste řekl, že „zloba je velký transformátor“ a že jste si původně myslel, že si film necháte pro sebe. Můžete to nějak rozvést?
LC: Jen si myslím, že spousta z nás si nechce připustit, že jedovatost a zloba nám mohou skutečně dodat motivaci, protože to někdy přirovnáváme k tomu, že nejsme „čistí“, „zdraví“ nebo „milující“. A to tím nemyslím. Myslím si, že to pro mě bylo velkým transformátorem, a přála bych si znát i jiné způsoby. Myslím, že jednoho dne budu znát i jiné způsoby a způsoby, jak věci vytvářet. Ale víte, zloba a odmítnutí vás často mohou pohánět k tomu, abyste se stali tím, o čem si myslíte, že je lepší verzí sebe sama, což ve skutečnosti není, ale rozhodně je to pro mě někdy palivo, abych se rozjel.
A není to celá cesta projektu. Zrodí se ze zloby a jedu, a pak se promění v něco opravdu léčivého a rozkvete v něco opravdu krásného. A právě takovým darem pro mě byla kniha Hoard.
V tomtéž článku na Deadline byl film popsán jako „horor na tělo mysli“.
LC: Ano, tak jsem ho představil. Podal jsem ho takhle vlastně drze, protože lidé v této zemi financují horory mnohem snáze [ve srovnání] s jinými věcmi. Takže jsem to prezentoval jako horor o těle mozku, ale co je děsivějšího než propadnout psychóze a nervově se zhroutit? Když jste na opravdovém dně, dokážete si představit, že je snazší useknout si prst než ztratit kuličky. A zažil jsem to na vlastní kůži i u mnoha jiných. Je snazší zlomit si kost, než zažít skutečné zhroucení mozku. Chci říct, že [je to horor na tělo] stejně jako Učitel klavíru je horor na tělo.
(Obrázek: Alpha Violet)
Některé části filmu mi připadaly velmi cronenbergovské, zejména železo a doslovné lízání ran. Můžete mluvit o tom, jací další filmaři vás ovlivnili, nebo konkrétně o tomto projektu?
LC: Mám rád Cronenberga. Miluji lidského Cronenberga – Mrtví zvoní a Crash jsou mými oblíbenými Cronenbergovými filmy. Třeba děsivou povahu lidí: je to krásné a ošklivé, ale všichni tak existujeme. Někteří z nás to ukazují určitým lidem a někteří z nás prožijí celý život, aniž by si takovou ošklivost ukázali. Pokud jde o vlivy, miluji britskou kinematografii šedesátých a sedmdesátých let, raného Kena Russella a veškerou jeho dokumentaristickou tvorbu – a Zamilované ženy jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Je nádherný. Michael [postava Quinna] je rozhodně esencí mužů, s nimiž Ken Russell pracuje, jako jsou Oliver Reed, Alan Bates atd.
Mám rád rané filmy [Paula] Verhoevena, například Spectre a Ovoce Turků. Vizuálně, i v Michaelově šatníku, je to hodně, když [má] na sobě červenou vestu – je to přesně jako v Turks Fruit, a i vztah mezi [Michaelem a Marií] je tomu hodně podobný.
Tady ve Velké Británii máme Britský filmový institut a tyhle dva milé chlápky, jeden z nich, William Fowler, v podstatě vytvořili řadu filmů, která se jmenuje BFI Flip Side, kde restaurují filmy ze šedesátých a sedmdesátých let. Jeden z nich je I Start Counting, který je prostě úžasný. A co se týče hudby, hudba k tomuto filmu od Basela Curchina měla obrovský vliv na to, jak jsem chtěl, aby [Hoard] zněl. Nechtěl jsem, aby film zněl jako devadesátá nebo osmdesátá léta, ale spíš jako sedmdesátá. A Jimu Williamsovi se podařilo tak nějak vzít všechny jejich vlivy a vytvořit zvukovou kulisu pro tyhle chlápky, aby byli smyčcoví a závratní.
(Obrázek: Alpha Violet)
Když už mluvíme o té smyčkovitosti a závratnosti, vy dva máte úžasnou chemii. Jestli mi řekneš, že jste se předtím nikdy nesetkali nebo že nejste staří přátelé, budu v šoku.
JQ: Seznámili jsme se ještě předtím, než jsme začali natáčet – strávili jsme spolu nějaký čas a poznávali se. Děkuju, že jsi řekl, že mezi námi byla dobrá chemie. Byl to pocit, opravdu vzrušující a zábavné pracovat se Saurou, zejména proto, že když pracujete s někým neuvěřitelně talentovaným a oddaným, je to prostě dar, protože ne vždy to tak je. A ten prostor, který nám Luna vytvořila, abychom mohli experimentovat a prostě to posunout co nejdál a měli pocit, že je to mezi námi oběma dovoleno a že nás Luna podporuje. Je to opravdová lahůdka a nedá se to vynutit. Je to produkt prostředí, ve kterém se nacházíte.
SLL: A my jsme byli v prostředí, kde jsme měli výjimečně talentovaného režiséra a já výjimečně talentovanou spoluhráčku. Takže když takové prostředí vytvoříte, snad z toho něco vzejde. S Joem se mi pracovalo moc dobře a moc rád jsem se s ním setkával a prožili jsme spolu několik dobrodružství s Michaelem a Marií. Byly pro mě opravdu zábavné, protože jsem se seznámila s Joem, ale pak se z toho občas stalo něco trochu jiného. Stalo se to Michaelem a Marií. To byla čirá radost. A pak práce s Joem byla vlastně opravdu fascinující, protože si myslím, že ta chemie, kterou vidíte, je divoká. Je to živočišné.
Je to fascinující, protože vidíte ty různé bytosti a pak je to jako elektřina. Je úžasné, že to můžete vidět, ale já to cítil. Je to něco jako tlak a tah. Neustále se to mění – je to dobré tření. Byla to čistá radost s vámi pracovat. A je to zábava, víte? Když je to zábava a vychází to z místa, kde je světlo a růst, všechno je prostě snadné.
Zmínil jsi slovo zvíře – do poznámek jsem si často psal „prvotní“. Na obou vašich výkonech je něco tak niterného a srdcervoucího. Jak jste se dostali do těchto prostorů hlavy?
SLL: Hodně rád používám hudbu. Použil jsem hodně hudby jen proto, že jsem chtěl použít něco, co nepůsobí nutně těžce. Poslouchal jsem hodně neobvyklé různé hudby a tak nějak jsem si ji přizpůsoboval. Překvapoval jsem sám sebe. Někdy jsem si prostě náhodně pustila určité playlisty, které jsem si vytvořila, a to mě něčím naplnilo a pak jsem strávila čas o samotě a pak se do toho ponořila.
Hudba je velmi emotivní. Je to emocionální spouštěč. Chtěla jsem se zaměřit na něco, co je trochu nesmyslné, co prostě dává pocit a smysl, a pak [jsem se mohla] soustředit jen na Joea a nechat se unášet tím, co jsme dělali.
JQ: Vlastně něco podobného. Prostě zůstat otevřený nápadům v daném okamžiku. A myslím, že jsem prakticky musel trochu přibrat, protože Luna chtěla, aby byl trochu větší. Tak jsem to udělal. Spousta párků, spousta párků, [smích]. A pak hlavně zůstat otevřený tomu, co se tam děje, protože člověk si stejně nemůže nic naplánovat, hlavně parametry tohohle projektu, myslím, že tam prostě musel být.
Luna Carmoon, Joseph Quinn, Saura Lightfoot Leon a Oliver Lemming v zákulisí natáčení filmu Hoard. (Obrázek: Alpha Violet)
Cítíte trochu tlak vzhledem k tomu, že jde o váš první projekt, který se dostal do kin poté, co se stal virálním díky vašemu výkonu ve Stranger Things?
JQ: Natáčel jsem to předtím, než vyšla čtvrtá série, za což jsem opravdu vděčný. Je to film, který je na tom zcela nezávislý. Samozřejmě se to stalo a bylo to šílené a jsem za to vděčný, ale bylo to velmi zvláštní. Ale tenhle film byl od toho zcela oddělený a je krásné být součástí něčeho, co kolektivně cítím, že nám hodně patří. Je sice skvělé být součástí těch velkých franšíz, od kterých si spousta lidí hodně slibuje, ale zároveň je krásné vyprávět příběhy, které jsou mi svým způsobem bližší, a s lidmi, na kterých mi nesmírně záleží, a snažit se je dostat do světa. Je to něco úplně jiného a stejně důležitého.
V celém filmu se objevují tiché momenty šoku a líbí se mi, jak jsou do něj vloženy – zejména v kontrastu s velmi hlasitými milostnými částmi filmu. Mohl byste se vyjádřit k tomu, jak to spolu souvisí?
LC: Jo, myslím, že to je prostě život, ne? Věci se na vás valí a někdy jsou ty velké věci, které se vám dějí vnitřně, některé z největších novinek prostě všední a připadají vám jako nic. Přijdete domů z hektického pracovního dne a někdo vám řekne, že někdo umřel nebo tak a tak, a vy jdete a cítíte tu bolest a pak přiložíte konvici. A myslím, že to je prostě hodně ze života a z mých zkušeností.
Co byste chtěl, aby si lidé z filmu odnesli?
LC: To je pro ně [smích]. Ale ne, láska, smutek nebo zkušenost je stejná. Kdybychom mohli měřit pocity, byl by to svět blažený, nebo svět hrůzy? Ale to, že každý bude cítit něco, něco jiného, a prožívat něco jiného z toho, je to, co dělá kinematografii tak výjimečnou – a to není pro mě. Ten film jsem natočil pro sebe, natočil jsem ho pro čtrnáctileté já, abych ho objevil na Putlockeru [smích].
To, že ho vidí i jiní lidé, je pro mě jen zvláštní vyhlídka, protože měl zůstat v šuplíku v mé zahrabané ložnici. Takže je to na všech ostatních, ať si z toho dělají, co chtějí, a mně je to jedno. Doufám, že něco.
Film Hoard měl světovou premiéru 2. září v rámci Týdne kritiky na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Datum premiéry zatím nebylo oznámeno, film však získal distributor Alpha Violet. Další informace najdete v našem seznamu nejzajímavějších chystaných filmů v roce 2023 a později.