Zadýchaný a téměř bez nábojů se kryji na střeše stanice Lawson. Poslední přeživší nepřátelská trojice mě pronásleduje ze vzdáleného komplexu a teď už ví, že jsem sólo hráč. Zatímco zběsile nabíjím posledních pár kulových nábojů do brokovnice, slyším jejich kroky blížící se po blátě, pak po kovové rampě a nakonec po betonu. Vím, že dva z nich používají dalekonosné pušky, protože jsem je slyšel střílet z druhé strany mapy. Druhého jsem slyšel střílet na mě z revolveru, takže je více než pravděpodobné, že mají brokovnici, která mě zničí zblízka. Pokud je nechám dostat se do střední vzdálenosti a správně načasuji léčku, možná se mi je podaří zaskočit.
Takový je život v dnes již pět let staré střílečce z pohledu první osoby Hunt: Showdown od společnosti Crytek. Tuto hru jsem začal hrát v dubnu 2020 a nedávno jsem překročil hranici 2 000 odehraných hodin. To je sice poměrně zvracení vyvolávající doba, kterou lze strávit hraním jakékoli videohry, ale já jsem na toto ocenění tiše hrdý. Do doby, než jsem si vzal do ruky Hunt, jsem neodehrál 1 000 hodin v žádné hře a nyní téměř není dne, kdy bych na tuto úchvatnou střílečku nemyslel.
Udivuje mě však, že ani po pěti letech jejího života stále tolik lidí netuší, co Hunt: Showdown vůbec je. Hra si v dnešním žánru živých služeb vydobyla velmi slušné publikum – přežila masivní franšízy jako Marvel’s Avengers a nespočet her, kterým bylo prorokováno, že přežijí mnohem déle než vášnivý projekt Cryteku. A přesto tolik fanoušků multiplayerových stříleček stále netuší, co to je.
(Obrázek: Crytek)
Dovolte mi to vysvětlit: Hunt: Showdown je PvEvP hra odehrávající se v příšerami zamořených bažinách Louisiany v 90. letech 19. století. Až 12 hráčů v týmech po třech se pustí do mise, jejímž cílem je Lovit eldritch bossy, a přitom se bránit proti nepřátelským hráčům. Zbraně jsou historicky přesné, i když se steampunkovým nádechem, smrt vašich herních postav je permanentní, umělá inteligence strašící na mapách je nelítostná a především zvuk je král.
Už jen z tohoto vysvětlení asi poznáte, proč Hunt nepřitáhl masové množství mainstreamových příznivců. Je to hardcore objektivní střílečka, která asi není pro každého. Přesto mě už čtyři roky drží v zajetí. S novým rokem se vracím k věcem, které mě nutí vracet se k dalším.
Zvuk
(Obrázek: Crytek)Fanoušci FPS by si také měli přečíst
(Obrázek: Embark Studios)
Bývalý profesionál v oblasti FPS říká, že The Finals je „příliš mnoho pro mozek Call of Duty“
Crytek postavil tuto extrakční střílečku na binaurálním zvuku a více než kterákoli jiná hra, kterou jste hráli, vyžaduje, abyste se podřídili jejím zákonům zvukového designu. Každá vaše akce je pro ostatní hráče slyšitelná, včetně základních věcí, jako je nabíjení, léčení nebo vyjmutí házecího předmětu.
Pokud hrajete dostatečně dlouho, budete schopni určit, jakou zbraň nepřítel používá z druhého konce mapy, protože všechny zní tak odlišně. Brzy poté se dokonce naučíte triangulovat jejich přesnou pozici na vzdálenost tří sloupců.
Ještě nikdy jsem nehrál hru, která by mi dokázala rozbušit srdce tak jako Hunt. I po dvou tisících hodinách často dokončím setkání s nepřítelem se srdcem bušícím v hrudi a s rukama zpocenýma, a to vše díky zvukovému týmu Cryteku. Na tom, jak je zvuk do hry implementován, je něco tak neuvěřitelně důležitého. Jednomu hráči se dokonce nedávno podařilo zabít při hraní se zavázanýma očima. Ačkoli zvukový design může být zpočátku ohromně stresující, jakmile se naučíte vnímat zvukové signály, začnete rozumět jazyku hry.
Rozpoznání, z jaké zbraně bylo právě vystřeleno, vám může pomoci upravit taktiku, s níž se pustíte do boje. Pokud rozpoznáte zvuk pušky, kterou je třeba po každém výstřelu znovu nabít, víte, že budete mít čas se přitlačit blíž, když se netrefí. Rozlišení hluku pekelných psů a hluku Úlu vám pomůže určit, jakou cestou se máte vydat k cíli, a využití znalostí mapy při poslechu kroků kolem vás znamená, že můžete předvídat, kam hráč nakoukne příště.
Vyvážení
(Obrázek: Crytek)
Stejně jako u každé hry pro více hráčů se i u Lovu vývojáři potýkají s nekonečným balancováním, zejména proto, že do hry neustále přidávají nový obsah. Sledoval jsem nespočet aktualizací, které přišly a odešly, kdy se veteráni na Redditu rozplývali jako ubrečení a deklarovali, že nová zbraň nebo vlastní munice hru zabije nebo je nevyvážená.
Přesto patch za patchem, herní událost za herní událostí, Huntův arzenál vzdoruje všem předpokladům a hra je stále nejvyváženější multiplayerovou hrou, jakou jsem kdy hrál. Můžete si s sebou do zátoky vzít tu nejlevnější a nejméně výkonnou výzbroj, a pokud se vám podaří headshot nebo prostě jen soupeře přehrajete, můžete zabít někoho, kdo si přinesl nejdražší vybavení. Protože zbraně lze lootovat, můžete pak na svých vítězstvích pekelně vydělat.
Huntova výbava má obrovskou hloubku a jedním z důvodů, proč se k ní stále vracím, je to, že neustále experimentuji s novými náložemi a kombinacemi nástrojů. Možná je komunitní memento vzít si kavalírskou šavli a dvě pistole Sparks, ale hraní rolí za piráta je nesmírně životaschopný herní styl. Stejně jako vzít si na paškál a používat odstřelovačku s dlouhou municí nebo jít do toho s brokovnicí, která nepřátele zapálí, když je zasáhnete.
Komunita
(Obrázek: Crytek)
Než začnu tímto bodem, přiznám se, že jako každá online komunita má i Hunt svůj podíl cheaterů, toxikomanů a potentátů, kterým jde jen o jejich poměr KD. Ale možná kromě Deep Rock Galactic má Hunt: Showdown jednu z nejzdravějších herních komunit, na které jsem narazil. Tvůrci obsahu jsou čiré zázraky, které jen umocňují mé uznání hry, týmová práce je odměňována prostřednictvím herních pobídek a vývojáři skutečně naslouchají tomu, co hráčská základna chce.
Ale možná nejdůležitější je, že setkání hráčů ve hře mohou být nekonečně zábavná. Hunt má bezprostřední hlasový chat, takže přehrávání oblíbených rytířských momentů z westernů se stane druhou přirozeností. Ani nevíte, kolikrát se mi stalo, že jsem šel jako sólový hráč, zabil dva členy trojice a pak jsem uprostřed boje vyjednával s posledním přeživším, který chtěl vědět, jestli si to můžeme „vyříkat“.
V této hře dochází k přátelským setkáním a zábavným momentům domlouvání příměří, což v dnešní době není v kompetitivních multiplayerových střílečkách zrovna běžné.
Nízké pády a vysoké vzestupy
(Obrázek: Crytek)
Jak už jste možná pochopili, Hunt není zrovna shovívavá hra. V hráčské základně se říká: „Hunt dává a Hunt bere – ale většinou Hunt bere“.
Série porážek jsou běžné, protože v této hře je tolik způsobů, jak zemřít. Vážně, Crytek dokonce sestavil video, které ukazuje 50 nečekaných způsobů, jak můžete být zabiti – několik z nich jsou hlukové pasti rozmístěné po mapách. I když prohra může bolet, zejména pokud přijdete o lovce vysoké úrovně se skvělými vlastnostmi a výbavou – výhra je senzační.
Vyjít vítězně ze 40minutového zápasu, který byl plný zabíjení hráčů a příšer, útěků s žetony odměn a uloupených zbraní – to vše je dokonalá bouře, která vás velmi láká vrátit se pro další.
Zde je 25 nejlepších FPS her, které si právě teď můžete zahrát