Ach, Dead Rising, jak jsi mi chyběl. Odhalení hry Dead Rising Deluxe Remaster, kterou společnost Capcom uvede na trh letos v září, ve mně vyvolalo mnoho příjemných vzpomínek. Strávil jsem celé dny v kůži novináře Franka Westa, který se plahočil zombiemi zamořeným obchodním centrem Willamette Parkview Mall a hledal přeživší, které by mohl zachránit. Hodiny mi ubíhaly v zoufalých soubojích se šlendriánskými „psychopatickými“ bossy a dlouhé minuty jsem se prohrabával regály a hledal všeho schopný pomerančový džus. Důležité je, abychom si to rozebrali do detailů, protože Dead Rising je především o hospodaření s časem: každou vteřinu Frankova vyšetřování máte na hodinkách a ztráta přehledu o čase má neblahé následky.
Třídenní časový limit hry Dead Rising byl – a stále je – poněkud rozporuplným prvkem. Pokud se vám nepodařilo zachránit postavy do stanovené hodiny, skončilo to jejich smrtí, a hlavní úkol můžete snadno zhatit tím, že přijdete na důležitou schůzku pozdě. Takový tlak pochopitelně není pro každého, a když k tomu připočtete naprosto příšerný systém ukládání (který naštěstí v Deluxe Remasteru zmizí), Dead Rising si nikdy nezískal svět. Mně se ale zatraceně líbil a letos mě uklidnilo, že Capcom pokračuje v prosazování riskantních mechanik.
Není po tvém
(Obrázek: Capcom)Lost in Vermund
(Obrázek: Capcom)
Recenze hry Dragon’s Dogma 2: „Přijměte chaos a nic se mu nevyrovná“
Už v březnu jsem se bezhlavě zamiloval do hry Dragon’s Dogma 2. Přestože jsem první hru nikdy nehrál, pokračování jako by bylo stvořené přímo pro mě. Pro představu: pokud jde o RPG hry, jde mi především o ponoření do děje. Skyrim hraji jako dobrodružný simulátor – vyhýbám se rychlému cestování, přespávám v hostincích a k „večeři“ spořádám celé kolečko sýra – a Dragon’s Dogma 2 tohle všechno zahrnuje. Rychlé cestování je luxus, který spotřebovává drahé Ferrystony, takže si zvykněte na pěší přesuny. Vyjít si z cesty a uvařit si vydatné jídlo vám může před bojem poskytnout život zachraňující bonusy a ušetřit můžete pouze tím, že si zdřímnete v posteli nebo se utáboříte. Díky tomuto přístupu má pouhé přežití pocit důsledků – ideální ingredience pro pohlcující RPG.
Ach, Dead Rising, jak jsi mi chyběl. Odhalení hry Dead Rising Deluxe Remaster, kterou společnost Capcom uvede na trh letos v září, ve mně vyvolalo mnoho příjemných vzpomínek. Strávil jsem celé dny v kůži novináře Franka Westa, který se plahočil zombiemi zamořeným obchodním centrem Willamette Parkview Mall a hledal přeživší, které by mohl zachránit. Hodiny mi ubíhaly v zoufalých soubojích se šlendriánskými „psychopatickými“ bossy a dlouhé minuty jsem se prohrabával regály a hledal všeho schopný pomerančový džus. Důležité je, abychom si to rozebrali do detailů, protože Dead Rising je především o hospodaření s časem: každou vteřinu Frankova vyšetřování máte na hodinkách a ztráta přehledu o čase má neblahé následky.
Třídenní časový limit hry Dead Rising byl – a stále je – poněkud rozporuplným prvkem. Pokud se vám nepodařilo zachránit postavy do stanovené hodiny, skončilo to jejich smrtí, a hlavní úkol můžete snadno zhatit tím, že přijdete na důležitou schůzku pozdě. Takový tlak pochopitelně není pro každého, a když k tomu připočtete naprosto příšerný systém ukládání (který naštěstí v Deluxe Remasteru zmizí), Dead Rising si nikdy nezískal svět. Mně se ale zatraceně líbil a letos mě uklidnilo, že Capcom pokračuje v prosazování riskantních mechanik.
Není po tvém
(Obrázek: Capcom)Lost in Vermund
(Obrázek: Capcom)
Recenze hry Dragon’s Dogma 2: „Přijměte chaos a nic se mu nevyrovná“
Už v březnu jsem se bezhlavě zamiloval do hry Dragon’s Dogma 2. Přestože jsem první hru nikdy nehrál, pokračování jako by bylo stvořené přímo pro mě. Pro představu: pokud jde o RPG hry, jde mi především o ponoření do děje. Skyrim hraji jako dobrodružný simulátor – vyhýbám se rychlému cestování, přespávám v hostincích a k „večeři“ spořádám celé kolečko sýra – a Dragon’s Dogma 2 tohle všechno zahrnuje. Rychlé cestování je luxus, který spotřebovává drahé Ferrystony, takže si zvykněte na pěší přesuny. Vyjít si z cesty a uvařit si vydatné jídlo vám může před bojem poskytnout život zachraňující bonusy a ušetřit můžete pouze tím, že si zdřímnete v posteli nebo se utáboříte. Díky tomuto přístupu má pouhé přežití pocit důsledků – ideální ingredience pro pohlcující RPG.
Stejně jako Dead Rising, ani Dragon’s Dogma 2 nebyla pro každého. Někteří považovali omezené rychlé cestování za nepříjemnost, zatímco Dragonsplague – nelítostná nemoc, která může zdecimovat celá města, pokud se vám nepodaří včas odhalit příznaky vašeho společníka – zůstává jednou z největších kontroverzí letošního roku v oblasti her. Tyto designové volby přidávají hromady textur, ale přirozeně ne každému se bude líbit, jak působí. To, že Capcom navázal remasterem Dead Rising – hry, která žije a umírá na tom, zda se dokážete vyrovnat s jejími časovými nároky – ukazuje, že se studio nebojí dál riskovat.
Pro každého dalšího sicca, který si potrpí na rychlé cestování, je to velmi dobrá zpráva, protože se mi zdá, že tuto vlajku nevyvěšuje dost studií. O Skyrimu jsem se zmínil už dříve, a přestože jsem v něm za posledních deset a kousek let utopil stovky hodin, byla škoda, že Bethesda ořezala několik detailnějších prvků jeho předchůdce Oblivionu. Jednou z těch ztrát, o kterých se mluví nejvíce, je možnost vyrábět kouzla, ale navždy mi bude chybět procházení Cyrodilem jako upír čtvrtého stupně. Díky tomu, že jste se nekrmili, jste byli nesmírně mocní, ale mělo to své velké kompromisy: sluneční světlo se stalo skutečně smrtícím a na veřejnosti vás na první pohled napadali mstiví měšťané, což znamenalo, že jste se buď museli lidem úplně vyhýbat, nebo pravidelně pít krev, abyste splynuli s davem. To vše je ve Skyrimu značně zmírněno, takže vampyrismus je sice jednodušší, ale ve výsledku mnohem méně barvitý.
Nakonec se vše odvíjí od ochoty hráče omezovat. Dobře provedená omezení tlačí hráče do nezapomenutelných střetnutí, která by jinak nezažili – mou určující vzpomínkou na Dragon’s Dogma 2 je dlouhá cesta z Melve do Vernworthu, která se stala zoufalou dřinou, protože jsem ještě neměl tábornickou výbavu, s níž bych se mohl zastavit a vyléčit. Dodnes si pamatuji každou vteřinu cesty, od přesekávání provazového mostu, aby moje polomrtvá parta mohla uniknout houfu kostlivců, až po nezměrnou úlevu, kterou jsem cítil, když druhý den začalo svítat a brány Vernworthu byly konečně na dohled. Tematicky je to na milion mil daleko od mého působení v Dead Rising, kdy jsem se prodíral skrz uprchlé trestance a hordy zombíků, abych se včas dostal ke šťavnatému sólokapru, ale ani jedno by se nestalo bez následků s velkým C ve hře.