Při prvním hraní Bloodborne jsem si rozbil své oblíbené hodinky. Včera večer jsem si zvrtl kotník při hraní Lies of P. Předem je třeba poznamenat, že ačkoli jinak nejsem v reálném životě nijak zvlášť náchylný k nehodám, respektuji okolnosti, které vedly k oběma těmto neštěstím spojeným s videohrami. Oběma se dalo předejít, ale popravdě řečeno jsem tak trochu rád, že se tak nestalo.
Možná je to pro fanoušky akčních RPG typu Souls, jako jsem já, konečná. Možná každého z nás nakonec tyto rychlé, riskantní a drsné hry pohltí natolik, že si nakonec sami dobrovolně způsobíme skutečnou fyzickou újmu. Možná se z toho stane Dark Souls hraní videoher, kdy nás ovládne masochista, který chce rozbít čtvrtou stěnu tím, že rozbije náš cenný majetek.
(Obrázek: Neowiz)PINOCCHI, YO
(Obrázek: Neowiz)
Lies of P recenze: „silný soupeř na soulslike scéně“
Nemyslím si však, že by to byl tento případ. Mám rád dobré virtuální strašení, ale na ARPG hrách, které zabrousí do kalných vod hororu, je něco mimořádného, kdy vše, co tyto hry dělá takovými, je o několik stupňů vyšší jen díky strachu – až do té míry, že ve hře bojujete s jejich nejtvrdšími padouchy a ve skutečné realitě jste se zvedli na nohy. Skáčete po obývacím pokoji z jedné nohy na druhou, přenášíte váhu s každým úderem na obrazovce, opíráte se do těžkých útoků a vrháte se ze strany na stranu, jak váš agresor postupuje. V riposte se pohybujete rychle. Udeříš zápěstím o krb. Přepadnete na kotník. Rozbiješ si hodinky a poraníš si nohu. Vykřikneš bolestí – ve hře i v reálném životě – a pak se vzpamatuješ, oprášíš se a zkusíš to znovu. A je to úžasné.
Díky tomu všemu podivná, éterická lovecraftovská estetika a témata hry Bloodborne cinkla v roce 2015 zálibou ve vesmírném hororu. Podle mého názoru zůstává nejlepším příkladem toho, jak se pracuje s pochopenou formulí – tu vymyslel Demon’s Souls a více zpopularizoval Dark Souls – a vylepšuje se, v tomto případě tím, že je těžší, rychlejší a děsivější. Kdo by koneckonců mohl zapomenout na ten mrazivý souboj s Noční můrou Mensis nebo na zúčtování s Mokrou sestrou Mergo? Ten závěrečný střet s Ghermanem mezi tlejícími záhony Lovcova snu mě dodnes straší v nočních můrách z reálného světa.
Bloodborne je tedy snadno nejtrýznivější hrou vývojářského studia FromSoftware. A přestože Lies of P po svém příchodu tento týden vyvolal trefná přirovnání k hororovému světu Yharnam, domnívám se, že právě nejnovější počin studia Neowiz Games by mohl v budoucnu udávat směr hororu v této oblasti.
Splinter hell
(Obrázek: Neowiz)
„Lži P volné Pinocchiovy základy umožňují hře naplno se opřít do toho, jak kurevsky děsivé figuríny jsou“.
To neznamená, že by Bloodborne dnes nebyl stejně děsivý jako při vydání před osmi lety. Její témata krve jako měny, přeskakování dimenzí a zvrácených civilistů terorizovaných věcmi, které se dějí v noci, jsou stále mrazivě brilantní. Ale hry jako Elden Ring a dokonce i Dark Souls 3 od té doby zvedly laťku o tolik výš – ve všem, od soubojů až po rozvržení světa a střety s bossy – že celkový dojem Bloodborne nevyhnutelně trochu utrpěl. Gael se může pochlubit vibracemi otce Gascoina; Strážci propasti působí podobně jako Lady Maria; Oceiros, Král konzumu (kolébající imaginární plačící dítě a vůbec), by byl jako doma v Yharnamu atd.
V čem Lži P vynikají, je mistrovské vyvážení vlivu a jedinečnosti. Je zjevně inspirována zpětným katalogem FromSoftware, konkrétně Bloodborne, ale její svěží pojetí terorem poháněné stránky formule Soulsike funguje na mnoha úrovních. Jeho volné pinocchiovské základy umožňují hře naplno se opřít do toho, jak zatraceně děsivé figuríny jsou – obecně, ale dvojnásob, když se zvednou z dosud nehybné polohy a pak se na vás vrhnou s tupými předměty. Stejná estetika umožňuje setkáním s bossy ve hře Lies of P odklonit se od antropomorfních bestií z Bloodborne a často jim dodat steampunkové rysy, které by nebyly od věci v něčem jako BioShock nebo série Fallout.
(Obrázek: Neowiz)
„Teprve když jedna hra děsí z ruky, jako je tato, uvědomíte si, jak moc to jinde chybí; a teprve pak si uvědomíte, jak moc je to potřeba ve větším měřítku.“
Ačkoli je hra navržena tak, aby napodobovala minulou éru, skutečnost, že loutkové obyvatelstvo města Krat uspořádalo násilné povstání proti vševidoucímu Grand Covenantu a vyvraždilo při tom lidskou populaci, odráží něco futurističtějšího – kdy se jinak pasivní demografická skupina vydala svrhnout stát. Nejsem první, kdo to říká, ale toto zarámování je chytrý způsob, jak hráče nalákat, aby se vžili do herního světa a jeho příběhu a aby se stále posouvali hlouběji a hlouběji do této noční můry, kterou svět sám vytvořil.
Ten samozřejmě na tematické úrovni docela přesně odráží Bloodborne. Ale tam, kde Bloodborne téměř výhradně držel hrubé zúčtování jako Dark Souls, ale horor v průběhu času, Lies of P by mohl – a pro mě rozhodně měl – znamenat nový úsvit pro Soulslike akční RPG hrůzy. Teprve když jedna hra děsí z ruky, jako je tato, uvědomíte si, jak moc jí chybí jinde; a teprve pak si uvědomíte, jak moc je to potřeba ve větším měřítku. Lies of P by zase mohla otevřít stavidla pro vynalézavé a inovativní horory typu Souls, které se posunou dál. Moje šperky a fyzické zdraví budiž zatraceny.
Máte rádi své ARPG? Proč se nepodívat na ty nejlepší hry, jako je Elden Ring, které právě vycházejí?