V Baldur’s Gate 3 si připadám jako ten nejhorší a nejzlejší člověk v celém FaerÛnu. Oh gods. What am doing? Srdce křičí, abych toho nechala, ale musím jít dál touhle cestou, pokud chci konečně ukojit svou zvědavost. Můj mozek to možná ví, ale když vstoupím do místnosti plné vyděšených, bezbranných tieflings, fyzicky couvnu. Každé vlákno mé bytosti se tomu snaží bránit.
V tolika předchozích bězích jsem byl jejich hrdinným ochráncem. Sakra, dokonce jsem tvrdě pracoval, abych si na jejich počest vysloužil trofej. A přesto jsem tady, chystám se ukončit jejich životy a vzít jim budoucnost jen proto, abych viděl novou stránku Larianova dobrodružství. Právě v této chvíli musím ignorovat své instinkty a otočit se zády k vlastnímu kodexu RPG, abych se mohl skutečně angažovat.
Aniž bych se odvážil podívat příliš zblízka, nařizuji Astarianovi, aby zasadil smrtící údery jednomu z nebohých tieflings, který je mi mírně zakrytý před očima. Když se zhroutí k zemi, na obrazovce se mi aktualizuje Karlachův osobní záznam o úkolu a najednou mi to dojde: Ale ne. Ne, ne, ne. Jen jsem šel a zabil Dammona. Sladký Dammon. Sžírají mě výčitky svědomí. Cítím knedlík v krku, ale nemůžu se tím zabývat příliš dlouho. Kdybych to udělal, vím, že bych znovu načetl uložený soubor, nebo dokonce rovnou zavřel hru. Baldur’s Gate 3 jsem hrál už mnohokrát, mnohokrát, ale nikdy jsem se necítil tak hříšně a vyloženě špatně jako teď. Dokonce ani při hraní za Temný pud – i když na cestě odporu – jsem se necítil tak strašně provinile jako teď. Tak proč to dělám? Proč se do toho pouštím? Inu, toužím pořádně poznat jednu postavu, kterou jsem vždycky zabil v táboře goblinů: Minthara.
Doprovodná kampaň
(Obrázek: Larian)ZDE
(Obrázek: Electronic Arts)
Po šesti odehraných dílech Baldur’s Gate 3 jsem se vrátil ke hře s velkým výběrem, která odstartovala mou lásku k RPG hrám
V Baldur’s Gate 3 si připadám jako ten nejhorší a nejzlejší člověk v celém FaerÛnu. Oh gods. What am doing? Srdce křičí, abych toho nechala, ale musím jít dál touhle cestou, pokud chci konečně ukojit svou zvědavost. Můj mozek to možná ví, ale když vstoupím do místnosti plné vyděšených, bezbranných tieflings, fyzicky couvnu. Každé vlákno mé bytosti se tomu snaží bránit.
V tolika předchozích bězích jsem byl jejich hrdinným ochráncem. Sakra, dokonce jsem tvrdě pracoval, abych si na jejich počest vysloužil trofej. A přesto jsem tady, chystám se ukončit jejich životy a vzít jim budoucnost jen proto, abych viděl novou stránku Larianova dobrodružství. Právě v této chvíli musím ignorovat své instinkty a otočit se zády k vlastnímu kodexu RPG, abych se mohl skutečně angažovat.
Aniž bych se odvážil podívat příliš zblízka, nařizuji Astarianovi, aby zasadil smrtící údery jednomu z nebohých tieflings, který je mi mírně zakrytý před očima. Když se zhroutí k zemi, na obrazovce se mi aktualizuje Karlachův osobní záznam o úkolu a najednou mi to dojde: Ale ne. Ne, ne, ne. Jen jsem šel a zabil Dammona. Sladký Dammon. Sžírají mě výčitky svědomí. Cítím knedlík v krku, ale nemůžu se tím zabývat příliš dlouho. Kdybych to udělal, vím, že bych znovu načetl uložený soubor, nebo dokonce rovnou zavřel hru. Baldur’s Gate 3 jsem hrál už mnohokrát, mnohokrát, ale nikdy jsem se necítil tak hříšně a vyloženě špatně jako teď. Dokonce ani při hraní za Temný pud – i když na cestě odporu – jsem se necítil tak strašně provinile jako teď. Tak proč to dělám? Proč se do toho pouštím? Inu, toužím pořádně poznat jednu postavu, kterou jsem vždycky zabil v táboře goblinů: Minthara.
Doprovodná kampaň
(Obrázek: Larian)ZDE
(Obrázek: Electronic Arts)
Po šesti odehraných dílech Baldur’s Gate 3 jsem se vrátil ke hře s velkým výběrem, která odstartovala mou lásku k RPG hrám
Nějak jsem přehlédl, že v patchi 5 je pro Mintharu k dispozici určitý způsob, jak ji obejít – můžete ji vyřadit a později získat jako společníka. Ale pokud jsem chtěl pichlavou Noční pannu přimět, aby se ke mně přidala, a zažít s ní vztah, řekl jsem si, že bych se měl prostě odhodlat k volbám, kterým se vždycky vyhýbám, abych také poznal novou stránku RPG. Slyšel jsem hodně řečí o její první romantické scéně v táboře v krvavých následcích Hvozdu a už dlouho jsem byl zvědavý, jak moc její přítomnost vlastně změní situaci ve druhém aktu. Ale i když jsem se nakonec nechal přesvědčit, že začnu novou hru v jejím jménu, musel jsem se k tomu propracovat.
Vlastně jsem strávil hodně času tím, že jsem dělal úplně všechno, co se v 1. aktu dá dělat, abych co nejdéle odložil nevyhnutelné. Popravdě řečeno si nemyslím, že by to ve skutečnosti situaci nějak zlepšilo, protože to budování jen způsobilo, že to, co jsem se chystal udělat, na mě tlačilo ještě víc. Jediným kladem toho všeho bylo, že jsem se mohl opravdu pokusit ztratit se v rolovém aspektu postavy, která by se vydala touto cestou. Volba hrát za Lolth-sworn Drow se ukázala jako ideální volba, protože tolik dialogových možností, které jsou pro ně jedinečné, působí chladnou nadřazeností. Také mi to poskytlo možnost vyzkoušet si určité věci, které jsem nikdy předtím nedělal, a zjistit, co se stane. Například na začátku, když jsem poprvé navštívil Smaragdový háj, jsem pomohl zajatému goblinovi Sazzovi utéct. Sice jsem se cítil dost špatně, když jsem věděl, že má v plánu říct Mintarovi, kde jsou všichni tieflings, ale díky Sazzině přítomnosti bylo později naprosto jednoduché vstoupit do gobliního tábora.
Nakonec jsem se však setkal tváří v tvář s Mintharou a konečně dal věci do pohybu. Skutečné vyhlazení Háje po boku Nočního vládce bylo tak strašné, jak jsem si myslel, že to bude. Od útoků na bezbranné tieflings prosící o milost až po setkání s těly NPC, které jsem předtím nesčetněkrát zachránil, mi boj s druidy také zanechal hořkou pachuť v ústech. Když jsem se vrátil do Minthary v obávané místnosti, kde Dammon padl mou rukou, konečně jsem se dostal k noci v táboře, na kterou jsem čekal, ale cena za ni byla téměř příliš vysoká.
V Baldur’s Gate 3 si připadám jako ten nejhorší a nejzlejší člověk v celém FaerÛnu. Oh gods. What am doing? Srdce křičí, abych toho nechala, ale musím jít dál touhle cestou, pokud chci konečně ukojit svou zvědavost. Můj mozek to možná ví, ale když vstoupím do místnosti plné vyděšených, bezbranných tieflings, fyzicky couvnu. Každé vlákno mé bytosti se tomu snaží bránit.
V tolika předchozích bězích jsem byl jejich hrdinným ochráncem. Sakra, dokonce jsem tvrdě pracoval, abych si na jejich počest vysloužil trofej. A přesto jsem tady, chystám se ukončit jejich životy a vzít jim budoucnost jen proto, abych viděl novou stránku Larianova dobrodružství. Právě v této chvíli musím ignorovat své instinkty a otočit se zády k vlastnímu kodexu RPG, abych se mohl skutečně angažovat.