Dragon Age mi připadá normální, což je normální věc, kterou normální lidé říkají o sérii videoherních RPG. Hrál jsem a miloval každý díl, který vývojářské studio BioWare vydalo, sestavil jsem kritickou kompilaci o populárně hanlivém Dragon Age 2 a vedl jsem – v přítomném čase – zcela normální počet (tři, ve společném prostředí, přičemž nejdelší začala téměř před deseti lety) souběžných stolních kampaní využívajících systém Dragon Age od Green Ronin.
Ale říci, že má očekávání od hry Dragon Age: The Veilguard, která má vyjít téměř deset let po Inkvizici, byla vysoká, když jsem se na začátku tohoto měsíce vydal na předpremiéru na místě, je technicky nepřesné. Mezi Inkvizicí a Veilguardem nakonec BioWare vytvořilo Anthem a Mass Effect: Andromeda, které oba nesplnily očekávání, a různé zprávy v průběhu let, i když je bereme s rezervou, se na vlastní produkci Veilguardu neprojevily zrovna přívětivě. A to se ani nedostanu k vlastním osobnějším ranám a zklamáním – i když mi připadá důležité přiznat, že jsem v srpnu 2023 napsal skupině dalších čtyř lidí: „Oni nechali Mary Kirby odejít?“.
Přesnější by bylo říct, že má očekávání byla mírná. Co je vůbec Dragon Age v roce 2024, říkal jsem si před akcí. Zajímalo mě, jestli se BioWare konečně podařilo dát dohromady vyvrcholení tolika příběhů a let práce, nebo jestli se to rozpadne jako několik jiných počinů vývojářů. Připravoval jsem se na možnost, že se nejnovější hra ze série, která pro mě skutečně něco znamená, mine účinkem, a zároveň jsem si procházel čísla, jak moc by mohla být mimo.
Následně jsem však – za předpokladu, že zbytek hry bude stejně dobrý, ne-li lepší než to, co jsem hrál – dospěl k přesvědčení, že ano, nejnovější a nejlepší Dragon Age mohu a budu s radostí hrát dalších 10 let, bude-li to nutné. Příběh, jakkoli jsem ho viděl, je stejně epický a zničující, společníci jsou přesvědčiví a mechanicky je v některých ohledech mnohem rozsáhlejší, zatímco v jiných sevřenější.
Při zpětném pohledu si nemyslím, že jsem se obával úplně špatně vzhledem k… no, ke všemu. Ale zhruba sedm hodin s Dragon Age: The Veilguard, kdy jsem proběhl od samého začátku hry přes různé části toho, co vývojáři označovali jako „Act 1“, uklidnilo veškeré mé obavy a předpokládám, že totéž udělá i pro kohokoli jiného, kdo se na podobné lodi ocitne při plném vydání.
Následně jsem však – za předpokladu, že zbytek hry bude stejně dobrý, ne-li lepší než to, co jsem hrál – dospěl k přesvědčení, že ano, nejnovější a nejlepší Dragon Age mohu a budu s radostí hrát dalších 10 let, bude-li to nutné. Příběh, jakkoli jsem ho viděl, je stejně epický a zničující, společníci jsou přesvědčiví a mechanicky je v některých ohledech mnohem rozsáhlejší, zatímco v jiných sevřenější.
Při zpětném pohledu si nemyslím, že jsem se obával úplně špatně vzhledem k… no, ke všemu. Ale zhruba sedm hodin s Dragon Age: The Veilguard, kdy jsem proběhl od samého začátku hry přes různé části toho, co vývojáři označovali jako „Act 1“, uklidnilo veškeré mé obavy a předpokládám, že totéž udělá i pro kohokoli jiného, kdo se na podobné lodi ocitne při plném vydání.