Pochybuji, že někdo z nás očekával Prince of Persia Metroidvania na našich bingo kartách pro rok 2023/2024, ale jsem nadšený, že se to děje. Po čtyřech hodinách strávených s Prince of Persia: The Lost Crown je snadné vidět, že Ubisoft Montpellier vytvořil něco zcela výjimečného. Na jedné straně je to vynikající metroidvania zasazená do neustále se vyvíjejícího světa Mount Qaf, na straně druhé je to hra Prince of Persia, která dostojí herním tropům, jež série nastavila před několika desetiletími, i když s jedinečným a moderním nádechem.
Její metroidvania struktura a takt, že nehrajete za samotného prince, možná fanoušky hned tak nepotěší, ale mám pocit, že i ti nejzarytější příznivci staré školy budou příjemně překvapeni směrem, kterým Ubisoft Montpellier sérii nasměroval.
(Obrázek: Ubisoft)
U Prince of Persia: The Lost Crown jsem strávil zhruba čtyři hodiny, počínaje úvodem hry, který vás seznámí s naším hrdinou Sargonem a skupinou nesmrtelných, kteří jsou povinni chránit perského prince a zbytek královské rodiny. Zanedlouho je však princ unesen a Nesmrtelní se vydávají na horu Qaf, aby vypátrali jeho únosce. A tady se věci okamžitě začnou odvíjet v čase, protože únosci dorazili na horu Qaf pouhé hodiny před Nesmrtelnými, ale jsou jaksi o 30 let starší, než když jsme je viděli naposledy. Je to zjevně jen začátek toho, jak si The Lost Crown bude hrát s časem, protože později dostanu za úkol spojit se s jedním z Nesmrtelných, který ovládá luk, abych mohl vystřelit zářící fialovou kouli, která drží část oblasti ve stázi, uprostřed kolapsu.
Později dostanu luk zřejmě od verze sebe sama, takže kolísání času pokračuje. Možná to nejsou schopnosti manipulace s časem od začátku, ale jsou tak jasně na cestě.
Čas a prostor
(Obrázek: Ubisoft)
Ještě než začnete získávat různé nástroje, které vrství Sargonovy schopnosti a otevírají nové oblasti mapy – v pravém metroidvania stylu -, je Sargon hbitý pohyblivec vyzbrojený duem mečů, které slouží k útoku a odrážení různých nepřátel, na které narazí. Parýrování je nesmírně důležité, ať už jde o odrážení příchozích útoků běžných nepřátel, nebo o stylové dokončovací pohyby, které ubírají nezbytný kus z poměrně luxusního health baru bosse. I tyto speciální útoky jsou krásným zpestřením, které skutečně podtrhuje komiksový výtvarný styl hry, v němž záblesky barev dokreslují filmové a akrobatické kopy, údery a další brutality.
Sargon může také usměrňovat posvátnou energii, která jím proudí, a uvolňovat tak další schopnosti, z nichž první je Athra Surge. Ta ho obklopuje modrým světlem, které mu po naplnění metru umožňuje rozpoutat silové útoky. V průběhu hraní si odemykáte další schopnosti Athra, které pak můžete přepínat, kdykoli navštívíte strom Wak-Wak, který v Prince of Persia funguje jako manuální kontrolní body.
(Obrázek: Ubisoft)
Souboje jsou těžké, ale ne frustrující, což se mi líbí. Když selžete, je tak snadné pochopit proč, a díky tomu je opakované zdolávání bossů spíše odměnou než pohlazením po duši – obzvlášť když vám hra dává možnost boj prostě restartovat, než aby vás teleportovala zpět k poslednímu Wak-Waku. Parry okna jsou tak akorát velkorysá, aby vás udržela ve střehu, aniž byste měli pocit laciných výstřelů, a uhýbání je natolik plynulou součástí boje, že se vždy cítíte schopni vypořádat se s více nepřáteli najednou – i když to ne vždy jde podle plánu.
Bossové jsou jako vystřižení z perského folklóru, což přispívá k působivé vizuální zdatnosti The Lost Crown. Jen v úvodních čtyřech hodinách jsem bojoval se vším možným, od masivního parohatého kance, který mi nakopal zadek víckrát, než bych si chtěl připustit, až po obřího okřídleného lva s rohy a škorpioním ocasem. Tito bossové jsou stejně působiví po designové i fyzické stránce, přičemž některé souboje zaberou slušnou porci času – i když se daří.
Čas a místo
(Obrázek: Ubisoft)
Dobrá vizuální stránka však nekončí ani po skončení boje – zdánlivě velmi rozsáhlá mapa Mount Qaf přináší obrovské množství tematických oblastí, jejichž objevování je příjemným překvapením. Jedná se o domov bohů neboli džinů a to, co zde najdete, má v sobě jistý mystický prvek. Podle všeho, co jsem zatím viděl, je to ohromující mapa a v klasickém metroidvania stylu jsem po čtyřech hodinách ve hře, o které Ubisoft Montpellier tvrdí, že je to 20-25hodinový plnohodnotný zážitek – v závislosti na tom, kolikrát zemřete, opravdu jen poškrábal povrch.
I tuto mapu budete chtít prozkoumat naplno, protože pohyb v Prince of Persia: The Lost Crown má stejný pocit plynulosti jako při hraní Rayman Origins nebo Rayman Legends, což dává smysl, když se jedná o stejné studio. Sargonovy skoky, šplhání, skoky po stěně a vzdušné výpady dohromady tvoří naprosto famózní Je to v tomto smyslu vynikající side-scrollingová plošinovka s množstvím výzev, co se týče nebezpečí, která budete muset překonávat, a hádanek, které budete řešit.
(Obrázek: Ubisoft)
Jednou z těchto výzev, na kterou jsem narazil hned na začátku, byl žalářník. To, co jsem považoval za další souboj s bossem, ve skutečnosti znamenalo, že jsem byl chycen strážným svítícím fialovým chytačem a poslán rovnou do vězení. Když mě tam poslali poprvé, musel jsem utéct, ale pak už to (několikrát) znamenalo jen sledovat své kroky, abych se dostal zpátky na místo, kde jsem byl, a modlit se, abych se vyhnul žalářníkovu pohledu. Bylo to překvapení, které mi připomínalo dozorce v Metroid Dread, ale bez frustrace z opakovaných smrtí.
Zajímavé je, že s ohledem na úsporu času jsem byl vyzván, abych si zvolil režim hry s průvodcem, a ne režim průzkumu, který vám prozradí polohu dalšího cíle a na mapě označí zablokované cesty. Zdá se také, že po sobě zanechává malé stopy zlatých, třpytivých listů Wak-Wak, které vám dávají vědět, jakým obecným směrem máte pokračovat v cestě – v něčem podobně jako v Elden Ring’s Sights of Grace, ale o něco méně nejednoznačně. Je to šikovná vizuální nápověda pro ty, kteří neznají labyrintové mapy spojené s metroidvania tituly, a navíc se hodí, když víte, že na vás čeká vězeň s portálem, aby vás opět zavřel do cely.
(Obrázek: Ubisoft)
Jedinečná možnost pořizování screenshotů ve hře je také inovativním způsobem, jak přidat hře na přístupnosti. K dispozici máte jakýsi fotoaparát, který vám umožní pořídit snímek oblasti a připnout si ho na mapu, čímž si můžete připomenout určité nepřekonatelné nebezpečí, ke kterému se chcete později vrátit, nebo zajímavou oblast. Je to takový šikovný způsob, jak si během průzkumu připomenout vše, co jste viděli, aniž byste museli procházet zpět knihovnu screenshotů nebo ručně psaných poznámek a přemýšlet „Kde že to bylo?“.
Ubisoft Montpellier zde zjevně myslel na dva klíčové typy hráčů – milovníky metroidvania a fanoušky Prince z Persie. Existují chytré způsoby, které ji zpřístupňují dlouhodobým fanouškům série, ale nerozmělňují to, co dělá dobrou Metroidvanii, jako je Hollow Knight. Myslím, že bychom měli být všichni velmi rádi, že to v lednu vychází, protože já se rozhodně nemůžu dočkat, až si zahraju víc.