Metafora: ReFantazio dělá spoustu věcí správně. Jako že mnoho. V současné době je to pohodlně moje hra roku a od doby, kdy se objevily titulky, se zoufale snažím zjistit, kam se řadí v žebříčku mých nejoblíbenějších her všech dob, protože, panečku, je tam nahoře. Její velkolepé vyprávění příběhu má velký podíl na tom, proč jsem jí v Metafoře udělil čtyři a půl hvězdičky z pěti: Kdybych však celé JRPG hodnotil jen na základě jeho závěru, odešlo by bez problémů s perfektním hodnocením. Upozornění: spoilery k závěru hry Metaphor: ReFantazio.
Práce v procesu
(Obrázek: Atlus / Sega)Toho se nikdy nedočkáte
(Obrázek: Atlus / Sega)
Jak Metaphor: ReFantazio je i není hra Persona.
Některé z her Metaphor: ReFantazio by se dalo považovat za docela předvídatelné, ne že by to bylo špatně. Po měsících tvrdé práce, odhodlání a hody ve fázích závěrečných bossů je zlotřilý Ludvík poražen a náš milý hlavní hrdina získává srdce dostatečného počtu lidí, aby byl prohlášen králem Euchronie. Hurá! Bylo by naprosto příjemným zakončením, kdyby se vše uzavřelo hned po korunovační cutscéně, ale Atlus šel ještě o krok dál a přidal ještě trochu obsahu, aby nám všem přiblížil budoucnost země, a to epilogem odehrávajícím se rok po korunovaci nového krále. Co jsem ale nečekal, bylo, že tato budoucnost vlastně vůbec není dokonalá. Nebo alespoň zatím ne.
V celé hře je v popředí téma diskriminace a předsudků mezi jednotlivými kmeny Euchronie. Při hraní za někoho z kmene Elda, který se s touto diskriminací potýká více než kdokoli jiný, je ještě více patrné, jak hluboce jsou tyto problémy zakořeněné. Obyvatelé na hlavního hrdinu házejí urážky, snaží se mu zabránit ve vstupu do některých podniků (jako je obchod a krčma Igniter v Grand Tradu) a vyjadřují mu svou bezprostřední nelibost, i když si jen hledí svého. Je to hrozná realita a zřejmě něco, co se hlavní hrdina snaží jako král změnit – vytvořit rovnou společnost pro všechny, nejen pro ty s rohy nebo dlouhýma ušima.
Metafora: ReFantazio dělá spoustu věcí správně. Jako že mnoho. V současné době je to pohodlně moje hra roku a od doby, kdy se objevily titulky, se zoufale snažím zjistit, kam se řadí v žebříčku mých nejoblíbenějších her všech dob, protože, panečku, je tam nahoře. Její velkolepé vyprávění příběhu má velký podíl na tom, proč jsem jí v Metafoře udělil čtyři a půl hvězdičky z pěti: Kdybych však celé JRPG hodnotil jen na základě jeho závěru, odešlo by bez problémů s perfektním hodnocením. Upozornění: spoilery k závěru hry Metaphor: ReFantazio.
Práce v procesu
(Obrázek: Atlus / Sega)Toho se nikdy nedočkáte
(Obrázek: Atlus / Sega)
Jak Metaphor: ReFantazio je i není hra Persona.
Některé z her Metaphor: ReFantazio by se dalo považovat za docela předvídatelné, ne že by to bylo špatně. Po měsících tvrdé práce, odhodlání a hody ve fázích závěrečných bossů je zlotřilý Ludvík poražen a náš milý hlavní hrdina získává srdce dostatečného počtu lidí, aby byl prohlášen králem Euchronie. Hurá! Bylo by naprosto příjemným zakončením, kdyby se vše uzavřelo hned po korunovační cutscéně, ale Atlus šel ještě o krok dál a přidal ještě trochu obsahu, aby nám všem přiblížil budoucnost země, a to epilogem odehrávajícím se rok po korunovaci nového krále. Co jsem ale nečekal, bylo, že tato budoucnost vlastně vůbec není dokonalá. Nebo alespoň zatím ne.
V celé hře je v popředí téma diskriminace a předsudků mezi jednotlivými kmeny Euchronie. Při hraní za někoho z kmene Elda, který se s touto diskriminací potýká více než kdokoli jiný, je ještě více patrné, jak hluboce jsou tyto problémy zakořeněné. Obyvatelé na hlavního hrdinu házejí urážky, snaží se mu zabránit ve vstupu do některých podniků (jako je obchod a krčma Igniter v Grand Tradu) a vyjadřují mu svou bezprostřední nelibost, i když si jen hledí svého. Je to hrozná realita a zřejmě něco, co se hlavní hrdina snaží jako král změnit – vytvořit rovnou společnost pro všechny, nejen pro ty s rohy nebo dlouhýma ušima.
Stane se to ale ze dne na den? Rozhodně ne. I když to, že si hlavní hrdina získal přízeň veřejnosti na prvním místě, je důkazem toho, že spousta obyvatel byla schopna akceptovat eldánského krále, ale neznamená to, že to dokázali všichni. Po více než roce od korunovace při rozhovoru s Nidiiným stoupencem Alonzem zjišťujeme, že od nástupu na trůn se hlavní hrdina setkává se spoustou „hlasitých“ kritiků, kteří „otevřeně bodají“ – dokonce i náš hrdina přiznává, že to byl „těžký“ první rok. Náš věrný člen strany Heismay – Eugief, který se v euchronské společnosti také setkává s diskriminací – se po korunovaci stává rytířským velitelem a přiznává, že i on se zpočátku setkával s „jistou opozicí“, i když se k jeho zastávání této funkce „postupně“ přiklonilo více lidí.
Je to smutný stav věcí, ale odráží skutečnost, která se opakovaně opakuje po celý zbytek dlouhého příběhu. Předsudky mezi jednotlivými kmeny jsou tak hluboce zakořeněné, že by bylo pravděpodobně nereálné, aby se přes ně každý jednotlivý občan během pouhého roku zcela přenesl. Vlastně by to podkopávalo toto ústřední téma a boj těchto pronásledovaných postav, kdyby se naznačovalo, že lze přepnout vypínač a překonat takový problém tak rychle.
Naděje na obzoru
(Obrázek: Atlus / Sega)
I další prvky ilustrují, že navzdory nástupu čerstvého, spravedlivého panovníka nelze vše napravit ze dne na den. Dozvídáme se, že mimo hlavní město stále číhají nestvůrní lidé – trvalá hrozba, která se jen tak nevypařila. A zatímco katedrála v Grand Tradu mohla být opravena poté, co byla nešetrně zničena na začátku JRPG, jiné věci se tak snadno zahojit nedají. Při bloudění ulicemi během epilogu narazíte na nejmenovanou NPC, která podle všeho trpí posttraumatickou stresovou poruchou z děsivých událostí, které se staly rok předtím. Jeho společník ho uklidňuje, že už je vše v pořádku, ale je jasné, že trauma je pro něj – a pravděpodobně i pro ostatní obyvatele – stále čerstvé.
Metafora: ReFantazio dělá spoustu věcí správně. Jako že mnoho. V současné době je to pohodlně moje hra roku a od doby, kdy se objevily titulky, se zoufale snažím zjistit, kam se řadí v žebříčku mých nejoblíbenějších her všech dob, protože, panečku, je tam nahoře. Její velkolepé vyprávění příběhu má velký podíl na tom, proč jsem jí v Metafoře udělil čtyři a půl hvězdičky z pěti: Kdybych však celé JRPG hodnotil jen na základě jeho závěru, odešlo by bez problémů s perfektním hodnocením. Upozornění: spoilery k závěru hry Metaphor: ReFantazio.