Slyšíte to? Možná něco na chodbě? Ale ne, ve skutečnosti je to zvuk milionu streamerů, kteří se sborem zoufale snaží uniknout pronásledovanému nepříteli v hororové hře, kterou hrají. A já vás nebudu soudit. Ve stejné situaci jsem stejně hlasitý. Ať už jde o Five Nights At Freddy’s, Alien: Isolation nebo Resident Evil 2, pronásledování nezastavitelným terorem mě bude vždycky děsit.
Je to háček, který je v moderní době s lepšími herními technologiemi stále snazší vytáhnout. Přesto zůstává po dlouhou dobu těžko proveditelným trikem. Ale co kdybych vám řekl, že jedna z prvních her, které to dokázaly, Clock Tower na SNES, byla nejen jednou z nejvlivnějších hororových her vůbec v tom, jak to dokázala; ale že mě i dnes děsí až do morku kostí? Série má již dlouho kultovní příznivce, ale samotný originál, vydaný v roce 1995, byl oficiálně vydán mimo Japonsko až nyní s Clock Tower: Rewind.
Příběh je jednoduchý. Jennifer a její kamarádky sirotky zavedla jejich vychovatelka Mary do tajemného sídla v severní Evropě známého jako Clock Tower, aby se seznámili se svým novým adoptivním rodičem. Nejenže se toto mohutné sídlo nachází uprostřed ničeho, ale jeho vnitřek je stejně prázdný – nikdo je tam nevítá. Když se Mary vydá někoho hledat, nevrátí se, a když se ji vydá hledat Jennifer, po návratu zjistí, že její přátelé také zmizeli.
Záměrně se opakující chodby jsou opravdu těžko sledovatelné, smyčka, kterou musíte rozmotat.
To, co následuje, když se Jennifer snaží přežít s co největším počtem nedotčených přátel, je díky několika cestám směsicí Schrödingerova sériového vraha a házení šipek, z nichž kape krev, na cíl. To, kteří z vašich kamarádů zemřou, závisí na tom, jakých událostí zahrnujících jejich strastiplně zohavená těla se nakonec stanete svědky, a aby toho nebylo málo, při každém hraní se náhodně rozmístí klíčové místnosti a předměty. Vzniká tak pocit, že tyto záměrně se opakující chodby jsou skutečně těžko sledovatelné, smyčka, kterou musíte rozplést.
Scissorman přichází
(Obrázek: Human Entertainment, WayForward)
Slyšíte to? Možná něco na chodbě? Ale ne, ve skutečnosti je to zvuk milionu streamerů, kteří se sborem zoufale snaží uniknout pronásledovanému nepříteli v hororové hře, kterou hrají. A já vás nebudu soudit. Ve stejné situaci jsem stejně hlasitý. Ať už jde o Five Nights At Freddy’s, Alien: Isolation nebo Resident Evil 2, pronásledování nezastavitelným terorem mě bude vždycky děsit.
Je to háček, který je v moderní době s lepšími herními technologiemi stále snazší vytáhnout. Přesto zůstává po dlouhou dobu těžko proveditelným trikem. Ale co kdybych vám řekl, že jedna z prvních her, které to dokázaly, Clock Tower na SNES, byla nejen jednou z nejvlivnějších hororových her vůbec v tom, jak to dokázala; ale že mě i dnes děsí až do morku kostí? Série má již dlouho kultovní příznivce, ale samotný originál, vydaný v roce 1995, byl oficiálně vydán mimo Japonsko až nyní s Clock Tower: Rewind.
Příběh je jednoduchý. Jennifer a její kamarádky sirotky zavedla jejich vychovatelka Mary do tajemného sídla v severní Evropě známého jako Clock Tower, aby se seznámili se svým novým adoptivním rodičem. Nejenže se toto mohutné sídlo nachází uprostřed ničeho, ale jeho vnitřek je stejně prázdný – nikdo je tam nevítá. Když se Mary vydá někoho hledat, nevrátí se, a když se ji vydá hledat Jennifer, po návratu zjistí, že její přátelé také zmizeli.
Záměrně se opakující chodby jsou opravdu těžko sledovatelné, smyčka, kterou musíte rozmotat.
To, co následuje, když se Jennifer snaží přežít s co největším počtem nedotčených přátel, je díky několika cestám směsicí Schrödingerova sériového vraha a házení šipek, z nichž kape krev, na cíl. To, kteří z vašich kamarádů zemřou, závisí na tom, jakých událostí zahrnujících jejich strastiplně zohavená těla se nakonec stanete svědky, a aby toho nebylo málo, při každém hraní se náhodně rozmístí klíčové místnosti a předměty. Vzniká tak pocit, že tyto záměrně se opakující chodby jsou skutečně těžko sledovatelné, smyčka, kterou musíte rozplést.
Scissorman přichází
(Obrázek: Human Entertainment, WayForward)
Už to samo o sobě by bylo dost špatné. Ale být sám není luxus, který by si Jennifer mohla dovolit. V převážně 2D rovině prochází chodbami, zatímco jinak tichou partituru přerušují znepokojivé zvuky, od výkřiků po vzdálené zvonění telefonu. Její rychlost chůze je ledově pomalá a běhání rychle spotřebovává výdrž. Jennifer se ovládá jako hra typu „ukaž a klikni“ (na obalu PS1 je označena jako „hororová adventura“ – survival horor v té době ještě nebyl zavedeným žánrem) a musí se vracet do přední části místnosti pokaždé, když interaguje s něčím, co je dále v pozadí. Celé je to velmi usedlé.
Tedy až do chvíle, kdy se na scéně objeví Scissorman: pronásledující stalkerský nepřítel, jehož příchod vždy přeruší ostré syntezátory a stoupající tempo. Drobný, dobře oblečený chlapec, jehož tvář vypadá na detailním pixel artu poněkud zkresleně, svírá masivní nůžky, které neustále snikt-snikt-snikt, když vám neúprosně kráčí v cestě.
Někdy se prostě ocitne uvnitř místnosti nebo chodby, do které vstoupíte, a zaměří se na vás, jakmile do ní vklouznete. Častěji však má několik dramatických vstupů, které může provést v mnoha místnostech Hodinové věže. Zřítí se ze střešního okna přímo před vámi; vynoří se z kádě s vodou, ve které bylo ponecháno hnít tělo oběti; bude stát za závěsem, když ho zkontrolujete (což je, ďábelsky, také místo, ve kterém lze někdy najít jeden z nejdůležitějších předmětů ve hře). V hudební místnosti dokonce spustí stropní panel a zahraje žoviální písničku s nohama na klavíru, když se k vám přiblíží.
Přihlaste se k odběru novinek GamesRadar+
Týdenní přehledy, příběhy z komunit, které máte rádi, a další informace
Kontaktujte mě s novinkami a nabídkami od dalších značek FuturePřijímejte od nás e-maily jménem našich důvěryhodných partnerů nebo sponzorůOdesláním svých údajů souhlasíte se smluvními podmínkami a zásadami ochrany osobních údajů a jste starší 16 let.
(Obrázek: Human Entertainment, WayForward)
Ve hře Clock Tower je Scissorman dokonce o něco chytřejší: V režimu Rewind, který nese název „Rewind“ (volitelná je i velmi originální zkušenost ze SNES), pronásleduje Jennifer neúnavněji z místnosti do místnosti – naštěstí byla mírně upravena i její obnova výdrže, aby tomu odpovídala.
Slyšíte to? Možná něco na chodbě? Ale ne, ve skutečnosti je to zvuk milionu streamerů, kteří se sborem zoufale snaží uniknout pronásledovanému nepříteli v hororové hře, kterou hrají. A já vás nebudu soudit. Ve stejné situaci jsem stejně hlasitý. Ať už jde o Five Nights At Freddy’s, Alien: Isolation nebo Resident Evil 2, pronásledování nezastavitelným terorem mě bude vždycky děsit.
Je to háček, který je v moderní době s lepšími herními technologiemi stále snazší vytáhnout. Přesto zůstává po dlouhou dobu těžko proveditelným trikem. Ale co kdybych vám řekl, že jedna z prvních her, které to dokázaly, Clock Tower na SNES, byla nejen jednou z nejvlivnějších hororových her vůbec v tom, jak to dokázala; ale že mě i dnes děsí až do morku kostí? Série má již dlouho kultovní příznivce, ale samotný originál, vydaný v roce 1995, byl oficiálně vydán mimo Japonsko až nyní s Clock Tower: Rewind.
Příběh je jednoduchý. Jennifer a její kamarádky sirotky zavedla jejich vychovatelka Mary do tajemného sídla v severní Evropě známého jako Clock Tower, aby se seznámili se svým novým adoptivním rodičem. Nejenže se toto mohutné sídlo nachází uprostřed ničeho, ale jeho vnitřek je stejně prázdný – nikdo je tam nevítá. Když se Mary vydá někoho hledat, nevrátí se, a když se ji vydá hledat Jennifer, po návratu zjistí, že její přátelé také zmizeli.
Záměrně se opakující chodby jsou opravdu těžko sledovatelné, smyčka, kterou musíte rozmotat.
To, co následuje, když se Jennifer snaží přežít s co největším počtem nedotčených přátel, je díky několika cestám směsicí Schrödingerova sériového vraha a házení šipek, z nichž kape krev, na cíl. To, kteří z vašich kamarádů zemřou, závisí na tom, jakých událostí zahrnujících jejich strastiplně zohavená těla se nakonec stanete svědky, a aby toho nebylo málo, při každém hraní se náhodně rozmístí klíčové místnosti a předměty. Vzniká tak pocit, že tyto záměrně se opakující chodby jsou skutečně těžko sledovatelné, smyčka, kterou musíte rozplést.
Scissorman přichází
(Obrázek: Human Entertainment, WayForward)
Už to samo o sobě by bylo dost špatné. Ale být sám není luxus, který by si Jennifer mohla dovolit. V převážně 2D rovině prochází chodbami, zatímco jinak tichou partituru přerušují znepokojivé zvuky, od výkřiků po vzdálené zvonění telefonu. Její rychlost chůze je ledově pomalá a běhání rychle spotřebovává výdrž. Jennifer se ovládá jako hra typu „ukaž a klikni“ (na obalu PS1 je označena jako „hororová adventura“ – survival horor v té době ještě nebyl zavedeným žánrem) a musí se vracet do přední části místnosti pokaždé, když interaguje s něčím, co je dále v pozadí. Celé je to velmi usedlé.
Tedy až do chvíle, kdy se na scéně objeví Scissorman: pronásledující stalkerský nepřítel, jehož příchod vždy přeruší ostré syntezátory a stoupající tempo. Drobný, dobře oblečený chlapec, jehož tvář vypadá na detailním pixel artu poněkud zkresleně, svírá masivní nůžky, které neustále snikt-snikt-snikt, když vám neúprosně kráčí v cestě.